Barbora A. Hřebíčková

Životy renesančních hlodavců
          Pro Kačenku k narozeninám 2023

Když se dnes o někom říká, že je renesanční, znamená to, že ovládá více oborů. V Itálii po sklonku středověku to bylo možné. Vasari o tom napsal a možná „renesanční“ je jeho termín. Renesanční člověk se však během času stal ve svém významu podivnou figurou, která zná vše ale neovládá nic. Ale.
Renesanční hlodavec je zvíře, kterému se pokoušíte porozumět, neboť jeho vševěda (Komenský) je stále ještě obsažitelná. Hlodavec není jen teplá chlupatá věc. Ono to žije ve své kleci a ve svém zdánlivě uzavřeném životě. Ono, nebo také  -  on nebo ona  - mají docela dobré poznávací schopnosti, vytvářejí si charakter a mají dobrou představu o životě. Budu mluvit o životě hlodavců, kteří mě vždy překvapí tím, co všechno umějí.

***
Můj syn míval v dětství noční děsy. Slunce že zhasne. Smrt že přijde. Ano, to vše přichází. Když jsou vám čtyři roky, je těžké rozlišit mezi minutami a tisíciletími. Všechny ty události se stávají v rozdílně frázovaném čase. Ale to fázování ještě neznáte. Když jsou vám čtyři roky, nemáte mentální kapacitu jak to zpracovat. Nemáte odžito, nepřežil jste deštivé dny a ztracené večery. Nemáte v paměti včerejšky ani lidi, které jste ztratili. Nebo taky  třeba kytky které se vám, nepodařilo vypěstovat. Nemáte v paměti překonané ztráty. Úzkosti jsou pak fatální. A tehdy -
Můj syn si přál si morče.
Bylo to o vánocích. Klec byla  přikrytá ubrusem. Mám z toho fotografii, je ale rozmazaná, jak se Ondřej hnal ke stromku.
„Je to to, co si myslím?“
„Jak se bude jmenovat?“
„Jerry.“
„Co kdyby to byla holka?“
„Jerrynka.“
S morčetem i spával. Dokážete si představit, jak to vypadalo. Sbírala jsem bobky, prala jsem prádlo. Dítě konečně klidně spalo.

***
Přečetla jsem si, že morčata jsou společenská zvířata a že by Jerry měl mít někoho k sobě. Tak jsme koupili Píšťalku. Jerry měl takovou tu barvu salz und pffefer, to co divoce žijící zvířata na sobě obvykle mají. Píšťalka byla zrzavá a dost špatně se snášeli. Důvod jsme zjistili až po roce. Ona to nebyla Píšťalka ale Píšťalák.
Tehdy se stalo, že můj kamarád Ryšák jel zas do Ruska a chtěl na Sibiři zůstat přes zimu. Svoji morčici nechal u nás a tehdy nám teprve došlo, že máme dva samce. Ryšavka sice měla svoji vlastní klec, ale když jsem to u ní čistila, chvilku pobíhala po chodbě. Už před tím oba dva samci větřili a chtěli se k ní dostat. Očichávali koberec, po kterém tlapkala. Vypadalo to úplně archaicky – líbali půdu po které chodila. Nevím, kterému z nich se to povedlo, ale po čase bylo jasné, že je Ryšavka březí. Morčátka byla dvě. Krátce je kojila ale velmi brzo začala malá zvířátka žrát cokoli se jim dostalo pod čumák.
Udělala jsem z neznalosti velkou chybu. Morčecí maminky se musejí nechávat v klidu nejméně čtrnáct dní, protože jsou náchylné k vnitřnímu krvácení. Umřela. Ti dva samci se přestali kousat, honit, přestali na sebe vrčet. Postarali se o mláďata včetně zahřívání, lízání a čištění. Jerry a Píšťalák.

