Barbora A. Hřebíčková

Psaná historie přehlušuje vlastní paměť…
Rozhovor Martina Ryšavého s Barborou Hřebíčkovou,  7. 10. 2009,  iLiteratura

M.R.: Od vydání tvé knihy (Můj Hostýn je prázdný, pozn. red.) uplynul skoro rok. Jak teď pokračuje její příběh?
B.H.: Sleduji, kolik se prodalo výtisků a jaké jsou recenze, ty mě zajímají především. Prodaných knih ale není příliš mnoho, protože mojí knížce se nedostalo široké popularity. Recenze dobré

M.R.: Mě by spíš zajímalo, jak funguje v povědomí, do kterého se dostala, jestli ten příběh nějak ožívá v lidech a jak.
B.H.: Dostala jsem několik dopisů, což znamená, že si mě lidé museli najít na internetu nebo přes redakci. Lidé, které neznám, si dali tu práci, aby mi napsali, že je to oslovilo a že jsou rádi, že takový příběh o naší nedávné historii existuje. Recenzí, které vyšly si opravdu vážím. Za největší poctu považuji návrh Antonína Přidala na knihu roku (Magnesia Litera). Svým způsobem si toho vážím více, než rozhodnutí vícehlavé komise. Poučená  recenze, za kterou jsem vděčná, vyšla v Respektu, tu napsal Jaroslav Formánek. Zasazení románu do literárního kontextu bylo pro mě osobně zajímavé, protože k tomu, co již bylo napsáno ve stylu orální historie, jsem se vztahovala spíš podvědomě. Stylové a tematické zařazení mi v průběhu práce nebylo moc jasné. Čili nebyla jsem si jistá, zda se trefuji do některého existujícího žánru. Nakonec jsem to nazvala beletrií faktu.
Vyměnila jsem si taky pár dopisů s paní Alenou Zemančíkovou z Českého rozhlasu, která napsala hezkou recenzi pro Host. Ta v dopise napsala, že jí připadá neuvěřitelné, že skutečný příběh je jako román, že stačí jen zpracovat skutečný dokumentární materiál, nemusí se tam nic moc přidávat. Zkrátka že život píše romány.

M.R.: To ale paní Zemančíková podlehla čtenářské iluzi, ne?
B.H.: Není to tak, samozřejmě. Ale setkávám se s tím často. Kniha je napsaná v předválečném stylu, i s tím slovosledem a slovní zásobou. Stávám se tak obětí vlastní důkladnosti a text navzdory anotaci není vnímán jako pseudodokument, ale jako zcela autentické svědectví. Všechny záznamy jsou přepsané a pozměněné a jen místy jsou doslova citovány dokumenty nebo zvlášť povedená místa z korespondence. Ale jinak jsem pracovala, jako když člověk sebere hromadu barevných kamenů a dělá z nich mozaiku, ve které se dá rozpoznat nějaký tvar. Při tvorbě oho tvaru se dá vést vzhledem kamenů, ale je to nakonec jeho tvar. Záleží na tom, na co dá důraz, co potlačí, co vynechá, a něco je přimyšleno. Zdůraznila jsem například každé opakování, ne jen jako často užívanou ozdobu, ale jako rys napodobující skutečný život. Čtenář se podle mé zkušenosti obvykle domnívá, že všechny postavy jsou skutečné, ale to není tak docela pravda. Protože jak to tak bývá, jedna románová postava vznikla z několika skutečných lidí, jinou postavu jsem si zas vymyslela úplně.

M.R.: Takže se stává, že si lidé myslí, že je to opravdu dokument, a podléhají iluzi dokumentárnosti.
B.H.: Ano. Když jsem se poprvé pokoušela udat ten rukopis v jedné redakci, tak mi pan redaktor říká: „Ale to je přece plagiát. Místo vašeho jména by mělo být v titulu jméno toho pamětníka.“ A já povídám: „Ne, já jsem to upravila.“ „Tak v tom případě by měly být trojtečky všude, kde se něco vynechalo.“ Něco podobného jsem zažila se svými příbuznými, kteří měli tendenci brát za pravdu spíš to, co jsem napsala, než to, co si mlhavě pamatují. „Tak takhle to bylo, já jsem myslel…“ Psaná historie přehlušila vlastní paměť.

