Ukázka. Celý text s fotografiemi je ke stažení zde.

Editorial

Knižně vyšlo v r. 2008 v nakladatelství B4U Publishing, Brno. K objednání u Albatros Media. V knihkupectví je třeba říct, že to nemají objednávat přes Kosmas, ale přes Albatros Media. Jinak vám budou tvrdit, že je to rozebrané. Elektronické vydání vychází z mírně odlišné textové předlohy, než je knižní vydání. Obsahuje také fotografie, které v knižním vydání nejsou, a předmluvu která v knižním vydání omylem vypadla. Odpusťte mi prosím chyby v amatérské korektuře a sazbě elektronického vydání.

Děkuji Martinu Ryšavému za mnoho hezkých chvil v průběhu osmi let, kdy jsme psali každý svůj román a donekonečna o tom diskutovali. Po vzájemné dohodě jsme od sebe přejali některé formulace.

Děkuji také redakci B4U Publishing, která mi fandila a u obou mých knížek, které mi vydali, udělala perfektní grafickou úpravu.

Předmluva

Vážený čtenáři,

v roce 1988 jsem v Praze dokončila vysokou školu a odstěhovala jsem se k babičce do Brna. Byl to můj plán jak se dostat z domova. Něco jako volné nájemní byty neexistovalo. Ale ještě jedna motivace tu byla. Když jsem se ptala sama sebe, kdo mě tady na světě vůbec potřebuje, vyšla z toho jenom babička. Za svobodou jsem tedy zamířila na Moravu. A tak jsem se vrátila do domu svého dětství a od července do října 1988, než jsem získala zaměstnání, jsem se zabývala prohledáváním nekonečně členitých skrýši v rodinném domě. Hrabala jsem se hlavně ve starých látkách, byly tam kožichy a klobouky, dětské hračky z první republiky, knihy bizarního obsahu. Ale překvapivé bylo, že na dně každé skříně ležel větší či menší balík nějakých papírů. Byly to dopisy. Ukládané i s obálkou, často s konceptem odpovědi. A mezi nimi programy koncertů, tramvajové jízdenky, reklamní letáky, účtenky. Léta netknuté. Byly ukládány jako geologické vrstvy se zkamenělinami živočichů.

Poznámku si zaslouží, jak jsem dopisy třídila. Velký rozkládací stůl jsem rozdělila vždy na 12 ročníků a na označené desky jsem skládala příslušné dopisy. Mnoho jich ale v balíku bylo z jiného roku a ty jsem odkládala. Když jsem dokončila těch 12 let, rozložila jsem si nový kalendář a nejdřív jsem přetřídila ty odložené. Zase některé zůstaly. Pak jsem pokračovala dalším balíkem. Myslím, že některé dopisy jsem vzala do ruky třeba 5x. V křesle vedle stolu seděla babička, tenkrát už skoro slepá, a vyprávěla své životní historky. Někdy mě to pletlo, tak jsem si dokola předříkávala: “Padesát šest, padesát šest, padesát šest, padesát sedm…“ Když jsem musela odejít z místnosti, zapínala jsem magnetofon, ale babička si toho většinou ani nevšimla a povídala dál. Tak mám i magnetofonové záznamy.

Tento materiál, který jsem zpočátku považovala za čistě dokumentární, ležel mnoho let netknutý. Nejprve jsem ho použila v roce 1991 k ročníkové práci z historie. Pak  z něho začala vznikat knížka, která se vůči předloze v mnohém odchyluje. Použila jsem pohnuté a citově bohaté příběhy lidí, kteří skutečně žili a psali dopisy. Interpretovala jsem jejich myšlenky a skutky tak, aby jejich osud a jejich střety s dějinami dávaly smysl logicky i psychologicky. Nevěřím totiž, že smysl je v událostech samých. A tak jsem tvořila v žánru, který bych nazvala beletrií faktu. Kniha v mé mysli však stále žije a chtěla bych ji ještě jednou zpracovat čistě beletristicky. Zbylo mi ostatně spoustu materiálu, který se v této publikaci nedal uplatnit, tolik stran by nikdo nedočetl.

O čem tedy kniha je? Alois Kilian skutečně žil v Máchově ulici v Brně, za souseda měl pana Spaziera, pana Osolsobě a pana Kocmana, bojoval v první světové válce a i další fakta z jeho života odpovídají tomu, co se doopravdy stalo. Osobní dějiny a velké dějiny se utkávaly v jeho životním příběhu a v jeho duši. Dvacáté století bylo k uzoufání. Ještě že tu byla rodina, přátelé, chemie, hvězdy a literatura. "Vždycky něco zbývá" zní jeho skromné resumé po každém novém převratu.

Bylo velkou zkušeností zprostředkovaně prožívat období, která známe převážně z dějepisných generalizací. Například padesátá léta. Můj hrdina si začíná zastírat, jak zásadní je rozdíl mezi proklamacemi komunistické strany a jejími činy. Dnes je nám všechno jasné, ale on se nedokáže od komunistického režimu ani distancovat, ani s ním plně spolupracovat. Přestává si rozumět s dcerami, zhoršuje se mu zrak, má neurotické výpadky sluchu. Doba je nad jeho síly. Spíše než k velkomyslnému odpouštění vyzývá tento příběh ke shovívavosti k vlastním dějinám a k sobě samým. Někdy jsou tragické okolnosti skutečně nad lidské síly.

V Praze  v červenci 2019                         BAH

Modrý květ

6. srpna 1914, Uh. Hradiště

Večer za drobného deště jda na procházku, umínil jsem si uskutečniti myšlenku svého deníku. Temný den se zakalenými obzory vzbudil ve mně melancholii. Jdu dlouhou alejí Kunovického lesa a vzpomínám, kolikrát jsem tudy již šel. Než vzpomínky nejsou souvislé. Poznávám, že jsem mnoho zapomněl. Škoda uplynulých dní. Cítím lítost nad jejich míjením, a zároveň otázku: Což až odejdu? Kdo vzpomene si, že jsem tudy chodil, že jsem tu žil svým individuálním životem? Zbude po mně něco? A co zbude po lidstvu? Co bude po Zemi, až Slunce zhasne? Co potom bude z mého osudu? Světy dále budou gravitovati prostory všehomíra a možná nové organismy je budou oživovati. Nebude historika, který by pochopil a zaznamenal naše drobné životy.

Proto chci psáti tyto zápisky, abych věděl, co jsem myslil a co jsem cítil. Je nepochybno, že za nějakou dobu bude se mi to, co jsem napsal, zdáti naivním. Přesto však bude míti deník kouzlo vlastní minulému času, který ve mně vždy rozeznívá snivou strunu. Nechci psát nějakou kroniku kvůli zaznamenání událostí samých. Chci především zachytit atmosferu a svoje nálady. Uvidím, že jsem žil.

7. srpna 1914, Uh. Hradiště

Nadále naplňuji své předsevzetí psáti si deník. Melancholicko-jankovitá nálada předešlého dne díky Bohu minula. Chtěl jsem včerejší den vytrhnout, ale přemohl jsem se, neb deník tento má býti pravdivým obrazem mých nálad.

Prázdniny. Od rána se člověk slastně přičiňuje, aby nedělal nic. Dopoledne venku, oběd, pak jdu do hodiny houslí blízko své milované hvězdářské věže. To je každý den stejné. Různé bývá jen odpoledne, které jsem trávíval s Kupkou, než odjel k tetě do Hejčína. Přečetl jsem dvacet stránek „Algemeine Chemie„ a tři a půl hodiny jsem si povídal v parku s Jiřinkou S. Mám v úmyslu malovati mamince k svátku dřevěný talíř a tázal jsem se po instrukcích. Na vážné studium astronomie jsem již několik týdnů nesáhl. Na filosofii rovněž tak.