***
Měli jsme pak nekonečnou morčecí rodinu, vždycky párek a když už toho bylo dost, samec byl vykastrován. Sorry kluci, omlouvám se,  ale nenechali byste toho. Když umřel samec, koupili jsme nového. Když umřela samice ...A tak. Odchovali jsme asi třicet morčátek, které si vždycky někdo vzal. Václavka, Kamínek, Kaštánek, Duběnka, Žito, Pepper, Šlehačka, Charlie, Bublinka, ani nevím, jak se všichni jmenovali.
***
Jedno léto chodila na naší venkovské chalupě moje dcera v růžových vstekacích šatečkách s velkou kapsou na bříšku. V té kapse bylo morče. Sedávala na písku, morče se tam popelilo a ona mu něco soustředěně vyprávěla. Nebyly jí ještě dva roky, takže jsme jí rozuměli asi tolik, jako to morče.
Jedna z jejích prvních souvislých vět nastala, když jsme se dívali na přírodopisný film, kde se při západu slunce proháněly v bažinách Grand Chacco kapibary a cákaly vodu proti rudnoucímu nebi. Největší hlodavci.
„Jšou šťasťný,“ pravila Kaa.

***
Můj kolega chodil pravidelně kupovat do pet-shopu granule pro pejsky a já jsem ho doprovázela. V kleci tam měli strakatého již vzrostlého králíka jménem Terezka, kterého nikdo nechtěl. Nabízeli ho nakonec za sníženou cenu i s klecí. Kdykoli jsem šla kolem, králík se postavil na zadní a chlupatými měkkými tlapkami se opíral o mříže. Tak jsem si ho nakonec vzala.
Na chalupě býval volně puštěný. Tahle zvířátka jsou totiž teritoriální. Nejprve jsme tuto zkušenost udělali s morčaty. Držela si své území na záhonech u zdi a jinam nechodila. Ale žrala mi občas kytky. Kaa si to pamatuje, jak jsem při snídani, nad kávou, v krásný srpnový den, na zahradě, koukala na to, jak malá morčátka chodí jako vagónky v dětském vláčku za maminkou. Měla tenkrát čtyři. A pak si to morčice namířila k lilii. Já jsem věděla, co má v úmyslu a zakřičela jsem na ni. Píšťalka se lekla, ale tu lilii mi stejně překousla. Dala jsem ji do vázy. Lilii. Kolem zeleného stonku se ve vodě rozptylovalo světlo. Nabokov by možná přisedl a mlčel by. Vše, co dokázal napsat o proměnách světla, už napsal.

***
Život s králíkem je pestřejší než život s morčetem. Králík si toho totiž více myslí a následkem toho i více dělá. Naučila jsem ho chodit si pro mlsné kapsičky, takové ty bonbony pro králíky, protože se mi líbilo jak zapanáčkuje a pak to úhledně schlamstne. Ráno, když začnu jevit znáky života, sedí se vztyčenýma ušima před mou postelí a nemusí ani nic říkat.
Jezdím o weekendu pryč a králík je pak zavřený v kleci. V pondělí jsem ho pustila a když jsem šla nakoupit, překousl mi kabel od myši, od sluchátek a ještě stačil ohlodat roh polštáře. On ví velmi dobře, že tohle se nemá dělat. Ale udělal mi to. Nejspíš si něco myslel.
Nedávno jsem ho zase potřebovala zavřít v kleci, ale on už tušil o co jde. Schoval se pod postelí. Jeho předchůdce jsem zaháněla smetákem a on už reagoval, jen jsem ho vzala do ruky a skočil do klece. Tenhle králík se smetákem ale zuřivě bojuje a k ničemu to není. Posledně jsem mu dala do klece mrkev a čekala, až tam vleze. Nic. Granule, které tak miluje. Nic. Odešla jsem na chvíli do kuchyně, králík seděl v kleci a hodoval. Bleskurychle jsem mu zavřela dvířka a on se dotčeně otočil a opřel se předními tlapkami o mříž.
„Cos mi to zase udělala?“
Druhý den, když jsem ho pustila, měla jsem nabobkováno před dveřmi, ačkoli jinak způsobně chodí na králičí záchod.