M.R.: To je ale vlastně docela úspěch, ne? Napsalas to velmi sugestivně.
B.H.: Některé lidi ani nenapadlo, že to celé není skutečnost. Že ty ušlechtilé postavy nejsou zcela autentické. Že jsou vytvořené a zjednodušené. Například hrdinská postava strýce Čeňka, ta je tak hrdinská díky nedostatku bližších vědomostí o něm. Tam se prostě ví, co hrdinného vykonal, ale jaký opravdu byl a jestli za to, že mu to v manželství občas neklapalo, mohla jeho pošetilá žena, nebo že byl prostě voják a některé věci nechápal, to nevím. Určitě psal velice hezké dopisy své ženě z vězení, takové laskavé, ale zároveň velmi patriarchální... Takže u tohoto člověka nemůžu říct, že byl přirozeně hrdinský, ale jeho osud je takto traktován.

M.R.: Pak jsou v ději místa, kde se láme osud hlavního hrdiny, takové kruciální body. Ty jsou také fiktivní, ne? Mám na mysli jeho takřka milostný poměr se sestřenicí, který podle toho, co se v románu dočteme, velmi ovlivnil jeho další osud.
B.H.: To vzniklo z rodinné pověsti o Lídě, která byla rozervaná duše a emancipovaná žena. A to, co o ní vím, vím od své babičky, nikoli z nějakých dopisů a deníků. Z těch vzpomínek vím jen to, že ji hrdina měl rád. Takže románová postava sestřenice Lídy je vytvořená se vším všudy. Její dopisy jsou to, co já sama bych hrdinovi chtěla říct. Původ postavy je tedy v romantické pověsti a ve mně.

M.R.: Pak je tam pro mě důležité jedno místo, které je také zřejmě utkáno z jakýchsi mlh a par, a přitom je úplně zásadní - a to je hrdinova frontová zkušenost z první světové války. Kdy se zdá, že to, co psal domů a do deníkových záznamů, neodpovídá tomu, co reálně prožíval a co mělo potom zásadní vliv na vývoj jeho náboženských a politických postojů. A udivilo mě, že i tam, kde by člověk měl být nejupřímnější, to jest v denících, byla v původním materiálu cítit obrovská autostylizace, která ti neumožnila dozvědět se něco o jeho skutečném prožitku, takže jsi ho také musela domýšlet a v důsledku toho ty deníky pro román dopisovat, dostylizovávat.
B.H.: Jeho potřeba vytěsnit válečné události byla hodně silná. Ze začátku, než se z pilného studenta, který válku prožíval jako dobrodružství, stal voják, napsal domů pár dopisů, kde popisuje boje a jak se vedle něho zaryla do plotu kulka. Sestra a posléze i bratr mu museli napsat, ať tohle rodičům nesděluje. Že jsou z toho zoufalí a vyděšení a že nemůžou nic dělat, tak ať si to nechá pro sebe. Nejautentičtější jsou jeho koncepty dopisů přátelům. Je otázka, v jaké podobě je nakonec odeslal.

M.R.: A co tedy bylo v materiálu a co jsi napsala ty?
B.H.: O válečných zážitcích existuje rozsáhlá více méně autentická literatura, kterou jsem musela nejprve přečíst a pak zapomenout. Zavedená klišé jsou velmi virulentní a přímo se vnucují. Na těch několika záznamech bojů na bodák jsem strávila hodně času a nakonec jsem zvolila metodu: méně je více. Psala jsem tehdy dál a zpětně to promýšlela, až se mi začalo vybavovat dědečkovo vyprávění o válce, když jsem byla ještě dost malá, možná jsem ještě nechodila do školy. Přecházelo to do monologů, protože mě přestával vnímat jako posluchačku. Z těchto vyprávění ostatně rekonstruuji i co pro něho znamenala Kremerova smrt. Byly to citové vzpomínky, které si dítě pamatuje.