Navštívil jsem Kupku a odnesl si vyrobené cyankali v lahvičce. Proč? Věru nevím. Kupka je zalezlý v laboratoři a jeho příručka chemických pokusů začíná nésti stopy prodělaných bojů. Tuším, že ku konci prázdnin se rozpadne jako věcný důkaz jeho ničivé touhy po vědění. Matinka jeho pravila mé matince, že její prvotní radost, že chlapec je vážný člověk a za děvčaty nechodí, mění se v zneklidnění, ba někdy i v prosté rozladění, se stoupajícím počtem děr v jeho oblečení.

7. srpna 1914, Hejčín, František Kupka Aloisi Kilianovi

Milý příteli,

včera jsem navštívil elektrárnu v Hejčíně, která jest postavena na potoce s dosti velkým spádem. Elektrárna sama jest budova o jedné místnosti, velké as jako gymnasijní tělocvična, leč čtvercového půdorysu. Elektrárna má dvě turbiny, jejichž kola oběžná jsou pod podlahou. Nad podlahou jesti pak vidět setrvačník, ovládací zařízení a pak kolo pro řemen. Každá turbina žene dynamo na střídavý proud o výkonnosti 20 kW a napětí 5500 V. Rozvodné desky jsou mramorové a vysoké více než 2 m. Jest zde též transformátor pro Hejčín, další vesnice mají své transformátory až v samotné zástavbě, kde začínají také vlastní rozvody. Svítí se žárovkami při 125W a 1 kWh stojí 55 h, což je ve srovnání s boskovskou cenou laciné. Piš brzy.

Tvůj přítel Kupka

8. srpna 1914, Praha, fa L. G. Halphen Aloisi Kilianovi

Vážený pane,

vzhledem k Vašemu ct. lístku ze dne 15 t. m. zasíláme Vám co tiskopis brožury o Golsmidtovém Thermitu, z nichž lze potřebné vyčísti a jsme milerádi ochotni, podati Vám na požádání jakékoli vysvětlení. Zajímalo by nás zvěděti, k jakému účelu hodláte této výbušniny použíti, a znamenáme, Vašim ct. zprávám vstříc hledíce.

S veškerou úctou pr. pa. L. G. Halphen. Podpis nečitelný.

9. srpna 1914, Uh. Hradiště

Na výletě na Velehradě jsem potkal Josefa Kremera, který mi vyprávěl, jak jej pronásledují coby vyzvědače. Varoval mě před pokusy s výbušninami, neb úřady teď ve všem vidí spiknutí. Radil mi firmě Halphen raději neodepisovat a neupozorňovat na sebe.

Cestou přes Modrou jsem dostal od jedné dcérečky karafiát. Kremer si s ní hned začínal a pletl do řeči latinské citáty, až mi bylo trapně. Kremerova vyřídilka jest obdivuhodná, někdy mi však působí hotová duševní muka. Jozéfek se před vstupem do gymnasia vyučil kovářem a je proto o celých pět let starší a protřelejší mne. Na jeho svalnatých ramenou je patrná fyzická práce a i velké, hrubé ruce prozrazují kmánský původ. Aby to snad někoho nespletlo, halasí všady učeným jazykem, až je to směšné. Snad by toho ani nebylo třeba, jeho vynikající intelekt je sám o sobě dosti nápadný.

 Jednou jsem jej doprovázel domů, neb bratr Arne po něm chtěl překovat dlátko, kterým mínil řezbařit. Šlapali jsme po vyučování pět kilometrů do Derfle, kde Jozéfek odložil vázanku a začal mluvit nářečím. Než jsem se vzpamatoval, zmíněné dláto zručně vykoval. Teprve když jsem viděl, jak vyvažuje kladivo v dlani a ihned vpadá do pracovního rythmu, pochopil jsem, mezi jakými rozdílnými světy každého dne přechází. Oceniv jeho dvojroli, odpustil jsem mu ihned tu trochu přehánění.

Také jsem býval venkovan, ale už se tak dávno necítím. Je to příliš dlouho, co tatínka přeložili ze Zdounek do Hradiště. Přesto s Arnem často vzpomínáme, jak jsme si s Arnem hrávali u potoka ve Zdounkách. Anička byla tehdy ještě malá, Otík v kolébce a my, starší kluci jsme běhali celé dny venku. Jen co na jaře obeschly louky Na hadrách nebo Na městečku, hrálo se ve fizule, knoflíky a kuličky. Taky na raubry regonistry a na četníky. Obyčejně se raubři mezi sebou poprali, zrovna tak četníci a konec hry byla výplata za roztržené kalhoty.

Jak se nám zdál náš svět velikým! Když jsem byl posledně ve Zdounkách, užasl jsem nad nepatrností všeho toho. Sad se mi jevil jako větší zahrada a rybníček jako špinavá louže. Jakpak se mi asi bude jednou jevit náš městský byt s dvorkem nazývaným zahrádka a s nebezpečnou paní Gavendovou v domovnickém bytě? Tatínek jednou říkal, bylo to loni v lednu, když jsme nad Kunovským lesem pozorovali kometu, že přichází nový věk. Těmto letům se prý bude říkat epocha před kometou.

11. srpna 1914, Uh. Hradiště

Otíkovi se dnes přihodila nepříjemná příhoda. O svačině k nám domů vrazila rozhořčená mlékařka Oslzlá a křičela na celou chodbu, že pan listovní vychovává ze svých dětí zloděje. Z domovnického bytu vylezla paní Gavendová a nahoře na schodech stála ulekaná matinka a pokoušela se pochopit, z čeho ji Oslzlá obviňuje. Ta trvala na tom, že jí Otík ukradl litr mléka, nechal si ho nalít do bandasky a utekl bez placení. Do všeobecné vřavy přišel tatínek z úřadu a jal se Otíka vyslýchat. Ten byl tak vyděšen, že se nezmohl na slovo, kývnutím přisvědčil, že utekl s mlékem a víc z něj nikdo nedostal. Zavřel se do světničky a hořce tam plakal nad rozevřeným latinským sešitem.

Tatínek se durdil u svačiny a mně vázla buchta v krku. Bylo mi  Otíka líto. Musel mít nějaký vážný důvod, peníze možná ztratil, ale určitě nezpronevěřil. Tatínek si doléval kávu mlékem, když tu mu důvod cinkl do hrnku, až káva cákla na náprsenku. Lžičkou vytáhl půlkorunu a volal Otu k odpovědnosti. Ukázalo se, že Otík přišel na to, že odstředivá síla drží půlkorunu v roztočené bandasce takovou silou, že tato nevypadne ani ve chvíli, kdy je bandaska vzhůru nohama. Jda k mlékaři, pozoroval tento podivný jev a roztočenou nádobou ohrožoval kolemjdoucí. Bandasku pak přistavil k naplnění a když měl platiti, teprve si uvědomil, že koruna je stále na dně. Pokusil se mlékařce vysvětlit, že musí mléko přelít, ona si však myslela, že ji chce ošidit a nasupeně požadovala peníz. Otík se vyplížil i s mlékem, když se věnovala dalšímu zákazníkovi, byvše rozhodnut dluh druhý den doplatit. Neodhadl však reakci nepříliš dovtipné dámy a byl pak vývojem situace tak zaskočen, že se nezmohl na obranu. Byl jsem vyslán do mlékárny vše vysvětlit, ale tam jsme na sebe s vádychtivou Oslzlou křičeli. Tatíček mne nepochválil, tak jsem šel trucovat k Otíkovi.

12. srpna 1914, Uh. Hradiště

Josef Goldstein i s bratrem Emanem přijel navštívit město, nebo spíše Mílu B. Vymanili se tak na několik dní z dozoru vlašimských Goldsteinů a náležitě si svůj příjezd vychutnali. Josef mne na korse bouřlivě objímal. Příčinu jsem zvěděl okamžitě. Byly z něho cítit likéry.