***
Měli jsme svého času osmáky degu. Osmanská myš je sice malá, ale chytrá. Do Evropy se dostala z Jižní Ameriky jako pokusné zvíře vhodné pro testy na léčbu diabetes. Je k tomu náchylná. Někdy jsme ji pouštěli po bytě. Nebylo těžké ji zpátky ulovit, protože osmák degu je velice zvědavý. Stačilo sedět tiše na koberci uprostřed obývacího pokoje a nehýbat se. Osmák se přišel podívat, co to s vámi je a pak stačil rychlý pohyb a měla jsem ho. Možná to ale byla naše společná hra. Možná jsem si připadala jako velký rozumný člověk, který se směje a zvládá situaci. Možná se ale smál ten osmák. V kleci měl žrádlo a tři další osmáky. Proč se plahočit po modrém koberci?
Osmáci jsou velmi hraví a i když jsme měli svého času čtyři samce, prali se jen na oko, protože to byl otec a bratři. Dávali si na jevo, kdo je tady šéf a kdo půjde první k misce se žrádlem. Rádi trhali papírové kapesníky a jeden pak chytil kus do tlamičky a nechal se honit kolem klece, dokud ho mu ten druhý kapesník nesebral.
Dělali jsme jim ze zbytků látky pletené provázky, po kterých balancovali přes celou klec, dokud je úplně nerozkousali.
Dali se do té míry ochočit, že když se jim do klece podala ruka, stoupli si na dlaň a nechali se vytáhnout a usadili se vám pak na rameni. Krysy a činčily to také umějí. Jeden osmák velmi zaujatě sledoval televizi.
Přestali jsme je pouštět z klece po jedné velmi nešťastné příhodě. Otec osmák se zatoulal pod kuchyňskou linku a mně se ho už večer nechtělo lovit. Čistila jsem ten den odpad a netušila jsem, že odpadní roura od dřezu netěsní a hydroxid se vylil na podlahu. Osmák do toho vlezl. Ráno jsem ho našla, večer už neměl na zadku srst a další den mu upadly zadní spálené nožičky. Odnesla jsem to ubohé zvíře k veterináři, aby to s ním skončil. Ten ale byl toho názoru, že to zvíře je velmi vitální a že se uzdraví. A skutečně. Osmák se dožil normálního osmáčího věku, srst mu dorostla a chodil ve směšné pozici pouze po předních nožkách jako cirkusový medvěd po balonu. Synové osmáci se prali mezi sebou a nikdo ho od krmení neodstrkoval.
Mláďata osmáků jsme rozdávali po internetu, ale protože vypadají všichni stejně, darovali jsme omylem březí samici.
„Osmák s bonusem,“ komentoval to syn.
Ty další samce už nikdo nechtěl, osmáci vyšli z módy. Tak nám zůstali.
***
Ondřej měl dětinský nápad.V jeho věku měl na to plný nárok. Honil osmáka po pokoji. Myš běhala, myš skákala, myš se schovávala. Ondřeje to pak přestalo bavit a sedl si k počítači. Chvíli se nic nedělo. Pak přišel osmák a vyčural se mu na nohu. Nemyslete si, že hlodavci si nic nemyslí.
***
S králíkem je svět pestrý, jak jsem byla pravila. Co králík neokouše, to nepoznal.
V noci mě probudil králíček, náš poltergeist. Na jeho škrábání a pobíhání jsem už zvyklá, ale tohle byl dlouhotrvající třesk. Co to zvíře zas udělalo?
Prodali jsme chalupu a zbylo nám něco z kuchyně. Například deset talířů opatrně proložených novinami, které jsem si dala pod postel. Králíček, který rád kouše papír, ty novinové proklady tahal tak dlouho, až se štos talířů zhroutil. Můj syn říká králíkovi občas "ty svině chlupatá", protože mu svého času žižlal internetové kabely. Možná to označení není od věci.