Vyfabulovala jsem zážitek se slečnou Vicki, před tím než šel na frontu. Vývoj událostí k nějaké společné noci směřuje a později jsou na to narážky, ale on o tom nepíše. Autocenzura byla velice silná. Dobové mravy lze třeba poznat v dopisech kamarádů, když naznačují, že jeho otec asi spáchal sebevraždu. „Bylo to s tvým otcem tak jako s mým?“ píše Goldstein. Přímé pojmenování papír prostě neunesl. Jak on potom měl napsat, že spal s dívkou? Tak jsem to zrekonstruovala v logickou epizodu, ale jestli je to pravda, fakt nevím. Nicméně četla jsme v doslovu k mému oblíbenému románu Výbuch v katedrále Alecho Carpentiera, že léta po vydání jeho knihy založené na skutečných událostech, autor zjistil, že si vymyslel hrdinku s rysy skutečné osoby, která v tom skutečném příběhu figurovala a dokonce se jmenovala stejně, jako jeho fiktivní hrdinka. Jungovi by se to muselo líbit.

M.R.: Navíc ta kniha je, při vší úctě, vlastně jedno velké stylistické cvičení, to je variace na určitý zavedený styl. Korespondence, deníkové záznamy, všechno prvorepublikový sloh, přestože každá postava má samozřejmě svůj osobitý projev.
B.H.: To byla taková svěrací kazajka, kterou jsem si nasadila, už to určitě nebudu nikdy opakovat. Navíc to svádělo uplatňovat v románu spoustu různých žertíků a dobových kuriozit, takže se příběh začal ztrácet za množstvím stylových detailů. Ty detaily byly ale někdy za všechny prachy, třeba zpráva o dobové oslavě bitvy u Zborova... Vojáci předváděli na stadionu živý obraz bitvy u Zborova. Dvě skupiny proti sobě měly před sebou cedule Rakousko-uherské VOJSKO a LEGIONÁŘI a boj se odehrával tak, že skupina vojáků s jedním transparentem honila skupinu s druhým transparentem. To bylo v roce 1938, kdy už se schylovalo k válce, a vojáci to tehdy inscenovali na posledním Všesokolském sletu. Nejenže to bylo naivní a blbé, ale ta abstraktní propagační šaškárna ukazovala na abstraktní připravenost generality utkat se se skutečným nepřítelem. Tohle se ovšem do knihy nevešlo.

M.R.: Můžeš se ještě zmínit o reakcích čtenářů, pokud tedy máš nějaké ohlasy?
B.H.: Reakce mnoha mým známých byly zpočátku velmi nedůvěřivé. „Tos napsala ty? Tos někde opsala, ne?“ To říkali kamarádi, které znám už léta. Přišlo jim divné, že zničehonic napíšu knížku. Já jsem ale před tím napsala nějaké odborné knížky, to znamená, že způsob, jak si rozvrhnout látku, jak formulovat, jak psát a jakým způsobem redigovat text, jsem měla naučený z odborné literatury. To nebylo nějaké zničehonic. Můj první román je Chemie a historie výtvarných materiálů. Ale řada lidí, kteří by měli být literárně poučení, reagovala dost neadekvátně. V jedné redakci mi řekli: „No jo, to je takové rodinné vzpomínání, namnožte to k Vánocům pro příbuzné.“ Přitom obecenstvo při veřejném čtení vědělo ihned, o co jde.
Když jsem přečetla ukázku před studenty Masarykovy univerzity v Brně, dostávala jsem dotazy typu: „Měli jsme se v osmašedesátém nebo v osmatřicátém bránit?“ Stala jsem odbornicí na české dějiny... Pomyslela jsem si, že jim přece nebudu říkat, že kdo ví jestli a co by kdyby, tak jsem jim radši jasně řekla, že to nemělo smysl. A že moje kniha to dokládá. Jinak můj román báječně rezonuje se starší generací, ale mládež se v tom totálně neorientuje. Musím říct, že pro takové dvacetileté studenty tam bylo nové úplně všechno.

M.R.: Co všechno? Pro mě tam taky byla řada věcí nových, třeba nablblost politické propagandy první republiky mi vyrazila dech. Já jsem vždycky říkal, kde to ti komunisté v padesátých letech vzali, to si asi půjčili od sovětů, ale v té první republice už všechno bylo, celá ta stupidita hesel a spartakiád... A co bylo tedy nové pro studenty?
B.H.: Zejména byli překvapeni těmi prudérními zvyklostmi, prostě tím, co se tehdy považovalo za slušné a neslušné. Divili se množství společenských pravidel. Nebo jaký vnitřní i veřejný problém je vzbouřit se proti autoritám a rodičům. To jim připadalo úplně nepochopitelné. Ten patriarchát, ta svázanost, ale zároveň zakotvenost. I když se skepse rozlézala už od první světové války a pravděpodobně i dřív, od začátku století. Anekdotické je, jak nedomýšlejí, kdy která technologie byla dostupná a kdy bylo třeba běžné mít telefon. A překvapuje je, že komunikace byla jiného druhu. Ne prostě někomu poslat esemesku, ale sednout si a sestylizovat dopis. A napsat si ho ještě napřed v konceptu!

