Barbora A. Hřebíčková

Recenze – Lukáš Holeček

Čt, 14. května 2009 / Nové knihy  hodnocení 95%

Mikropříběhy dějin bývají často zajímavější než „velká vyprávění“ zaznamenaná v učebnicích historie. Dotýkají se nás osobněji, provokují nás, staví nás před otázky, na které se mnohdy hledá odpověď jen stěží. I proto existují vyprávění, i proto si lidé píší deníky, i proto je tak lákavé je číst. Memoárová kniha Můj Hostýn je prázdný je fiktivní koláží dopisů a deníkových záznamů, v níž se nejzásadnější události 20. století prolínají s příběhem obyčejných lidí.

Kniha Můj Hostýn je prázdný je inspirovaná písemnou pozůstalostí Aloise Wagnera (1896–1978), někdejšího profesora chemie na brněnské univerzitě. Pro autorku Barboru A. Hřebíčkovou, která má s editorskou přípravou písemných pamětí a vzpomínek dostatek zkušeností, posloužil příběh Wagnerova života uchovaný v jeho písemné pozůstalosti jako inspirace pro postavu Aloise Kiliána, hlavního hrdiny její memoárové fikce. Můj Hostýn je prázdný je složen výhradně z ego-dokumentů, tedy deníkových zápisků, válečných pamětí, dopisů milostné i úřední povahy, rodinné korespondence a také úmrtních oznámení. Proč se skrývat za velká slova – příběh této knihy je takový jako život sám – je naplněn nadějí, zklamáním, hledáním smyslu, prohrami, radostmi, záblesky štěstí a smrtí. Pokud přistoupíme na tuto „hru“, může se před námi objevit dávno ztracený svět dvacátého věku se všemi detaily praktického, společenského i intelektuálního života v tehdejším Československu.

Postavu Aloise Kiliána čtenář provází od roku 1914, kdy je dvacetiletý student gymnázia nadšený pro vědu a filozofii, aby se zanedlouho ocitl na italské frontě v první světové válce. Jeho bohatý vnitřní život má vliv i na četnost sebereflexivních a filozofujících zápisků, které se prostřednictvím dopisů druhých mnohdy dostávají do střetu s jeho představami a vytváří tak jeden z napínavých momentů knihy. Válečnou zkušenost si ve své duši ponese celý život: „Nikdo mi nepomůže pohřbít Rusy, které jsem zastřelil.“ Smrt ale Kiliánovo okolí neopouští, válka mu vezme oba bratry i otce, zemře mu milovaná sestřenice Lída. Kilián trpně přijímá nepřízeň osudu a nezlomí ho ani stálé nenaplňování vlastních ambicí.

Je zajímavé zpětně a se znalostí kontextu pozorovat, jak se svět řítí od jedné válečné tragédie ke druhé a jak se osudy a názorové postoje postav v složitých dobách míjí nebo krutě zamotávají, přičemž je stále neopouští víra a naděje, hybná síla jejich životů.

Postupem času se přiklání k evangelické církvi, Bůh se pro něho stane útěchou i nadějí a je naplněním jeho usilování o „život žitý ze zorného úhlu věčnosti“ (ne náhodou se v knize objevuje jméno „filozofa tragiky“, Schopenhauera). Tragiku a bolest alespoň trochu vyrovnává řada humornějších momentů, které postavy Hřebíčkové neopouštějí ani v těžkých chvílích. Kilián například své tehdy ještě přítelkyni Máše posílá vyúčtování finančních nákladů z prvních vzájemných milostných schůzek (fakt, že se později vzali, svědčí o opravdu šťastné náhodě, dnes by takový dopis pravděpodobně znamenal konec vztahu, ale kdo ví…).