***
Seděla jsem u počítače. Najednou obrazovka zčernala, světlo zhaslo a pod stolem něco divoce poskočilo. "Panebože, mám po králíkovi!" Bylo mi jasné, do čeho kousl.
Pod stolem seděla naježená koule. Třepalo to hlavičkou a mezi ušima tomu přeskakovaly jiskry.

***
Jaro vtrhlo na Barrandov i do jídelníčku našich hlodavců. Pasou se na kvetoucích pampeliškách. Za úsvitu byl pod našimi okny viděn divoký zajíc a taky žral pampelišky. Je to náš starý známý, velký starý pirát. Jednou jsme ho viděli za deště, jak leží natažený na betonovém chodníčku v místě chráněném střechou a uždibuje travičku. Jindy jsme z okna sledovali,  jak bez námahy kličkuje před čumákem nějakého gaučového čokla. Ten pes na něho prostě neměl. Zajíc dokonce jednou počkal na dvě délky ocásku, aby ho mohl dráždit.

***
Takový gaučový pes dokáže ulovit jen mrtvého králíka. Náš první králík jménem Terezka skočil na chalupě z přízemního okna a pochroumal si páteř. Za dva dny nám doma v Praze umřel. Pietně jsme ho pochovali na stráni Prokopského údolí. Půda tam je kamenitá, proto jsme nekopali příliš hluboko. Příští neděli jsme tam šli s dětmi položit kytičky, ale díra byla vyhrabaná a králík pryč.
O týden později jsem v hospodě poslouchala u piva dva pejskaře, kteří se vytahovali, jací jsou jejich miláčci úžasní.
"Ten náš Gody je zatraceně vostrej. Představ si, že upytlačil na procházce v Prokopáku králíka a přinesl mi ho. Pěknej kousek, uši nejmíň patnácticentimetrový."
(Králík? V Prokopském údolí??? Ten pán asi chyběl ve školních hodinách přírodopisu.)
Neříkala jsem nic. Chudák Terezka. Jen doufám, že ji nesnědli.
***
Máme zase králíka. Můj pokoj je natolik malý, že se tam nevejde noční stolek. Když si čtu v posteli, dávám si vedle na podlahu tác s brýlemi a půllitrový hrnek s čajem. Králíček z něj v nestřeženém okamžiku vytáhl čajový sáček, rozkousal jej a rozcoural po celé podlaze. A teď jsem králíka přistihla. Upíjel mi čaj, měl tam měl vnořenou hlavičku a z půllitrové sklenice mu koukaly jen uši. To ale nic není, sousedčin jezevčík chodí upíjet kafe, když si Libuška nechá hrnek na nízkém konferenčním stolku. Žere dokonce i lógr. 

*** 
Atentát polévkovou lžicí!!!  Včera časně ráno do mého tácu vstoupil králík, který mi chodí upíjet slazený čaj. Hupsnul na lžíci, lžíce se vymrštila jako ty pověstné hrábě, lžíce udělala kotrmelec a s řinkotem dopadla. Králík vyskočil, já jsem vyskočila. Králík zděšeně utekl do své klece a já jsem šla naštvaně do své kuchyně vařit ranní kávu.

