Recenze - Dalibor Malina
Dobré čtení: Hostýn je prázdný, ale chrám trvá.
Rubrika: Inspirace / Autor: Dalibor Malina / 15. 6. 2009
Literární vědec Mojmír Trávníček v jednom ze svých esejů píše: "Už dlouho si potvrzuji starou zkušenost, kterou mi potvrdilo víc vrstevníků a o níž jsem nejednou četl: na stará kolena odumírá čtenářská záliba ve fabulované próze, dávný zájem o poezii se zdá být nasycený a novější výboje lyriky mi přestávají něco říkat. Čtenářská potřeba novinek se zaměřuje na knihy memoárů, vzpomínek, deníků, korespondence a podobné texty dokumentárního, svědeckého rázu, třeba i hodně vzdálených literatuře." Popravdě řečeno, v tomto druhu literatury lze nalézt spousty dokladů o grafománii a neukojených autorských ambicích. Ale i tady se dějí zázraky, které vyvolávají čirý a hluboce lidský čtenářský zážitek.
Před nedávnem vydalo nakladatelství B4U PUBLISHING knihu Barbory A. Hřebíčkové s názvem Můj Hostýn je prázdný. Žánrově ji autorka označuje jako román. Jde o nápaditě prokomponovaný text, jehož základem je listinná pozůstalost (deníky, dopisy členům rodiny a přátelům) profesora chemie na brněnské technice Aloise Wagnera (1896-1978). Použila jsem pohnuté a citově bohaté příběhy lidí, kteří skutečně žili a psali dopisy, říká Hřebíčková s velkým porozuměním. Jak také jinak přijmout a zprostředkovat osudy lidí, s nimiž hluboce soucítíme a přáli bychom jejich životům jiný čas a jiné události? Dvacáté století v citlivé literární stylizaci, v příbězích obyčejných lidí, předvádí svou krutost.
Alois Wagner, v románu vystupující pod jménem Alois Kilian, systematický a talentovaný mladý muž, začíná psát svůj deník v roce 1914. Dostáváme se tak hned zpočátku do okruhu jeho přátel, překvapivě zralých a inteligentních chlapců a děvčat, studentů gymnázia, plných nadějí před otevírající se budoucností. Naděje záhy končí. Mnozí z nich, mezi nimi i Kilian odcházejí přímo ze školních lavic na frontu 1. světové války. Aloise Kiliana čeká důstojnická škola, pak frontové zážitky, nejděsivější a nehrůznější z nich na italské frontě. V přímé souvislosti s válečnými událostmi ztrácí dva bratry a otce. Čas mezi dvěma světovými válkami tráví v relativně klidné profesi středoškolského profesora při opakované a marné snaze získat místo vysokoškolského učitele na brněnské technice. A znovu přicházejí dramatické dny a léta s všudypřítomnými obavami o blízké, které se tragicky naplnily za 2. světové války v popravě švagra, vysokého důstojníka někdejší československé armády účastnícího se aktivně odbojové činnosti. Po krátkém poválečném vydechnutí přichází rok 1948 a složitý hrdinův vnitřní boj při aktivizaci svědomí korigujícího nesnadné kroky v osobním, profesním i společenském životě (mezi jiným také členství v komunistické straně v 60. letech). A konečně také vytoužená chemie a místo asistenta, docenta a pak i profesora na vysoké škole v Brně. Rok 1968 a hrdinův statečný občanský postoj však zakrátko znamenají jeho nedobrovolný odchod z aktivního života. Aloisi Kilianovi je 74 let.
Zaujatý čtenář sleduje a prožívá události valící se širokým korytem nešťastného století, provázené poctivou duchovní reflexí hlavního hrdiny a jeho nejbližších. Někdy jsou tragické okolnosti skutečně nad lidské síly, komentuje Kilianův osud autorka. Je proti nim obrana? Ano, odpovídá, a s ní nakonec i vnímavý čtenář nacházející v odpovědi smysl knihy, tohoto velkého svědectví o lidech takřka neznámých. Je v síle a soudržnosti rodiny, ve vzájemné nezištné pomoci jejích členů, v odvaze a upřímnosti přátel, jejich samozřejmé ochotě pomáhat, v ukotvenosti mravního vědomí ve víře, a samozřejmě v lásce. Přes teskně bilancující pocit starého a nemocného profesora chemie, výstižně vyjádřený slovy Můj Hostýn je prázdný v jednom z posledních deníkových záznamů, čtenář ví, že chrám trvá.