M.R.: Já tedy nejsem žádný zvláštní znalec historie, ale znám klasičtější práce, kde historik něco vypráví, interpretuje, dává tomu smysl, a ty to buď přijímáš, nebo nepřijímáš, ale v současné historické vědě je běžné, že se všechny ty interpretace považují za provizorní, a pokud je možnost, dává se čtenáři nahlédnout do autentických dokumentů a vyprávějí se všelijaké historie všedního dne, kde se akcentuje, že historii nedělají panovníci a bohové, ale zkoumá se třeba všední den krejčího ve středověku…
B.H.: Na takové pojetí dějin jsem sice vědomě navazovala, ale na literatuře mně baví, že skutečnostem lze dodat imperativnější význam.

M.R.: Z téhle perspektivy musím říct, že mi tvoje kniha ukázala české dějiny ve světle, ve kterém jsem je neznal. Říkám to sice u vědomí, že toho z historiografie mnoho neznám, ale ten pohled byl pro mě hodně nový, hodně překvapivý. Zajímalo by mě, v čem byla práce na knize překvapivá pro tebe, v tom, co se týká poznávání dějin a možnosti poznávání dějin.
B.H.: Jak se vyučovaly školní dějiny, to už mám trochu zasuté a překryté studiem na Filozofické fakultě, kdy se stále mluvilo o smyslu dějin. Pro mne bylo zásadní pochopení padesátých let s otázkou: Jak mohli? Můj tchán Luděk Hřebíček mi nezávisle potvrdil, že i jemu to připadalo důležité. Že to ještě nečet.

M.R.: Čí to je myšlenka, s tím smyslem dějin?
B.H.: U nás Pekařova, nejspíš. Myslím, že ty smysly byly v módě díky rehabilitaci prvorepublikové historiografie a také o nich mluvil Havel. Na univerzitě jsem se seznámila s francouzskou školou Annales, která se jako první zaměřila na dějiny psychiatrie, dějiny vězeňství, na historii mentalit a materiální kultury. Všechny tyhle speciální historie mi dávaly lepší smysl než to, co jsme se učili na základní škole nebo na gymnáziu, totiž dějiny zmanipulované primitivním schématem marxleninské ideologie. Ovšem ten „smysl dějin“ je trochu zavádějící termín. On to není účel, je to způsob jak je uchopit. V takto rozvolněném smyslu není ten Pekař tak ideologický, to spíš století nutilo myslet a chápat ideoloicky.

M.R.: Takže když jsi začala psát, už jsi díky téhle zkušenosti věděla, jakou váhu má materiál, který držíš v ruce?
B.H.: Ano.

M.R.: A co tedy nabízí tvoje kniha tomu, kdo by ji chtěl číst zejména jako historickou studii?
B.H.: Možnost prožitku. A příběh, který je lidsky souměřitelný.

M.R.: Tvé původní povolání je chemik, v současnosti podnikáš. Jak tě vůbec napadlo napsat knihu, respektive román?
B.H.: Asi jsem to měla někde v podvědomí, protože když jsi mi řekl, že mám napsat knihu, hned jsem věděla, že to je ono. Jinak materiál jsem shromáždila během období, kdy jsem viděla, jak mizí dědictví naší rodiny, protože starý dům se prodával, stěhovalo se a postupně se všelijaké věci vyhazovaly... No a mezi tím byla i dědečkova listinná pozůstalost, kterou jsem si vzala. Byla jsem překvapená, jak je rozsáhlá. U nás se vždycky říkalo: v dědečkově stole jsou dopisy z první světové války. Ale to byl jenom zlomek celého materiálu. Papíry jsem nacházela na půdě, ve skříních, za knihami, pod prádlem... Opravdu, když člověk pročesával ten dům, tak všude něco našel.