Protože Alois Kilián žije bohatým společenským životem, v průběhu vyprávění se nabalují další a další postavy se svými osudy a vytvářejí spletitou síť, která se stává přirozenou součástí obecných dějin. Paradoxně většina z těch, kteří tuto síť vytvářejí, jsou jí i následně pohlceni. To je paradox dějin, jeden z hlavních leitmotivů knihy. V tomto monumentálním záběru se prolíná spousta rovin a témat dotýkajících se nejen oněch „velkých“ dějin (proplouvajících v pozadí vyprávění), ale také dějin každodennosti, stejně jako společenských událostí (přímá či nepřímá setkání s osobnostmi jako byly L. Janáček, T. G. Masaryk, indický spisovatel R. Thákur, brněnský starosta Spazier, filosof M. Machovec a spousta dalších), které zapojují Kiliánův příběh do těch nejširších možných souvislostí.

Je pravda, že některé cesty, kterými se autorka vydává, působí trochu uměle a nadbytečně – například bez dopisů Kiliánových bývalých studentů, číšníků v Paříži a jejich těžkostí během hospodářské krize ve 30. letech, bychom se klidně mohli obejít, ale nakonec i ty svou „dokumentární“ funkci alespoň trochu plní.

Barboře A. Hřebíčkové se podařilo vytvořit takové memoáry, které neztrácejí na věrohodnosti ani jakožto beletristická fikce. Šíře souvislostí, do jakých se osudy Kiliána a dalších postav zapojují, je obdivuhodná. Autorce se podařilo věrohodně a kontinuálně zachovat proměňující se charaktery jednotlivých osobností téměř v průběhu celého století.

Je zajímavé zpětně a se znalostí kontextu pozorovat, jak se svět řítí od jedné válečné tragédie ke druhé a jak se osudy a názorové postoje postav v složitých dobách míjí nebo krutě zamotávají, přičemž je stále neopouští víra a naděje, hybná síla jejich životů. Paměť je, stejně jako memoáry, podřízena náhodné selektivnosti, se kterou se vzpomínky uchovávají nebo znovu vyvolávají vyprávěním k životu. Jsme odkázáni jen na to, co si Kilián zapsal, co bylo v jeho listinné pozůstalosti zachováno, na co zpětně ve svém deníku vzpomíná. Kiliánův život, vtěsnaný na téměř pět stovek stran, v mnohém vypovídá o složitém postavení jedince ve víru dějin. Podobné téma se objevuje i v televizním cyklu Soukromé století režiséra Jana Šikla, který byl uváděn před několika lety, v němž se intimní lidské příběhy promítají na plátno dějin. Těžko se přitom zbavíme pocitu, že máme v rukách čísi život (i přesto, že je tato kniha v podstatě fikcí).

Hřebíčková dokázala modelově napodobit nemožnost úplné výpovědi memoárového textu, rozporu mezi zaznamenaným a učiněným. Úplná rekonstrukce života není možná ani prostřednictvím textu a písemných svědectví. To je právě to, co činí tyto fragmentární paměti tak čtivé, tak provokativní. Mezery mezi jednotlivými daty písemných záznamů vytvářejí (vedle neustálého střetávání se jedince a neosobní mašinérie dějin) napětí, které stírá i občasné záblesky patosu, sentimentality a rezignace, které vyplývající z charakteru Kiliánovy osobnosti. Barboře A. Hřebíčkové se podařilo vytvořit takové memoáry, které neztrácejí na věrohodnosti ani jakožto beletristická fikce. Šíře souvislostí, do jakých se osudy Kiliána a dalších postav zapojují, je obdivuhodná. Autorce se podařilo věrohodně a kontinuálně zachovat proměňující se charaktery jednotlivých osobností téměř v průběhu celého století.

V každém historickém příběhu, ve kterém se tematizuje i to, co bychom už z hlediska jiného historického kontextu označili jako selhání, leží provokativní otázka, nakolik je skutečně „doba nad naše síly“. Odpověď už musíme hledat každý ve vlastním svědomí a na vlastní odpovědnost. Ani příběh Aloise Kiliána zaznamenaný v knize Můj Hostýn je prázdný žádné rozhřešení dát nemůže a není to ani jeho cílem.