Chtěl ihned poděkovati Míle za pohled, ale když ji spatřil na korse s otcem a matinkou, neměl se k tomu. Dostal jsem za úkol poděkování vyříditi a Goldsteinovi o tom podrobně poreferovati. Vzkaz má vypadat: „Velectěná slečno, promiňte laskavě, že vás zdržuji. Mám povinnost projeviti vám od pana Josefa Goldsteina, c. k. studujícího ve výslužbě, nejsrdečnější díky.„ To bude jistě účinkovati, zvláště zvážím-li, že se mnou byla zadána na moravskou besedu.

17. srpna 1914, Uh. Hradiště

Po hodině houslí jsem šel navštívit navrátivšího se Kupku a dělali  jsme pokusy se statickou elektřinou. Vyfotografoval jsem ho pak v jeho residenci jako chemika. Narovnal na stůl různých baněk a křivulí a mezi tím vším jsem ho zachytil. Vyvolávali jsme pak desky a bylo nám v zatemněné místnosti hrozné vedro. Roztoky pracovaly poněkud rychleji, pročež nám vyšel až poslední snímek.

20. srpna 1914, Uh. Hradiště

V parku jsem si opět vyprávěl s Jiřinkou S., když čekala na kamarádky. Užasl jsem, jak si necení náboženských úkonů. Myslil jsem, že jen my jsme tak indiferentní, ale zjistil jsem, že každá zpověď a každé přijímání je jí stejně lhostejné, jako nám. Snad to dělají ty politické komentáře z kazatelny. Přidal se k nám pak bratr Arne s mandolínou a se slečnami jsme zpívali až do deseti hodin. Manevroval jsem, abych seděl vždy vedle Jiřinky a ke svému překvapení jsem seznal, že ona dělá totéž. To vypadá nadějně.

Zítra nám začíná ošetřovatelský kurz. Přihlásil jsem se z nějakého neurčitého smyslu pro povinnost. Také ze zvědavosti na okolnosti války, která pro mne zatím čímsi abstraktním.Co to se mnou bude dělat, až dostaneme první transport raněných?

20. srpna 1914, Uh. Hradiště

Půjčil jsem si od Kremera Březinovy „Stavitele chrámu„. Velice se tomu smál a shledal případným verš: Celý váš Otokar Březina, nejasnost, abstrakce, konina. Koncer však, který je Březinovým nadšeným obdivovatelem, v něm nachází jak vyšší lásku, tak i ušlechtilou pasivitu, která mu, jakožto stoikovi vyhovuje. Já jsem naopak znova a znova žasl nad silou vzestupného víru myšlenky a citu, jímž se Březina domáhá zduchovnělého světa a jeho intuitivního vědění. Jak dosíci takové moudrosti a takového vzmachu? Kremer mínil, že cesta vede přes doktorát a starorežnou, čemuž jsem se musel smát.

21. srpna 1914, Uh. Hradiště

Zatmění slunce a maminčin svátek. Provedli jsme pečlivé sledování slunce z věže gymnasia. V zapisování jsme se střídali s Kupkou a Tománkem a v mezičase jsem jim vyprávěl o čerstvě přečtené Flamarionově „Astronomii„. Na oblohu hledím od té doby docela jinýma očima. Flamarion vyvozuje z toho, že se vesmírná tělesa skládají ze stejných prvků, jako Země, podobnost těchto světů i ve formách života, je-li ovšem na planetách voda a dýchatelná atmosfera. Vzdálené světy, o nichž s jistotou tvrdí, že musejí být obydlené, pro mne ožily, jakoby se jim vrátilo bájeslovné důstojenství božských obrazů a rozzářených pozemských těl. Flamarion předpokládá v budoucnu mezihvězdné lety duší, které budou fysikální operací odděleny od těla a budou mít cestovní vlastnosti čirého světla. Dokládá, že duše mohou takto cestovat i v pozemském prostoru a někteří mystikové tuto methodu ovládají. Jde jen o to prozkoumat a zaprotokolovat, jak to dělají, a podřídit je vědeckému dohledu. Jest tento názor v souladu s vírou, že na nebesích jsou duševní světy, do kterých je možno vstoupit uvolněnými silami duše v extázi nebo po smrti. Snaha probádat fysikálními prostředky duševní svět mne úplně fascinovala, stejně jako možnost, že bych mohl v budoucnosti navštívit cizí planety pouhou duševní silou. Debatovali jsme s Tománkem o ideálních společnostech, které se jistě na některých planetách vyvinuly, a dožíralo mne, jak málo to Kupku zajímá.

3. září 1914, Uh. Hradiště

V ošetřovatelském kurzu jsme zatím jednali jen o společných odznacích a legitimacích. Mluvilo se o blížícím se transportu raněných, ale nenaučili nás dosud ničeho. Jedna sestra, diákonka studovavší v mateřském domě v Kaieserwerthu, která viděla kus světa, pravila, že z počátku budeme stejně jen nosit vodu a překážet, protože vyškoleného personálu bude dost. Až dámy přestanou bavit legitimace a ošetřovatelky budou povolány na frontu, nastane teprve práce. Potřásala hlavou a dívala se na mne vybledlýma modrýma očima. „Jenže to vy budete dávno v první linii.„ Bránil jsem se, nemile dotčen, a namítal, že proti Rusku pilně vítězíme a že se má za to, že do vánoc bude po válce. „Tolik věříte naší válečnické zdatnosti?„ namítla a do rozmáchlého gesta zahrnula místnost s rokujícími studentkami z obchodní školy, lejstra rozsypaná na hospodském stole a balíky obvazů deroucí se z potrhaných obalů.

5. září 1914, Uh. Hradiště

Chodím do služby na severní nádraží, kde poskytujeme pomoc projíždějícím sanitním transportům. Převazujeme, je-li toho potřebí, a nosíme vodu. V naší vlastní nemocnici máme jen sedm raněných, které vyložili, neb nemohli dojeti dále. S ošetřovatelskou činností není spojeno větší pohnutí. Představy byly horší. Zkušeností z pole jsem neobdržel, neb nikomu nebylo do řeči.

Větší problémy jsou se záplavou vystěhovalců z Haliče, které vlastní vítězná vojska vyhnala z domovů. Zatím byli ubytováni ve městě, ale staví se uprchlický tábor pro vesnický lid, který putuje se vším svým majetkem a dobytkem. Lépe situované rodiny si najímají pokoje a studenti prý mají chodit do našich škol. Velké vzrušení vládne stran Polek, které jsou velmi roztomilé a každá druhá je šlechtičnou.

6. září 1914, Uh. Hradiště

 Na korse jsem k svému překvapení potkal profesora Hrubana, jehož studenti dychtiví novinek z války nezdvořile zastavili i s chotí. On však velmi srdečně se všemi rozprávěl a dokonce jsme si umluvili procházku Kunovickým lesem, aby mohl na všechny naše dotazy odpověděti. Mnoho jsme rokovali o tom, jak asi dlouho budou boje probíhati a budeme-li také povoláni do zbraně. Obecně se v to nevěří, říká se, že do vánoc je po vojně, avšak prof. Hruban pravil, že i když budou naše vojska vítězit, nedá se říci, kdy válka skončí, neb její cíl dosud není znám. Říkal, že se válečný stroj sotva začíná rozbíhat, a že nebude možné jej jen tak z ničeho nic zastavit.

7. září 1914, Uh. Hradiště

Odpolední procházka s profesorem Hrubanem se nad míru vydařila. Naštěstí se nesešla celá školní výprava a mohli jsme si pohovořit v úzkém kruhu. Profesor vyprávěl o mobilizačních zmatcích. V novinách chválili, jak mobilisace dobře jde, avšak ve vojenských kancelářích prý ani nevěděli, kolik vojáků mají, kolik bude třeba jídla, pušek, mundurů. Domobranci tábořili na ulicích pod širým nebem a ženy jim nosily jídlo. Něco z toho jsme viděli i tu, v Hradišti, ale v Brně bylo prý Boží dopuštění. Profesor byl umístěn s mnoha dalšími v cukrovaru, kam se vojáci scházeli jen přes den, a na noc každý hledal lepší útočiště. Vojenským pánům se jednoho dne zazdálo, že by již měli nastoliti vojenskou kázeň, a z ničeho nic zakázali cukrovar opouštět. Večer se však vojáci nahrnuli k vratům, ta tlakem těl povolila a domobranci se vyhrnuli na pisáreckou silnici.

