Recenze - Jaroslav Formánek
Recenze : Jaroslav Formánek 21. 6. 2009 Respekt
Hřebíčková zpracovala historické události i banalitu existence
Staré čínské přísloví tvrdí, že cesta se vynoří tam, kde by ji člověk nečekal. Něco podobného svým způsobem platí o vzniku pozoruhodné literární fresky tragických československých dějin dvacátého století Můj Hostýn je prázdný. Pozoruhodné z toho důvodu, že nejde o klasický román ani historickou práci.
Autorka Barbora A. Hřebíčková (1965) před lety pečovala o svou nemohoucí babičku a při té příležitosti v jejím domě objevila, jak sama říká, „tuny papíru“ po dědečkovi, brněnském profesorovi chemie. Nalezenou korespondenci a deníkové záznamy roztřídila, přečetla a nechala v hlavě pracovat.
Obsah zažloutlých dopisních listů, zaprášených sešitů popsaných vybledlým inkoustem začal zvolna působit, cesta se vynořila. Lépe řečeno literární inspirace, jak zachytit otisk jednoho života v jeho banálních i výjimečných situacích a současně celou tristní epochu poznamenanou válkami, okupacemi, totalitními režimy, hrdinstvím i zbabělostí. Výsledkem je vzrušující kniha, jejíž děj se odehrává v rozmezí let 1914–1978. Připomíná koláž sestavenou ze stylisticky upravených autentických záznamů, písemností, vypovídajících o marné snaze člověka zachovat si vnitřní integritu za drtivého tlaku dějin a při své ochotě k fatálním ústupkům.
Agonie starého světa
„Večer jsem šel za drobného deště na procházku a rozhodl jsem se, že si začnu psát deník. (...) Kdopak si asi vzpomene, že jsem se tudy, Kunovickou alejí, procházel? Zbude po mně vůbec něco? A co zbude po Zemi, až Slunce zhasne? Budou to nějaké jiné světy a jiné organismy, které je budou obývat? Co pak zbude z mého osudu? Nevím, co bude, ale chci vědět, co bylo. Míním si psát deník, abych věděl, co jsem myslil a co jsem cítil.“
Tyto věty si 5. srpna 1914 zapisuje v Uherském Hradišti Alois Kilian, literární alter ego spisovatelčina dědečka. V krátkých poznámkách i hojné korespondenci studenta gymnázia tak ožívá atmosféra poklidného slováckého městečka vpředvečer první světové války. Mladý muž pochází z existenčně zabezpečené rodiny c. k. úředníka, studium ho baví, miluje literaturu, se spolužáky filozofuje o mystické smrti a modré květině poznání a přitom všichni svorně pokukují po holkách. Idyla však netrvá dlouho. Ve vzdáleném Sarajevu padnou výstřely a kola šílených dějin minulého století se nezadržitelně dají do pohybu. Tak jako chutě tehdejších mocných či různými ideologiemi poznamenaných blouznivců toužících po nových teritoriích, rasově čistých společnostech nebo třídně spravedlivém řádu.
Jestliže se voják Kilian proto v jednom dopise z válečného bojiště ptá, co tu, proboha, dělám, je to stále týž svět? Apriorně tím předjímá definitivní ztrátu někdejších jistot, hodnot, přátelství, jakož i zbytečné mrtvé, žalářované, pronásledované, kteří za měnících se poměrů v srdci Evropy budou lemovat celý jeho život.
Podobných románů, zachycujících na osudu jednotlivce, rodiny či spolužáků agonii starého světa, rozpad kamarádství kvůli kariérám, přiklonění se a následné vystřízlivění intelektuálů ze zločinecké ideologie, bylo v této části kontinentu napsáno bezpočet. Z těch nejlepších lze jmenovat Pochod Radeckého od Josepha Rotha, Svět včerejška z pera Stefana Zweiga, Zotročený duch od Czesława Miłosze či Spoluviníka Györgyho Konráda. Hřebíčková proto tematicky nepřichází s něčím novým, neprobádaným. Originální je spíš v podání, ve formě sdělovaného. Nevyfabulované deníkové zápisy, proložené korespondencí hlavního hrdiny s jeho blízkými a přáteli, vytvářejí konzistentní literární leporelo složené z různých názorů, myšlenek, postřehů, které jsou vůči sobě často v kontrastu, střetávají se, protiřečí si anebo přímo nahlodávají životní postoje a úvahy Aloise Kiliana.
Dobrovolné popření
Tok rozdílných hlasů tím věrně kopíruje život se vším všudy, jeho bouřlivé i monotónní plynutí. Na jedné straně radostné emoce či zoufalství při záznamech důležitých životních nebo historických událostí, například zážitky z války, svatba či smrt blízkých, setkání s Masarykem, změny režimů, bombardování Brna, prvomájový průvod v Gottwaldově. Anebo naopak až nesnesitelná banalita existence, jakou jsou třeba úmorné studium, pracovní rutina, příprava jídel, shánění nedostatkového zboží, nekonečné omílání stejných frází, pokrytectví maloměšťáctví.
Hřebíčková nám nabízí univerzální obraz života výjimečného historickým kontextem. Pozorujeme, jak se její hrdina díky vnějším i vnitřním vlivům zákonitě deformuje, zapadá do šablony určené okolím, nevyhnutelně se stává součástí proudu. Ty tam jsou někdejší mladické sny, ideály, odvaha i touha po modré květině poznání, věčné lásce.
Můj Hostýn je prázdný není jen o střetu tragické doby s osudem obyčejného člověka. Je i o dobrovolné cestě k popření sama sebe, své jedinečnosti. O takzvaném životním pragmatismu, obelhávání se, ztrátě intelektuální poctivosti, kde zbytečné kompromisy a ústupky kariérní, partnerské, společenské jsou jednou z podmínek, aby se šílená kola dějin mohla točit dál.