M.R.: Myslíš, že s tím tvůj dědeček chtěl něco dělat?
B.H.: Je náznak, že chtěl napsat svůj životopis, ale skončil s tím velice rychle. Jednak proto, že nevěděl, jak do toho, a jednak proto, že všichni to od něj čekali. Myslím si, že v tom hromadění dokumentů bylo takové pokrčení ramen nad událostmi: Co to zase je? Počkáme. Navíc mu připadal důležitý každý detail a nedokázal rozhodnout, co vyhodit a co nechat. Navíc měl představu, že psát se má à la thèse. Zachovaly se asi tři začátky, a vždycky to začíná nadpisem: Cesty, kterými mě Bůh vedl.

M.R.: A dál se snažil zpětně hledat Boží plán.
B.H.: Ano, tímhle prizmatem se snažil rozklíčovat tu hromadu dopisů a zcela poctivě zaznamenává, že neví, jak ho vedl. Prostě tenhle klíč byl špatný, nefungoval. A protože se ho nechtěl vzdát, tak ze spisu nic nebylo.

M.R.: Ale ty jsi zahlédla cesty, kterými Bůh dědečka vedl?
B.H.: (Smích) Spíš se ukazovalo, jak všechno je nějaká cesta a jak záleží na zpětné interpretaci.

M.R.: Změnil se tvůj pohled na dědečka, když jsi z něj udělala románovou postavu? A pod váhou dokumentů?
B.H.: Ano, musela jsem mu toho opravdu hodně odpouštět. Protože v některých případech působil oportunisticky, nerozhodně, některé jeho myšlenky jsou prostě stupidní. V knize je to naznačeno, ale zdaleka to neodráží, jak moc jsem se nad tím vztekala.

M.R.: Když jsem četl původní materiály, udivilo mě, do jaké míry se ve svém deníku sebestylizuje. Jak málo je ten deník hodnotný, co se týká konkrétních informací i sebereflexe. Je místy nesnesitelný. Z toho původního deníku zbylo asi v knize dost málo, ten je skoro celý přestylizovaný, ne?
B.H.: Původní text je jednak přeformulovaný, jednak je zkrácený. Použity jsou hlavně části, které jsou pak komentovány v dopisech, aby vznikal zajímavý dialog. Vynechala jsem hlavně výčty rodinných úspěchů. V deníku je vidět ta hluboká zasaženost ideologiemi, která ale nebyla u jeho vrstevníků všeobecná, jak se ukazuje. Ale atmosféra ideologická byla, štvalo mě, jak chválil svou vzornou rodinu, jak chválil Masarykovu republiku... Správný občan je agilní a angažovaný... A pořád si nemohl v hlavě srovnat, jak je to s komunisty, protože se mu to tlouklo s vlastenectvím. Vůbec nevěděl, jak z toho ven. Taky jeho loajalita k církvi šla za hranici rozumu. Když byl skřípnutý, jeho postoje byly spíš stranické než intelektuální. A jaké blbnutí dokázal v rámci církve tolerovat! „Bratr továrník Šourek pohovoří o tom, jak ho Bůh vedl...“ To má člověk dojem, že je to záměrná karikatura.

M.R.: Přitom v mládí takový nebyl, když ho vidíš v gymnaziálním věku a čteš jeho záznamy, tak bys řekla, že to byl relativně svěží pohled na věc. Kde se to láme? Za války?
B.H.: Ano, první světovou válkou se to zlomilo.

M.R.: Ztrácí půdu pod nohama a jediné řešení vidí v tom, že se vměstná do nějakého ideologicklého rámce, kde by našel životní oporu.
B.H.: Už před válkou ho velké ideologie přitahovaly. Přitahoval ho třeba Tolstoj. Ale on nevidí moment, kdy duchovní hnutí přechází v ideologii, kdy se různá duchovní hnutí stanou majetkem nějaké sekty nebo nějakého společenství, které je začne hlásat jako jediné pravé. Já jsem si při psaní knihy uvědomila, že je rozdíl mezi křesťanskou vírou a křesťanskou ideologií. Myslím si, že to například je pro mě zisk. Že víra je nikoli vírou v něco, ale spíše pocitem sounáležitosti s vesmírem. Pocitem, že člověk je tady doma a že patří do nějakého řádu věcí, a že i když ten řád je v detailech nezbadatelný, v zásadě je srozumitelný. Zatímco ideologie bazíruje na dogmatech a na vnějších znacích. Má svoji řeč a má svoje nefalzifikovatelné  sebeospravedlnění.

