Barbora A. Hřebíčková

Ukázka. Celý text s fotografiemi najdete zde.

Z rukopisu přepsala a fotografie upravila v r. 2018 B.A.Hřebíčková

Editorial

Rukopis vznikl r. 1951 na sklonku života Ambrože Valouška. Je zde zaznamenán doslovně i s gramatickými zvláštnostmi. Při jeho psaní se autor inspiroval knihou svého staršího bratra Jana Z války a zajetí, která vyšla krátce po první světové válce. Použila jsem ji jako podklad k popisu Arnova zajetí v knize Můj Hostýn je prázdný. Bratři, kteří si byli celý život velmi blízcí, pocházeli z nemajetné venkovské rodiny a dostalo se jim jen základního vzdělání. Po absolvování vojenské služby se oba přestěhovali do Brna a získali místo podúředníků. Ambrož pak po celý život pracoval jako soudní sluha u zemského soudu. Svůj venkovský původ ale nikdy nezapřel a věnoval se vedle svého zaměstnání pěstování ovocných stromů, zeleniny a čistokrevných králíků plemene český strakáč. Jeho starší syn Miloš tuto zálibu a schopnost zdědil a pěstoval v Boskovicích ty největší hrušky odrůdy boskovská láhvice. Dcera Marie zase pěstovala skalničky.  Na tomto textu mě udivuje osmdesátnikova výborná paměť i to, jak se během psaní vylepšuje jeho styl a dokonce přestává dělat gramatické chyby.  Jsem ráda, že vytrval v psaní navzdory tichému posměchu své rodiny. Ambrož Valoušek byl můj pradědeček.

Kdo je kdo

Ambrož Valoušek , soudní sluha a bývalý dragoun

Josefa Valoušková, rozená (Kilianová), jeho žena

Marie, Miloš a Rostislav  Valouškovi, jeho děti

Jan Valoušek, jeho bratr, úředník a bývalý dragoun

Rézi provdaná Skoumalová, jeho sestra

Tomáš Šebesta, strýc z matčiny strany, právník a vrchní zemský rada

Jaroslav Šebesta, bratranec, právník

Miloš Marten (Šebesta), jeho bratranec, básník

Vincenc (Čeněk) Kilian, zámečník a bývalý námořník, otec manželky Josefy

Marie Kilianová, matka manželky Josefy

Charles Kilian, bratr manželky Josefy, zámečník a Amerikán

Rodina kronyka

Mám napsati z mého života paměti? Pokusím se jestli to ještě dovedu. Jesti mi 83 roky, špatně vidim a ruka, která vesti péro néni již tak pevná. Narodil jsem se v Divácích roku 1868 v listopadu v čisle 109. Byla to chaloupka slamou krytá, obyvaná mojími rodiči s dědečkem Cyrilem Valouškem. V tu noc, kdy jsem se narodil, zemřela v téže místnosti moje babička Barbora Valoušková, dcera Mikoláše Ryšavého. Mamička moje byla rozená Kilianová, dcera Vincence Kiliana.

Domek náš pozůstával o jedné světnici a předsíni, která byla zároveň kuchyní. Okno bylo na ulic i do dvora. Ve světnici byla starodávná pec, ve které se topilo z chodby. Tam bylo take ohnisko, kde se v letě topilo a v zimně udilo maso, když se prasatko zabylo. Sporák na uhlí tenkrát ještě nebyl. Z kuchyně se šlo do komory, kde byly sudy od vina plne živobiti, truhla na mouku a šaty tu visely. V té samé budově byl chlév pro krávy a stodulek, kde ve žnich bylo složeno obyly. Na mlatě se tam pak mlatilo cepi. Na dvoře jsme měli chlivek s vepřikem a až k humnu byla zelinařska zahrada. Přes zahradu protekal potok, ktery se někdy tak rozvodnil, že nám zaplavil mlátek.

Velka voda se valila v roce 1868 v létě. Kroupy nejprve potloukly obyly a pak byla taková průtrž mračen, že se voda jen řinula. Šebestovi, rodina maminčiny mladší sestry, se zachránili na půdě, ale s dobytkem bylo zle. Tatinek náš stačil jim vyvésti dobytek na humna, ale dále už voda nestoupala. Bylo pak velice zle, maminka byla se mnou těhotná a rodiče moji museli žebrotou po okolních vsích.

V tom roce přitrhli Prajzi, otce mého chytili, když šel do služby, aby jim ukázal cestu do Polehradic. Musel s nimi až tam a když se důstojník na chvíli otočil, skočil do uličky a hajdy do lesa. Přišel až za tmy, jak se bál, že ho znovu chytí, a maminka byla strachy bez sebe, když slyšela, že ho vojsko vzalo.

Divácké panstvi patřilo řádu Jesuitů z Brna a dvě stě roku bidlelo v zamku 6 bratří, kteří vedli hospodářstvy a vedli ho dobře. Kolem zámku byl krásný sad, vinohrady, dva rybníky a zelinářská zahrada. K hospodářství patřil pivovar, soukenictví a cihelna. Ve svahu vystavěli veliké sklepy, do kterých se dalo i s vozem vjet. Tam se lidé za války schovávali, když přišli Rusi. Živobyti ze statku vozily pak povozy do Brna, kde v klášteře bylo několik desítek mnichů. Když císař Josef řád zrušil, vystřídalo se na diváckém panství několik majitelů.