***
Arthur ztratil čip a nedostal se v noci do domů. Funkční klíč měl jen do klubu a tak chtěl spát na Paliárce, bez deky a bez spacáku. Brrr. Vzala jsem ho k sobě a v jednu v noci nás bouřlivě uvítal králík. Celý večer se nudil a teď najednou návštěva. Prudce vyběhl, aby si Arthura očichal a případně vyloudil pohlazení. Zabrzdil smykem na hladké podlaze a Arthura ta pětikilová zrzavá smršť notně polekala.
„Já vím, že seš roztomilej,“ zavrčel na něho.
Ustlal si pak na podlaze. Králík se s ním však chtěl seznámit. Arthur už skoro spal,  když mu začaly po obličeji jezdit dlouhé tuhé fousy. Lekl se po druhé. Lekl se tak, že o tom složil písničku přibližně tohoto znění:
Jel jsem se slečnou tramvají číslo pět na Barradov Hill a netušil jsem, co mě tam čeká. A tak si dnes, cestou zpět, v tramvaji číslo pět, zpívám Velké Barrandov Blues. Jedu z kopce a zkouším si v hlavě srovnat, co se mi to sakra stalo. Tak velkýho králíka jsem v  životě neviděl. A co ty uši! To teda je bitter pill na Barrandov Hill. Jel jsem tam se slečnou a pak se mnou zamete nějakej chlupatej hlodavec. Never more to eat an other bitter pill. I never go back to Barrandov Hill.
Co si ale myslí králík? To je a bitter pill, co dělal ten chlap na Barrandov Hill? A králík si zpívá Velký Barrandov Blues.