20. září 1914, Uh. Hradiště, František Kupka Aloisi Kilianovi

Milý kolego,

spolu s úkoly přikládám pár zpráv, abys byl veselého ducha a brzo se uzdravil. Ve škole to jde jako jindy, Králík provádí stále na korse své kočkoviny, Práskal s Tláskalem hrají kulečník, Brázda mluví o dcerečkách a žbrdolci piva, Kizlink blbne potichu i nahlas a Koncer pěstuje polsko-české styky. Handl včera v hodině zase tak nesmyslně plácal, že mě málem od chemie odradil. Napsal na tabuli rovnici rozpouštění sodíku ve vodě a zapomněl na vodík, který se při tom uvolňuje. Zlomyslně jsem se ho zeptal, co to tedy při reakci tak pěkně bouchlo, a on jen poulil oči na tabuli a nemohl najít chybu. To dělají ty dva půllitry ležáku, které si  při obědě umisťuje do hlavy.

Na korse po Tobě zas tesknil Goldstein, koukal na hvězdičky a vzpomínal, jak jsme před rokem měřili školním sextantem jejich úhlové vzdálenosti. Tento přesný přístroj, na jehož trubici lze tak znamenitě pískati, je nejspíš dodnes podložen našim sirkami.

S pozdravem Tvůj Kupka

26. září 1914, Uh. Hradiště

Objeviv se po nemoci opět na korse, zpravil jsem konečně Goldsteina, že jsem o prázdninách jeho vzkaz slečně vyřídil, ale že šla s jiným. Chytil se za hlavu a nazval mne idiotem, že jsem to vyřizoval před úspěšnějším sokem, „Kilianovi něco svěřit!“ ztěžuje se nyní spolužákům. Ať se příště stará sám, když je tak chytrý. Stejně se mi hnusí, mám k němu úplně fysický odpor. Nejraději bych, aby ani neexistoval.

1. říjen 1914, Uh. Hradiště

Sledoval jsem na korse Jiřinku obklopenou houfem kamarádek, pro které s ní nebylo možno s ní promluvit. Koncer byl šťasten, že jeho Polka přišla, a manévroval nás stále do její blízkosti. Rozmluva pochopitelně k ničemu nevedla, až jsem se nakonec s prázdnem v hlavě připojil ke Kremerovi. Posmívali jsme se pak z bezpečné vzdálenosti Emánkovi Goldsteinovi, který vyvedl na procházku celý svůj harém. Co na něm ty holky vidí?

Když jsem se mrzut vracel, uzřel jsem Koncera v uličce u pošty. Našel byt svého zájmu a přecházel před ním spolu se dvěma stejně postiženými. Pak se v okně objevily tři dívčí hlavičky, se zájmem hleděly na tři rytíře různých postav a radily se, mají-li je povzbudit nějakým gestem. Překazila jim to matrona, která náhle zabrala celé okno, a rázně je zavřela. Děvčata si však všimla svých siluet na zácloně a přizdobila je stínovým divadlem: králičími oušky a chňapajícími tlamičkami. V pošetilcích na ulici to vzbudilo nadšení, ale jejich potlesk učinil produkci definitivní konec a světlo zhaslo. Koncer se mě pak ptal, hodí-li se takové chování k člověku, který chce žíti stoickou filosofií. Dostal mě tím dočista do blbé nálady.

11. října 1914, Uh. Hradiště

Goldstein říkal, že nynější Modrý květ je dočista ustrnulý. Věděl jsem, že věc má jiný háček a tázal jsem se ho proč. „Inu nepřipustíte mezi sebe nikoho. A já bych leckdy rád se u vás o něčem poučil. Vždyť nemám vlastně s kým choditi po korse.„ Vysvětlil jsem mu, že bráti někoho mezi nás, kteří jsme duševně srostlí, kteří máme určité zájmy společné, je nemožno. Koncer se pochechtával.

Goldstein si za to může sám, vždyť už k nám jednou patřil, ale kdo má snášet jeho nálady? Hned se také projevil jako uražená slečinka a schválně nazval Tolstého fňukalem a jeho „Křesťanské učení“ „Křesťanským kňučením“, jen aby mne naštval. Vytáhl na nás Nietzcheho, ale jeho nedostatek pokory mne tak dráždí, že ho vůbec nemohu čísti. Stejně mu Goldstein nejspíš ani nerozumí.

22. října 1914, Uh. Hradiště

V kostele jsme se dozvěděli, že tato válka je trestem Božím, které přijíti musel. ThDr. nám pak vysvětloval, co je to modliti se za vítězství. To znamená modliti se za to, aby Pánbůh dle své svaté vůle učinil, jak chce. Je třeba, aby mne někdo prosil za to, abych si dělal, co chci?

Cestou z korsa jsme se o tom bavili a Kupka nazval katechetu neškodným šaškem. Církvi svaté už odzvonilo, tento věk hledí jinam. Katecheta nás zrovna míjel a vše vyslechl. Tušil jsem, že se vrátí, aby zjistil osoby, a vskutku. Když jsme se vraceli, objevil se pod lucernou. Koncer pozdravil, Žíla nechal na hlavě a já kývl. „Copak neumíte slušně pozdravovat?“  Sluha Boží prskal jako křeček.

2. listopadu 1914, Uh. Hradiště

Goldsteinův otec spáchal sebevraždu. Takový jemný, distinguovaný pán. Byl jsem jednou u nich, na psacím stole měl drahé doutníky a na zdech obrazy. Říká se, že se snad bál jít do války, či snad kvůli soudu stran nějaké špinavé záležitosti. Nevím tomu hlavu ani patu. Dosud šokovaní, bavili jsme se o tom na korse. Co je dostatečným důvodem pro to, aby se člověk vzdal života?

Ošetřovatelka z Kaieserwerthu k tomu při noční službě poznamenala, že ženou-li vás na jatka, je to stejně jedno, jak skončíte. Sebevražda je alespoň svobodná. Připadalo mi, že se mi posmívá, že ví o prázdnotě bytí, které dosud nechci uvěřit. Seděla pak mezi nosítky vojáků čekajících v nádražní hale a vydýchávala z jejich vzduchu poslední zbytek touhy žít. Rozčileně jsem se procházel po peroně a kouřil. Děsná ženská.

3. listopadu 1914, Uh. Hradiště

S Koncerem hledáme názor, k němuž bychom se přimkli, a který by byl mostem přes pocity prázdnoty a chvíle pochyb. Mluvili jsme o zakoušeném bezvýchodném pessimismu dokazujíce naprostou oprávněnost Schopenhauerova tvrzení, že člověk trpí z tvorstva nejvíce. Utrpení by pak mělo být znakem vyvolenosti, jak o tom píše Novalis, radikálním prostředkem pochopení, zkouškou a předsálím odměny. Tak jsem si to představovali v dobách, kdy trojlístek Modrého květu do nekonečna debatoval o mystické smrti a vzkříšení k životu ducha. Při večerním koupání v Moravě jsme se hluboko a dlouze potápěli, abychom pak na hladině znovu prožívali první nadechnutí, trhavé a nutkavé. Na cestě domů jsme s Kupkou rozvíjeli myšlenku alchemického zasvěcení, které by bylo možno provádět v laboratoři. Mohli bychom se dát zasvětit samotnými proměnami hmoty! Ještě týden jsem říkali každému flusu „materia prima“.

Jenže co když bolest chodí sama jako obtížný vandrák, který se k vám přidruží cestou a nemůžete se jej zbavit? Jaká je pak hodnota utrpení? Svět se jeví chaoticky, bez stigmat vůdčí myšlenky. Měnlivost, bez které bychom se nudili, zakrývá věčnost, bez které jsme bezradní.

