Poletucha má starosti - pohádka
U lesíka na kraji sídliště zastavila červená dodávka, boční dveře se otevřely a ven vyletěla šedivá poletucha. Letěla způsobem pro létající veverku velmi neobvyklým – ocasem napřed. Udělala dva kotrmelce a rozplácla se jak dlouhá tak široká na krajnici.
„Padej ty potvoro,“ nepříčetně na ni křičel z dodávky nějaký chlap, kterého nebylo vidět.
„Já ti dám spouštět se s cizíma veverkama! To já svejm veverkám netrpím. Já chovám jen čistokrevný veverky.“
Poletucha se převrátila, postavila se na všechny čtyři a zatřepala hlavičkou. Řidič zařadil rychlost a poletucha jen tak tak uskočila před oblakem dýmu. Bylo slyšet, jak si pro sebe něco mumlá.
„Co je ti po tom, s kým chodím, ty nádivo. To si říkáš chovatel, ty příšero? Nechat mě tu chudinku poletuchu samotnou a opuštěnou! Za chvíli bude zima a kde já teď mám shánět oříšky a vůbec? Vždyť tady nic neroste!“
O kousek dál byla u silnice autobusová zastávka. K zastávce přijel autobus, ale nikdo z vstupujících si nevšiml, jak poletucha vyskočila na větev a zmizela mezi žloutnoucím listím. Les byl ještě menší, než to vypadalo od silnice. Byl to obyčejný sídlištní lesík zaneřáděný papíry a plechovkami od piva. Sloužil hlavně jako promenáda pro psy a příležitostný záchod pro lidi. Poletucha ho měla oběhnutý za chvilku. Našla jen několik stračích hnízd a spoustu lidského nepořádku. Veverky tam nebyly žádné. České zrzavé veverky neměla moc ráda, protože měla pocit, že nad ní, sibiřskou poletuchou, ohrnují nos. Ale teď by tam nějakou ráda měla, aby nebyla tak sama. Moc si s tím ale hlavu nelámala, protože její hlavní starostí bylo zařídit se na zimu.