***
Když Wolfgang Amadeus Mozart navštívil Prahu, aby zde uvedl premiéru Figarovy svatby, bydlel na Bertramce ve vile Duškových. Mimochodem, na hrob pěvkyně Josefíny Duškové na malostranském hřbitově dodnes lidé nosí květiny. Jedno zimní ráno se Mozart probudil a přes pokoj mu proběhla myš. Ohlodala mu před tím boty, ale čerstvé partitury 38. symfonie zvané Pražská se ani nedotkla.
„Moji hlodavci mi rozumějí,“ řekl si mistr.
Podivuhodná příhoda se dostala do dějin, ale jak to už bývá, ve značně zkomolené podobě. I Wikipedie uznává, že tento výrok se dostal do literatury po nejméně trojím ústním podání a výsledek je všeobecně znám. „Mí Pražané mi rozmějí.“
Korunu tomu nasadil nedávný kreslený vtip s tisícikorunovou bankovkou, kde je František Palacký nahrazen Mozartem. Text praví: „Mí Pražané mi rozumějí.“ Je pravda, že Češi uspořádali pro věčně hladového Mozarta benefici, ale nemyslím si, že to ten vtip inspirovalo.
***
Venčila jsem se sousedkou jezevčíka a vyprávěla jsem jí králičí příhody. Libuška je bývalá žokejka, pamětníci si ji pamatují, jak vyhrála druhé místo na Velké Pardubické a dostala za to holicí strojek. Jejím zvířecím historkám ty moje nesahají ani po kotníky. 
Své dětství v padesátých letech  prožila v osamělé myslivně v kladrubských lesích, kde byl její otec hajným. Do školy to měla v zimě v létě pět kilometrů. Maminku ona a její sestra ztratily v útlém věku a mnoho poučných historek pojednává o tom, jak si musely se životem poradit.
"Já si myslím, že náš táta si vlastně nikdy nevšiml, že má dvě holky. Jednou jsem si zapomněla přinést do školy cvičební úbor, tak jsem se musela svléct do spodního prádla." (Mně se to stalo taky, byl to oblíbený způsob jak zapomnětlivého žáka ponížit.) "Bylo to v zimě a já jsem měla flanelové chlapecké podvlékačky s poklopcem," vyprávěla.
"K desátým narozeninám jsem dostala malorážku a měla jsem střílet po sojkách a strakách, které nám žraly mladé bažanty. Tátův rajón byla totiž bažantnice, do které komunističtí papaláši jezdili na hony. A můj otec byl dobrý hajný. Jeden rok tam výprava z ministerstva vnitra ulovila jen dvě kočky a sousedovic kozu, o dva roky později s jedlovými větvičkami oslavovali mrtvolky bažantů, zajíců a králíků. Králíci měli nory v písečném náspu nad potokem. Podivné se však těm svátečním myslivcům zdálo, že někteří králici jsou strakatí."
Její otec byl malé postavy, zrzavý a vzteklý. Chovali domácí králíky, se kterými byla spousta práce. Otec hajný jim jednou čistil kotce a rozvzteklil se, že králíci jenom sedí, žerou a posměšně na něho hýbou nosem, zatímco on musí makat. V nepříčetném záchvatu vyhrabal hráběmi spolu se slámou a bobky i králíky a pustil je na svobodu. Ať se o sebe postarají sami.
Králíci kupodivu neopustili dvůr a zabydleli se v hromadě dřeva spolu se dvěma morčaty, která se do králikáren přidávala, aby chránila králíky před králičím morem. Odtud český název pro morče. Králíci a morčata žili ve vzájemně výhodné symbióze.
Libuška se pokoušela poštvat na králíky otcova křepeláka, ale ten věděl, že slepice a králíky nesmí po dvoře honit. Zajíce ulovit dovedl, ale ke zvířatům na dvorku si ani nečichl. Znám to od babiččina pejska Jeryka. Když sousedovy slepice přeskočily potok a začaly roztržitě hlabat na naší louce, vyhnal je s divokým štěkotem. Jinak to ale byl rozumný a způsobný voříšek a našich zvířat si nevšímal.
Jednou jsme s bratrancem dostali Jeryka do vážných potíží. Objevili jsme nahoře na půdě polní telefon s dynamem na kličku, který můj otec v pětačtyřicátem někde sebral (samopal a koně mu zabavila babička). Napadlo mi připojit dynamo na kovovou rohožku, protože elektřina byla tenkrát mým velkým koníčkem. Nasypali jsme tam zrní a když tam slepice přišly zobat, zatočili jsme kličkou a ony s velkým kdákáním létaly metr padesát vysoko. Babička vždycky vyběhla z kuchyně podívat se, co to ty slepice vyvádějí. Putinky byly totiž její spřízněné dušičky. Dovolovala jim i ozobávat vápenný nátěr ze stěn chaloupky, protože to přece potřebují na skořápky. Nakonec usoudila, že je prohání Jeryk a za trest ho přivázala na řetěz u boudy. Otočil se čumákem dovnitř a ten zadek, který mu koukal ven, byl hluboce uražený.
Křepelák Libuščina otce bydlel taky na dvoře v boudě a dovnitř ke kamnům směl jen po honu, za odměnu. Libuška vzpomíná, že si to náramně užíval a kožich měl tak blízko žhoucím plátům, že bylo cítit, jak se mu pálí chlupy. Jeryk to dělával taky, ale už jako psí stařešina kterému se nechtělo v zimě chodit ven. V předhůří Krkonoš bývá zatraceně zima. Byla jsem zvyklá s ním chodit na procházky, protože mě již od útlého věku nechali toulat se po okolí, když jsem s sebou měla psa. Později býval raději u kamen a když jsem se pokoušela tahat ho za vodítko, brzdil všemi čtyřmi tlapkami. Tenkrát jsem ještě nechápala, co je to být starý.
Křepelák Libuščina otce se k lovu domácích králíků prostě něhodil. Libuška si poradila po svém a na králíky chodila s malorážkou. Králíci brzy pochopili nebezpečí a když holčička vyšla s malorážkou na dvůr, aby ulovila králíka k nedělnímu obědu, morčata si jí všimla a poplašně zahvízdala. Králíci, kterých bylo jinak všude plno a celý den jste o ně zakopávali, zalezli do hromady dříví a najednou nebyli. Libuška se pak s flintou schovávala v budce vesnického záchodku a na králíky mířila hlavní opřenou o srdíčko vyříznuté ve dveřích.
Časem se králíci odstěhovali do lesa a splynuli s kolonií divokých králíků. Několik let se pak po kraji potulovali ušáci s bílými, černými a zrzavými skvrnami, dokud nad jejich zbarvením nepřevládla hnědavá barva. Divoká DNA se prosadila.