12. listopadu 1914, Uh. Hradiště

Mám zase melancholickou náladu. Koncer mluvil o lásce, která je klamem, protože má vždy svůj konec. Jeho filosofování jaksi ztratilo tou srdeční záležitostí glanc. Polka odjela a on pro tu chvíli nemá kam upřít svou neurčitou touhu. Nic na tomto světě není stálé, je to snad proto klamem? I to je nakonec možné.

Ideály žen jsou unikavé. Žijí v záhadných oblastech kuchyní a dívčích škol a lze si je jen představovat jako lepší stránku vlastní duše, jako vlastní zjemnělou tvář.

Jeden by chtěl, aby jeho ideál měl řecký profil, znal Schopenhauera a Spencera, dovedl moudře mluviti a předobře kuchtiti. Ale to je jako chtít po slepici, aby létala. Povýšenci neuznávají věci praktické, v nichž zaostávají, a pro než ženy mají výlučný smysl. Mně u mého ideálu stačí samostatný úsudek, vzdělání školy měšťanské a trocha čtení. Rozum se netvoří studiem, prvotní principy má člověk vrozeny a záleží jen na něm, užívá-li jich. U ženy mi stačí jasné rozvažování o denních věcech a cit odpovídající mému, cit lepší mého. Stejně je všechna věda na nic, nedovede-li zodpovědět, co jest to smrt.

30. listopadu 1914, někde v Haliči, prof. Hruban Aloisi Kilianovi

Milý Kiliane,

již dva měsíce jsem v poli a nemám dosud z domova zpráv. Pošta někde vázne. Tento dopis posílám po Gavendovic posluhovi, který jde zrovna na dovolenku. Něco mu prosím Vás dejte, já tady nemohu. Budu rád, pokusíte-li se poslat mi po něm lístek se zprávami o sobě, spolužácích a mé rodině.

Jsme nyní opět na předhůří Karpat, úplně vyčerpaní, nastěhovaní v chudých rusínských chalupách. Mají tu hliněnou podlahu,  ani komín není a k jídlu suché zemáky. Máme hodnou hospodyni, napekla nám placek a dala na podlahu slámu. Byly však prý případy, že vojáky do rána pomordovali.

 Ráno jsem se vyšel umýt. Bylo nádherné ráno. Potok se hnal přes kameny, vycházelo slunce, ale hvězdy dosud tkvěly v jasném ledovém vzduchu. A takové ticho! Nepochopitelno, říkal jsem si, jaký význam pro strategii velmocí má zrovna tato země, zrovna tito její obyvatelé..

Tu zacvakaly podkovy a k domku přicválal maďarský husar. Rozrazil dveře chléva a už odváděl kravku pryč. Žena vyběhla ze světnice a za ní tlupa polonahých dětí. Já na to koukal, beze zbraně, do půl těla nahý. Žena křičela, husar se smál, ale to už jsem viděl, jak se ze dveří vysunula hlaveň. Kulky na Maďara jen pršely, on lehl v sedle, krávu pustil a pryč. Jsou tu biti ze všech stran, tihle zdejší Rusíni a židé. Jejich zem nestála nikdy ani za postavení silnic, jen za válčiště se hodila.

Projevoval jste tolik zvídavosti, Kiliane, při posledním našem setkání, že mě to podnítilo k hotovému románu. Hledáte-li v tom, co se nyní děje, nějakou logiku a nějaký účel, jdete na to špatně. Raději se modlete, ať tady taky neskončíte. Bojím se, že pro takovýto život jsme vás ničeho nenaučili.

Váš Hruban

1. března 1915, Uh. Hradiště

Loučil se dnes Koncer. Zítra rukuje. Přišel odpoledne jen na půl hodiny, ale nemohl odejíti až do večera. Říkal, že zjišťuje teprve nyní, jak je spojen s Hradištěm, kamarády i jejich rodinami. Předivo našich dní se trhá, rozbíháme se jako vyplašení pavouci. Jak bezpečný se jevil náš svět, když jsme donekonečna diskutovali ruské víře, o tom zdali nejubožejší mužik spasí svět, o hraběti Tolstém, který si prý dal v pracovně snížit strop jako v mužickou chýši. Lapal tak ducha osvícení a my jsme se mu smáli, protože jsme mínili líčit chytřeji. Kdykoli jsme potkali děvčata, naše pohledy znepřítomněly a uctivě jsme smekali slamáky, hledíce jurodivě kousek nad jejich hlavinky. Celé hodiny jsme tak trávívali jati opravdovým zápalem pro pěstování ušlechtilosti.

Koncer mi mluvil mi z duše, když říkal, že hledá system, který by umožňoval myslet zároveň život i smrt. Během života by se měl člověk znovuzrodit do světla světa za světem, tak aby pro něho fysická smrt jen přechodem, který by mu v ničem podstatném již neublížil. Kdo ví proč, přirovnal jsem to jednou ke koksování uhlí. Život v pravdě připodobnil jsem si k suché destilaci, kdy je kvalitní uhlí zahříváno za nepřístupu vzduchu a takto dušeno uvolňuje všechny nečisté sloučeniny v podobě methanu, sloučenin dusíku a smrdutých zplodin síry. Proměněn  pak v čistý uhlík stříbřitého lesku, stane se pak v kontaktu s božským teplem a světlem převelice účinně a beze všeho smradu. Kupka nade mnou kroutil hlavu. Ne že by měl něco proti suché destilaci, nechtěl se jen státi potravou božského zářiče.

6. března 1915, Uh. Hradiště

Přednesl jsem dnes svou řeč „O světě měsíčním„, jíž se dostalo v hodině fysiky znamenitého přijetí. Diskutovali jsme o ní i o přestávce, což považuji za velký úspěch.

...Dle některých theorií svět měsíční má stejný vývoj jako Země, pouze jej o milliardy let předběhl. V tomto smyslu nás poučuje o našem vlastním skonu. Jest totiž téměř jisto, že Měsíc měl dříve atmosferu a koloběh vodní vryl v jeho povrchu hluboké kanály a strže. Naplaveniny značící dna moří jsou dodnes na tváři Měsíce patrné, stejně tak jako pobřežní skály vymleté vodním příbojem. Tak soudí americký hvězdář Pickering, který v temnotě kraterů objevil zbývající ložiska vody.

Jest pravděpodobno, že voda a atmosfera postupně unikaly do vesmíru a planeta byla sužovaná úpalem stále méně filtrovaného slunečního záření. Kdysi bujná vegetace mřela, moře vysychala a Měsíčané vystavěli svá poslední města v dutinách pod zemí či v hlubokých puklinách. Proto je na povrchu Měsíce tak málo stop po práci lidských rukou. Měsíční Pompeje jest nám hledati až při osobní návštěvě pod povrchem Luny. Jen gigantické zavlažovací kanály této měsíční civilisace jasně odrážející sluneční světlo, jsou nám dalekohledem patrny(Flamarion, „La Lune„). Jiní však míní, že to jsou pukliny naplněné zvláště lesklou lávou, která světlo reflektuje (Gruss, „Z říše hvězd„).

Přenesme se nyní vprostřed měsíčních plání před východem Slunce. Na hlubokém černém nebi září takové množství hvězd, jakého neuvidíme ani za nejjasnější zimní noci. Měsíc nemá, jak již bylo řečeno, skoro žádné atmosfery,na níž by se lomily sluneční lúče a je tam tedy následkem toho nebe ve dne stejně černé jako v noci. Není slyšeti žádného zvuku, neb atomární kontinuum, které by zvukové vlnění šířilo, jest příliš řídké a pohyb v něm záhy zaniká.