Maminčina starší sestra byla provdaná za zedníka v Břeclavě a jako vojak jsem jich navštivil a tam jsem nocoval. To jsem spál v ratejně, kde spálo vice rodin na dřevěné podlaze, kde ani strožoku nebylo. Nebylo divu, že když jsem je po druhé válce navštívil, byli z nich již organisovaní komunisti.

Stareček náš, Cyril Valoušek již od mlada sloužil u hraběte v Divácích jako štolba a kočí a sjezdil s ním celou Moravu, protože ten rád honil jeleně. Panství pak koupil baron Lewetzov. Když jeho manželka vyšla do vesnice, děti jí běžely políbit ruku a jak byly usoplené, baronka raději ani rukavičku nesundala. Baron Lewetzov ukazoval mi jednou obraz, na kterém šest jezdců v bílých kalhotách troubí na trouby a za nimi jede ekvipáž. Ukazoval mi: „Toto je hrabě Friberk a tady na kozlíku je váš dědeček.“ Jezdívali také do Lednice a maminka vzpomínala, že ji tam otec její jednou vzal, bylo to někdy v polovici roku 1860. Friberk měl dcerušku, která jako dítě zemřela. Postavil pro ni v parku kapli a vesnická děvčata chodila tam každého roku procesím na svátek andělů strážných. V té době vedl panství správčí Matějček a všem se dobře žilo. Když pak odcházel na penzi do Vídně, otočil se prý  v kočáře a řikál: Tyto kopce přinesly mi 90 000 zlatych. Po něm ale přišel Drábek, tehdy můj otec na statku pracovál, a chtěl aby panství co nejvíc vydělávalo, dal hloubiti rybníky a káceti les pro pole, ale všechno šlo od desíti k pěti. Pak ještě prohrál na burze, panství se muselo prodati a on odešel s žebráckou holí. Lidem ale také ublížil, protože byli zvyklí na výdělky a ve zlých časech se zadlužili, nejeden přišel o chalupu a zbyla mu už jenom kořalka.

V roce 1872 byla taková nouze, že se pytláctví tuze rozmohlo, a kníže na honech zastřelil leda tak nějakou toulavou kočku. Dal tedy zaměstnancům zbraně a šli na pytláky. Ti se ale bránili celou noc. Přemohli je nakonec, a kdo se nevzdal, toho zastřelili. Bylo to v zimě a můj otec také pytláky honil a jak byl v kožiše, uhřál se a ulehl. Zemřel pak na žloutenku a bylo mu 36 let. Sousedky říkaly, že mu tu nemoc cikánka přičarovala. Maminka moje za ten rok ani deputát nedostala a dědeček náš, který celý život v panských službách strávil, se také na stáří žádné podpory nedočkal. Naštěstí byl dobrý hospodář a založil dva vinohrady, které mnoho vína nesly a z toho jsme žili.

Měli jsme za humny studni a mnoho sousedů k nám chodilo pro vodu, protože sice studní bylo po dvorech dost, ale byla to voda jen pro dobytek. Dobrou vodu na pití dávalo jen 6 studní, z toho jedna obecní. Voda se nabírala putýnkou na vážkách a vytahovala hákem. Častokrát se studně znečistila a lidé pak onemocněli. Studně se proto pak musely zakryt a opatřiti pumpou, to jsem však já už v Divákách nebyl.

Byli jsme s maminkou 3 děti, měli před tím ještě nějaké, ale ty v mladém věku umřely. Jen první dcera, moje sestra Rézi se zachovala. Po smrti tatínkově se maminka už ani nezasmála a ráno, než kravičkám nažala trávu, často si poplakala. Vyprávívala nám o stařečkovi Valouškovi, s jakými pěknými koni jezdil. Jednou se dědeček se sedlákem na cestě s furianství předjížděli zachytil nějakého člověka, který nesl pušku, za řemen a žebra mu zpřelámal. Byl z toho soud a museli zaplatiti 1000 zlatých odškodného.

Také v Divákách se mu koně jednou splašily, zrovna když vezl hraběnku. Mostek se prolomil a s kočárem skončili v potoce. Nikomu se nic nestalo. Dědeček pak na mostek pověsil obrázek anděla strážného a na cestě do Polenovic dřevěný kříž. Když uhnil, strýček Benda vytesal nový a když z něj byl jen pahýl, obnovil jsem ho já.

Sestřenice mé ženy Maryša Kilianová, teprve patnáctiletá se tuze líbila Vilému Mrštíkovi, ale ona měla ráda vdovce Zhejbala, půlláníka a o Vilémovi nechtěla ani slyšet. Měla pak moc pěkné manželství. Viluš Mrštík jí knihy dával s věnováním, ale byl to divný člověk, tak ho nechtěla. On se jí pak pomstil a hru o ní napsal. A dobře udělala, protože Vilém měl rád hodně mladé a že prý jeho sebevražda byla proto, že mu hrozil soud za svedení nezletilé. Nožem si srdce proklál. Jeho bratr učitel byl trochu lepší, ale taky pěkný náhlík. Dcera moje se jednou vrátila z prázdnin v Divákách a povídala, že když si hráli na dvoře školy, Alois na ně z otevřeného okna lál a co mu pod ruku přišlo po nich házel. Snad že zrovna něco psal. Boženka, žena jeho pak děti vzala na humno a dala jim tam ovoce s medem. Prý byl Mrštík včelař, ale všechno to dělala Boženka. Med jsme od ní v konvích brali ještě za republiky. Ale o mrtvých jen dobře. Pěkně staréčka našeho v Roku na vsi vykreslil.