***
Na chalupě si náš králík rozšířil teritorium o stodolu. Jerry, naše vrchní morče se tam šel podívat, co to tam ten ušatec dělá. Byla tam velká hromada trouchnivého sena, která zůstala po předchzím majiteli. Jerry do ní vlezl a ztratil se. Slyšeli jsme ho, jak v seně haraší a píská, ale nebylo ho jak v té velké kupě najít a vysvobodit. Pak mě napadlo přinést tam Píšťaláka, který kvokáním a popiskováním Jerryho naváděl, takže nakonec vylezl z labyrintu správnou stranou. Myslela jsem si, jak originální nápad to byl, ale nedávno jsem viděla český film „Tady hlídám já“, ve kterém se holčička ztratí v lese se štěnětem. Kladný hrdina má úplně stejnou myšlenku, jako kdysi já a vypraví se, již za tmy do lesa s fenkou, matkou štěněte. A oni se najdou.

***
Jedno léto naši známí jeli do zahraničí a svěřili nám do opatrovaní svého morčáka. To vůbec nebylo takové submisivní zvíře jako Píšťalák, proto jsem obě zvířata umístila do oddělených košíků. Odjezd na chalupu býval složitá operace, kdy jsem musela zabalit všechny dětské potřeby, nakoupit, nakrmit a nakonec obě děti v autě upoutat do dětských sedaček. Že já jsem zapomněla v kuchyni zhasnout! Nechala jsem děti před domem na trávníku, připomněla jsem jim, že samce nesmějí dávat dohromady a šla jsem se přesvědčit, jak je to s tím světlem. Kačenka v tu krátkou chvíli dala oba morčáky dohromady do stejného košíku a ti se začali ve stísněném prostoru prát. Nevinně vyhlížející hlodavci se dokážou v boji o životní prostor klidně vzájemně zabít. Ve chvíli jsem byla zpět a už jsem viděla to nadělení. Morče, o které jsme se měli starat, už mělo natržené ucho. Sáhla jsem do košíku, abych jedno z nich vytáhla, ale v tu chvíli oba samci zaútočili na mou ruku a z obou stran se do ní zakousli. Krvácela jsem jako poraněný býk a s obvázanou rukou jsem pak řídila dalších stodvacet kilometrů do Albrechtic.

***
Náš králík má asi nějaké provensálské předky, protože mu moc chutná tymián, rozmarýn, bazalka, estragon i levandule. Taky má rád kopr a když jsem v létě nakládala okurky, byl hned v kuchyni a čmuchal mi ke kotníkům. Marcel Pagnol píše, že provensálští králíci se svou stravou připravují rovnou na pekáč. To jsem ale králíkovi neřekla.

***
Poslední epizodu bych nazvala Pocta Grasslichovi. Již třetí týden rekonstruujeme bytové jádro a nastal kritický moment, kdy nemáme záchod. Wilhelm Grasslich, front front frontman punkové kapely Bambulkiné dobrodružstvá má ve zvyku na konci představení načůrat do petky a postříkat fanoušky. Ti, kteří to už znají, se koncem koncertu drží v zadních řadách. Na našeho králíka ale nemá.
Nemaje záchoda, chodili jsme do sklepa a v noci čurat na kýbl přikrytý novinami. Králík má vždycky noční záchvat aktivity a dokáže vylézt i na třetí poličku v knihovně. Tentokrát se ale něco nepovedlo. Skočil na noviny, propadl se do žumpy a následně tou močí umyl celou podlahu. Králíka vytáhnout, podlahu vytřít, podlahu umýt, králíka vykoupat. Celá tato nepřehledná situace graduovala ve čtyři hodiny ráno.
***
Nudíte se? Pořiďte si hlodavce. Rozzáří váš život.