Je ráno. Blíží se východ Slunce. Není však ohlašován žádnými červánky. Pomalu vychází hvězda denní a vrhá s nebe černého jako tuš oslepující svazky žhoucích paprsků na rozeklaná pohoří a bizarní výčnělky kraterů. Jejich úpatí leží dosud v hlubokém stínu. Vejdeme-li se do něj, uvidíme na ohloze hvězdy, jakoby nebyl den. Mimo něj nás však sluneční úpal opět oslní. Krajina je rozžhavena, ve stínu však panuje mráz. Nastává poledne měsíčního dne, pozemšťané sledují úplněk, psové vyjí a náměsičníci jsou neklidní. Tu počne slunce opět klesati. Klesá celých čtrnáct pozemských dní. Stíny se hlemýždím tempem prodlužují a dlouhé, ostré útvary leží na půdě měsíční. Čerň a běl, oslňující světlo a nejhlubší temnota, to jsou jediné barvy, které zde existují. Není tu polotónů, neb tu není jemných a neužitečných závojů par, které halí pozemská rána a vytvářejí poloprůhledný azur polidšťující nám slunce a zakrývající hvězdy. Mezi tím jako ostrý šíp projel prostorem poslední paprsek, rozstříkl se na vrcholu hory a zmizel. Nastává noc. Náhle, bez červánků, bez soumraku. Na nebi nyní vychází ohromný kotouč zemský sesílá své mírné světlo na ztemnělou krajinu. Kdysi museli obyvatelé odvrácené strany měsíce měřiti dlouhou cestu, aby tento skvělý zjev mohli pozorovati.

Jest jisto, že Měsíc byl kdysi obydlen, ale nyní je mrtev. Ono „nyní„ nemá v přírodě významu, jest to pouhým naším teď, v němž je skryta lítost, že jsme se s civilisací měsíční dočista minuli. Před dobou, kdy první pohled lidský pozvedl se ke Slunci a obdivoval přírodu, existoval vesmír ve stejné plnosti, jako existuje dnes. Byly zde jiné soustavy Sluncí, jiné obydlené planety gravitující prostorem. A až poslední oko lidské na Zemi, nepatrné provincii všehomíra, zhasne a ona se všemi vášněmi, zápasy, bolestmi, láskami a nenávistmi klesne pohrobena do věčné tmy, tenkráte, právě tak jako dnes, bude vesmír stále stejně úplný, jiná slunce budou zářiti jiným Zemím, budou jiné dny a jiné noci, jiné myšlenky a jiní duchové. Jako vítr žene suché listy a uvadlé květy v divém víru po stepi, tak víří milliardy světů hvězdnými prostory, vzplanou, ponoří se do noci, zmírají. Máme nyní své historiky, avšak nenajdou-li zavčas kolegy na jiných planetách, upadneme v zapomnění. Doufejme proto, že než tato naše civilisace skončí, vzletí vesmírná vozidla hledat naše nepoznané druhy, abychom svůj život prodloužili do věčnosti.

7. března 1915, Uh. Hradiště

„Geeignet!„ Proneseno mírným hlasem pana majora a čára přes studie. Vždyť jsem měl na domobraneckém listě napsáno: životní povolání - studující! Otočili tam se mnou dvakrát, poslechli, zeptali se, co jsem v civilu a sebrali mne. Ironií osudu to bylo v tanečním sále, kde jsem se tolikrát procházel s bezstarostně žvatlajícími slečnami. Už jsem zase oběť, která netuší, co se to s ní děje.

Stihl jsem ještě zbytek vyučování a byl jsem svědkem Práskalova-Tláskalova fiaska v jejich incidentu s ředitelskou palmou. Odcizili ji již před měsícem z chodby před ředitelským bytem a dali ji do třídy na skříň těšíce se, jak bude ředitel Bartocha klasickým jazykem nadávat: „Jako sveřepí Turkové se chováte ...„ Bartocha byl na hospitaci, palmu uviděl a neřekl ani slovo. Práskal byl z toho tak otrávený, že květináč hned po hodině vrátil na místo.

12. dubna 1915, Uh. Hradiště

Při návratu z výletu na Salaše se mi splašil bicykl a srazil jsem se se Zemí. Rozbil jsem si bradu a pochroumal sanici. Ohmatávaje ji, začalo se přede mnou temnit, div jsem neomdlel. Vymyl jsem pak ránu v potoce a uháněl domů. Hrozně to se mnou otřáslo. V neděli jsem nemohl sehnati doktora a zmocnila se mne zimnice. Jak budu jísti komisárek s pochroumanou čelistí?

II. Halič a Montello

15. dubna 1915, Brno

Tatínek s bratrem mne doprovodili na nádraží. Nebyl jsem obzvláště rozrušen a tatínek nedával také na sobě nic znáti. Vím ale, jak si to bere. Vlastně jsem od něj čekal nějaký vážný rozhovor, neb jsem se cítil násilným aktem odvodu jaksi zplnoletnělý. Nic se nakonec nekonalo. Místo nějakého osudového, slavnostního pocitu jsem měl jen prázdno v hlavě i v srdci.

 16. dubna 1915, Brno

Dnes, v Brně na velitelství, jsme se vysvlekli, změřili nás a prohlédli. Dostali jsme uniformy a čekali do pěti hodin na vystavení vojenských dokladů. Jako jednoroční dobrovolník jsem si šel sednouti do kavárny Slavie, kde se mi tak líbilo, že jsem si přál zůstati již v Brně a zdomácněti na jeho korse.

20. dubna 1915, Pöchlarn

Původně jsem si nechtěl psát na vojně deník, ale bylo by škoda, aby se ztratila tato část mého života prožitá za tak zvláštních poměrů. Hned jsme začali s cvičením, které snáším dosti dobře. Ale ty noci mezi mužstvem!

21. května 1915, Pöchlarn

Začala nám vojenská práce. Jeden den jako druhý, jen občas dopis nebo balíček s něčím dobrým. Pokusil jsem se dnes trochu rozhýbat mysl a procházel jsem se mezi stromy okolo kasáren. Snažil jsem se nějak zhodnotit svou situaci a usebrat myšlenky, ale žádných jsem neměl. Nad západem blýskal Sirius a Plejady a snažil jsem se při pohledu na ně zapomenout, kde jsem. Leč jedinou emocí, již jsem vzbudil, byla lítost, že můj veselý a pestrý život minul. Bojím se, že si nebudu dobrým společníkem.

22. května 1915, Pöchlarn

Udělal jsem si několik skizz ze své noční stráže. Učinil jsem tak, abych měl pocity ty registrovány. Byla teplá bezhvězdná noc a dlouhé cáry mlhy válely se přede mnou šálíce zrak. Tu viděl jsem kol sebe míjeti vzdušnou jakousi postavu, tu prchal přede mnou nějaký přízrak. Za chvíli jakoby na mé přání zableskly se hvězdy ostře se odrážejíce od temných mraků. Zvolna svítalo. Hučel Dunaj a odlesk svítilny pověšené na mostě zdál se být stále vodou odnášen. Je tu hrozná nuda.

 

29. května 1915, Uh. Hradiště, František Kupka Aloisi Kilianovi

Milý kolego,

blíží se půlnoc, tak sklapnu učebnici a doufám, že se mi zas nebude zdát o inspektoru Vlkovi. Maturitní písemky máme 5. -7. června.

Děkuji Ti za dopis. Zdařile ses pokusil vžít do mé poetické nálady líčením noční stráže, ale mě ta poesie už přešla. Heda není taková, jak se mi zdála. Chodím s ní dosud na luka, protože jsem z těch odvodů dost nervosní a nejsem s to vydržet u knihy. Přidali jsme se k Emánkovi a jeho partii a pokoušeli se konversovati. Zjistil jsem, že používám-li nějakých cizích slov, děvčata mi nerozumějí. A já, bloud psal jedné z nich o zorném úhlu věčnosti. Začínám chápat, proč mi neodpověděla.