M.R.: Tomuhle tvůj dědeček podlehl.
B.H.: Ano.

M.R.: Lidí jako on bylo v téhle situaci po první světové válce hodně.
B.H.: Myslím si, že ano.

M.R.: Po druhé světové válce se ta frustrace ještě prohloubila a lidi tímto způsobem zpracovaní a předžvýkaní potom podléhají komunismu skoro setrvačností.
B.H.: Hrdina mého románu se drží velkých myšlenek, aby neupadl v chaos. Aby nepodlehl pocitu zmaru a beznaděje. A naše civilizace to udělala taky. Ale nebyl funkční model, chaos nakonec propukl. Jenže zatímco dříve chaos nikdo nechtěl, dneska do toho všichni hupnuli s pocitem, že tak to má být.

M.R.: Ale ví se už, že můžeš ovlivnit celou společnost, když vynalezneš nové atraktivní médium, bez ohledu na to, co jím pak protéká. A chceš-li přitáhnout pozornost, pak nikoli na program, ale na kanál sám.

B.H.: No jo. Ale to může vést k glajchšaltování. Ze všech kanálů se pak dozvídáš totéž, jen v obrovském množství. To je ostatně tvoje téma.

M.R.: Nahlédl tvůj dědeček – potažmo tvůj hrdina – tragédii svého života? A nahlédl i budoucnost ve smyslu konce všech ideologií?
B.H.: Tragedii života ano, ideologii nikoli.

M.R.: Tak co je pointou jeho života? Kam ho Bůh dovedl? Kniha se jmenuje Můj Hostýn je prázdný, což o čemsi svědčí.
 

B.H.: Pointou jeho života v mém podání je třpyt motýlých křídel.

M.R.: A jaký tedy je – když ty už takhle dobře víš, že ten Hostýn je prázdný – tvůj poměr ke křesťanství? S ohledem na tuhle zkušenost...
B.H.: Bůh přistupuje, kdy chce.  Doufám že přistoupí. Je to osobní Bůh, který si ale dělá, co chce. V tom smyslu mě inspirovala gnose.

M.R.: To je jedna z nejpesimističtějších definic křesťanství, jaká existuje.
B.H.: V osobního Boha, který je ve stálé komunikaci, nevěřím. Občas ale komunikuje, to je pravda. To je optimistická definice. Nemysli si, že jsem nějaký bohorovný kliďas. Když jsem na podzim 1991 svou mysl plně věnovala studiu filosofie, zjistila jsem, že víra v té podobě, jak jsem ji znala, je s filosofickým poznáním prostě neslučitelná. Bylo to velmi bolestné a delý podzim jsem se tím trápila. To, co však mám dědečkem společné, je mystická inspirace. Musela jsem se rozejít s církví, ale ten mystický rozhovor s absolutnem trvá. A je to stále rozhovor.

M.R.: Nebo se dá říct: Ono si to občas komunikuje.
B.H.: Ale fuj. (smích)

M.R.: Ale to neznamená, že pořád a podle nějakých pravidel.
B.H.: Musí přistoupit. V tom je svévole, která se Bohu obvykle nepřiznává, ale přiznává se bytí.

M.R.: Já mám v tomhle ohledu ještě větší pochybnosti, ale baví mě pomyšlení, že Bůh může pro lidi existovat či neexistovat zcela podle libosti a jak se mu zrovna zachce.
B.H.: Nechtěj mě dostat do blbé nálady.

M.R.: A není tedy Bůh jen náplast na bolest?
B.H.: Určitě ne. Kdybych dospěla k názoru, že Bůh není, znamenalo by to pro mě do značné míry ztroskotání života. Nevím, co bych pak dělala.

M.R.: A není tedy Bůh jen zpětně? Že vidíme minulost a cesty, kterými nás Bůh vedl? Není to jenom interpretační klíč, který přikládáme na minulost, a směrem do budoucna jde spíš o čarování nebo věštění z kávových sedlin?
B.H.: Hledat Boha v minulosti mě vlastě nikdy nenapadlo. Je pro mě jiskrou radikálné nového, co vzniká a také příslibem porozumění světu. I způsob, jak se na světě cítit doma.

M.R.: A co potřebuješ, aby garantoval Bůh?
B.H.: Hodnotu mé existence garantuje. 

© Martin Ryšavý