Nejinteligentnější z nich je asi Olga. Říkala, že by chtěla studovati gymnasium a stát se herečkou. Je tím potrefená celá jejich rodina, ale Olga se mi zdá příliš vážnou a zamlklou pro toto životní povolání. To její sestry z role nevyjdou. Olga se durdila, že místo kariery na prknech, bude celý život sedět v té jejich kavárně a vážit cukr do polevy. Byla na úděl ženy dost rozezlená. Chtěly pak, abych jim vykládal něco o psychologii a samozřejmě něco o lásce a o tom skandálním Freudovi. Vařil jsem z vody, až mě vysvobodil Eman, který řekl, že o tom už nechce ani slyšet, že mu to připadá celé praštěné. On prý vždycky ví, co dělá a nějaký psycholog mu nebude povídat, že to ve skutečnosti dělá nějaké nevědomí, o kterém on, Emánek nic neví, zato ten doktor, tož to se ví, si s jeho nevědomím tyká. Na pacientky to prý určitě dobře zabírá, ale na něm se to zkoušet nebude.

Nakonec jsme hráli na zástavy a Helena měla dát Emanovi hubičku a zdráhala se. Jeho to dožralo, mlčel pak a kouřil cigaretu za cigaretou. Je do ní asi zamilován víc, než si připouští. Je to mrška.

S rozčileným Emanem jsem chodil večer po korse, z nízkých mraků šlehaly nádherné elektrické výboje a hřmělo, aniž skráplo. Vzduch byl tak nabitý elektřinou, že nám z toho vstávaly vlasy a Emanovi to dodávalo vzhled tragického hrdiny. Logicky jsem mu dokázal, že absence hubičky je důkazem presence lásky a on pak šel spat. Druhého dne dostal zase košem a tak mi řekl, že mám jít s tou svou logikou k šípku. Pošťuchoval jsem ho, že když mu logika nefunguje, ať si nastuduje toho Freuda, a on mě nazval kreténem.

Dobrou noc, Tvůj Kupka

3. června 1915, Uh. Hradiště, Arnošt Kilian Aloisi Kilianovi

Milý bratře,

mám vyříditi pozdrav od Koncera. Byl na skok doma a půjde prý již brzy na italské bojiště. Hrozně těžko tu vojnu snáší. Úplně se hroutí do sebe, jakoby mu někdo duši vyssával. Říká, že se bojí fyzického utrpení, ale já mám pocit že ho nejvíc ničí vůbec to, že je ztracen v davu a úplně odosobněn.Je to taková smrt za živa, když tomu člověk nedokáže čelit. Naříkal si na němčinu a tak jsem byl rád, že jsem začal docházeti do soukromých hodin.

Byl jsem na výletě ve Zdounkách. Šel jsem s panem Fraňkem, jeho paní, malým Fraňkem a mladší slečnou. Zprvu jsem myslel, že půjdu sám, vyzbrojil jsem se proto dýkou a pětiranným revolverem. Bylo to úplně zbytečné a zasměješ se asi mé indiánské povaze. Do Zdounek jsem přišel o deváté večer a byl jsem velmi mile přijat. Cpali do mne maso, cukroví a kdo ví co, takže jsem viděl, že válka se jich nijak nedotkla. Boženka a Mařenka měly nové toilety a byl jsem překvapen, jak dobře se jim vede. Obilí se skupuje do zásoby, vojsko potřebuje potraviny, inu sedlákům se daří. Druhý den jsem pak jel s Boženkou navštívit pana učitele Černoška do Kroměříže, neb byl povolán do pole. Je to nemilé, vždyť se zdálo, že je dosti dobře schován. Cestou domů přes les zabral jsem se do filosofování a pravil si, že už snad ta moje maďarská povaha přestane vystrkovati růžky. Dobrá předsevzetí jsem však naplnil dosti pochybně, neb jsem ihned uvízl v parku se slečnami a nepřipraviv se na písemku z mathematiky, strašlivě jsem ji zprasil.

Tvůj bratr Arne

5. června 1915, Pöchlarn, Alois Kilian Arnoštu Kilianovi

Drahý Arne,

píši Ti express, neboť jsem se dostal do důstojnické školy v Hyppolitu a stěhuji se. Přikládám novou adresu. Nebrali všechny jednoroční dobrovolníky, ale jen ty, kteří vstoupili do aktivní služby. To mne zachránilo. To jest pro Tvou informaci, kdyby se Ti stalo něco podobného. Neposílejte prosím prádlo, budu toho mít na stěhování do Hyppolitu dost. Posílám zpět jedny boty, které jsem tu roztrhal. Dostal jsem za ně dobré, komisní. Dnes jsme byli na závěr zdejšího pobytu na mši s českým kázáním. Pak jsme táhli na execírák, kde byla defilírka, kterou jsme zkaňhali, načež nastal řev.

Těší mne, že se máš k světu, a netrap se pro nějaké nevypočítané mathematické příklady, je-li příležitost vyprovázet slečinečku. Schvaluji naprosto, že se učíš německy, mně to velmi chybí. Člověk je na tom zde bledě, neumí-li dosti rychle vyplazovat druhý zemský jazyk.

Zdraví Al.

6. června 1915, Hyppolit

Svatodušními svátky skončil náš pobyt v Pöchlarnu. Mamička psala o slavném procesí v Hradišti, jak tam kráčeli venkované v krojích, měšťanky s obrovskými klobouky a ranění vojáci v hadrech. Jsou na léčení v sirotčinci, kteroužto nemocnici jsem za blahých minulých již dnů pomáhal zakládati. Jestli pak je tam ještě ta německá moira, která mi předpovídala samé nepříjemnosti? Bída těch vojáků vehnala mamince slzy do očí. Anička si po průvodu též pláčem ulevila, že se prý na to nemohla dívat. Vedle nastrojených měštek belhající se trosky, které ještě před rokem byly mladými muži. Měli prý tak šťastné obličeje, že jistě v tu chvíli namísto stesků děkovali Bohu za vyváznutí.

Arne pak zpíval se sborem na slavné mši a prý to strašně zbodali. Zpřeházeli tak odpovědi a antifony, že ani farář nevěděl, čí je. Nový regenschori to podle Arnových slov řídil jak brněnský strážník dopravu a sbor z toho byl celý popletený. Holky se nakonec začaly hihňat a to byl konec. Farář jen zoufale dával znamení, ať už jsou proboha zticha.

8. června 1915, Uh. Hradiště, František Kupka Aloisi Kilianovi

Milý kolego,

Přikládám své nové fotografie blesků a dost špatně čitelné foto, no to neuhodneš čeho. Je to stopa bequerellových paprsků, jejichž zdrojem byl dusičnan uranylu zatavený ve skleněné trubičce. Koupil jsem ho za ty peníze, co jsme loni vydělali na jablkách. Víš jak jsem toužil spatřit tu zázračnou materii in natura. Trubička byla od fotografické desky oddělena černým papírem pro eliminaci viditelného záření. Nad trubičkou byla umístěna olověná deska odrážející paprsky zpět k fotografické desce, aby záření bylo co nejintensivnější. Rozptyl odražených paprsků způsobuje, že je stopa tak široká. Exposice trvala 4 měsíce.

Ve fyzice jsem měl ve spojitosti s tím řeč o látkách radioaktivních a přeměně prvků. Poněvadž tu nejsi, musel jsem si sám vypracovati kritiku do diskuse a Práskal s Tláskalem se ji poctivě naučili. Excelovali jsme. Jako doprovodný materiál jsem ukazoval svou fotografii záření z dusičnanu uranylu a dělal jsem s ní velké tajnosti. Před vystoupením jsem ji nikomu nechtěl ukázat a musel jsem se smát těm dlouhým tvářím, když nakonec místo tajemného zjevu spatřili bílý flek.

Věda skýtá mi stále radost a nemohu souhlasit s Tolstojem, že životní štěstí nespočívá v porozumění věcem, ale jen v jejich prožívání. Jeho pasivita je mi protivná a podezřelá. Já jsem z těch bequerellových paprsků měl docela obyčejnou radost, to mi Tolstoj nevymluví. Tolstého odmítání zvědavosti, přírodovědného zkoumání, divadla a jiných věcí, jest zákazem náboženským, ač je to filosoficky zastřeno. V tom jeho odmítání zračí se jen a jen nejistota víry, nepevnost měnící víru v pověrečnost. Jeho pokojný, oduševnělý a posvátný svět jest batolecí ohrádkou, v níž setrvávat znamená nedospět. Snad jsem neurazil Tvé batolecí city.

Z řečtiny máme, jak známo, ředitele Bartochu, který byl včera výborně nachytán. Práskal se o přestávce natřel křídou a do půli hodiny se skrýval za knihou. Pak vstal, jakoby se chtěl dovolit, když tu zavrávoral a zhroutil se na klín Tláskalovi. Spolužáci, kteří už na to čekali, ho lapli za ruce a nohy a vynesli na chodbu, kde ho složili jako skolené zvíře. Tam ovšem ihned přišel k sobě a šel domů na svačinu. My, zbylí, jsme až do konce hodiny hryzli tužky, abychom nepropukli v smích.

Práskala zase neodvedli, že je prý z kulečníku, piva a kouření značně vyžilý. Neměl bych na vyžilosti své též zapracovati? Pro vedení války se zřejmě hodí jen prvotřídní materiál jako Ty, milý brachu.

Nevěš hlavu, sejdeme se v Praze na universitě. Tvůj bratr, tuším, rozhodl se stejně jako Ty pro medicinu. Mohli bychom se sejít všichni tři. Četl jsem v novinách o šedesátých narozeninách profesora české university Braunera. Zdalipak budu moci ještě být jeho žákem, až tahle válka skončí? Želím toho, že vědecké časopisy v současnosti nevycházejí. Kolik badatelů je na frontě? A ti, kteří mohou pracovat, na čem nyní bádají? Není již spojení, které nám dříve umožňovalo cítit se členy vědecké obce. Čtu proto staré ročníky Vynálezů a pokroků a jsem vzrušen objevy Ramsayovými a jeho pokusy z r. 1908 s přeměnou prvků, již nazývá dle starého vzoru transmutací.

Tvůj přítel Kupka

13. června 1915, Hyppolit, Alois Kilian Ladislavu Koncerovi

Milý příteli,

ten šedivý život mne ubíjí. Ubíjí mne bezesmyslnost vojenské vědy, nákresy bitevních pozic počítající s dostřelem děl z třicetileté války.

Je to stále týž svět? Svět Toho, který vše proniká a jež nepomíjí? Chtěl bych ztratiti svou individualitu, která je mi jen příčinou všeho trápení. Chtěl bych se ztratiti v jeho péči, státi se proudící částicí v dějích vrcholně naplněných smyslem. S meditací to snad ani zkoušet nebudu. Pro našince je lépe stanovit si nějaké praktické cíle, aby ten beztvarý čas nějak zkrotil.

Teď chci býti důstojníkem, nechci spáti s mužstvem a chci domů posílati žold. To je jediný chudý smysl, který mám. Migréna mě mučí již celou věčnost a nemohu spáti. Byl jsem jmenován frajtrem.

Přežívám, nořím se knih, odebírám se do jejich vzdálených světů. Ve třídě hledím oknem na nebe a představuji si, že kdesi pod tímto nebem rostou břízy a mezi nimi se prochází Taťána s Oněginem.

Tvůj Al.

14. června 1915, Brno, Ladislav Koncer Aloisi Kilianovi

Drahý příteli,

unikáš do snění, já však již nedokážu ani to. Vzchopil jsem se po dlouhé době k psaní dopisu, neb náhodou mi přišel do ruky Novalisův román „Heinrich von Ofterdingen„. Znenadání jsem setřásl depressi a vzpomněl jsem lepších dob, kdy jsme se s horoucí chlapeckou duší zapřísahali přátelstvím a Modrým květem, bylinou poznání. Jak jsme toužili po mystické smrti a zmrtvýchvstání alumnů, hledačů věčnosti a nesmrtelnosti! Toužím po ní dodnes, ale nevěřím, že toto vleklé za živa pohřbení jest onou mystickou smrtí, dramatickým úbytkem životních sil, kdy v samém nitru agonie rodí se nový život. Jaká jest přítomnost? Ani život, ani smrt.

Snažím se vzpomenout si, co to bylo, co nás za studentských dob drželo v permanentním vzrušení. Všechno poznání jsme tak lačně hltali cítíce se vyvoleni k velkým činům! Ano, bylo to naše tajemství, tajemství Modrého květu, že skryti za všední činorodost, dospějeme neviditelně a skrytě k nejvyšším tajemství vědomí a jsoucnosti. Kremer se nám tenkrát posmíval, že jsme nadmutí tajemstvím, jako koza jetelem. Připadám si dnes mizerný a prázdný jako jablko bez jádřince.

Tebe těší pohled na hvězdy. Mně připomínají jen to, co jsem ztratil, a spatřím-li nějaké jasné nebeské těleso, odvracím zrak a zaháním z mysli jeho znělé jméno. Na dovolence jsem dal Tvůj dopis přečíst Goldsteinovi, doufám, že se nehněváš.

Buď zdráv, Tvůj Koncer

16. června 1915, Hyppolit

Dostal jsem dnes dopis od Koncera. Ani jemu se nevede dobře. Jest na tom snad hůře než já. Jeho dopis mne natolik inspiroval k přemýšlení, že jsem večer nešel do kasina a zvolil jsem dlouhou procházku, abych nechal doznít celý akkord reminiscencí, který ve mně rozezvučel. Snad je ten jeho nihilismus jen nepropuklým vztekem.

Také jsem toužil žít život osamělého individua, které jest v kontaktu s božským, lidmi nepoznáno, neuznáno. Vždy jsem se cítil výjimečný, předurčený k osvícení, vzpouře a tragickému konci. Stále ve mně dříme touha po velkém osudu, ač se ji snažím potírat všemožnou kázní, všemožnou rozumností. Je pěkné být hrdý a osamělý. Ale je taky pěkné líbit se a být obdivován. A nejlepší je, když mě mají rádi. Není ostatně vytržení se z prostřednosti zastřenou leností a neschopností životního boje?

21. června 1915, Uh. Hradiště, Arnošt Kilian Aloisi Kilianovi

Milý bráťo,

přeji Ti vše nejlepší k jmeninám. Vstával jsem dnes o čtvrté a byl jsem na ranní mši, když máte s tatínkem ten svátek, a pak jsem šel pro růže. V osm jsem byl již u odvodu a jeden z prvních na řadě. Šlo to tak rychle, že jsme byli do devíti všichni hotovi. Z Vaší třídy odvedli pět lidí, z naší čtyři. Kupku odvedli rovnou, ani k prohlídce nešel. Když zavolali Kilian Ernst, vstoupil jsem do kruhu nakresleného křídou na podlaze, jako když se doktor Faust chránil před čertem. Lékař se začal hned usmívat, jak mu všechno připadalo gut. Zkoušel jsem se vymlouvat, ale nikdo mě neposlouchal a písař už rovnou psal geeignet. Svěcená křída nepomohla, byl jsem odčarován do horoucích pekel.

Tvůj bratr Arne

28. června 1915, Uh. Hradiště, Alois Kilian st. Aloisi Kilianovi ml.

Milý synu Aloisi,

děkuji za přání k jmeninám. Jsou to prvé jmeniny, které trávíš mimo rodný dům. Jak jsi se měl? Jistě že ne moc dobře. Dle Tvých posledních dopisů panuje ve škole velké napietí, zdá se mi dokonce, že jsou na Vás nesmyslně přísní. Jistě se Vám, Čechům při tom valně nevede, protože rozený Němec se dovede vyjadřovati rychleji, chápe každý výraz, umí dobře meldovati, hrdě a přímě vystupovati, jak se to pánům vojenským líbí. Na vzdělání a schopnosti využitelné k dobru služby nesmíš spoléhati. Rozum vojenský divnými cestami se ubírá. Ach, dobře si na to vzpomínám, ale to byla doba mírová, dnes to bude vše ostřejší. Buď jen trpělivý, synu milý, a hleď zachovati i v této době klid a rozvahu. Vždyť jsou-li věci, které tento krásný svět mění v slzavé údolí, mají zajisté svůj počátek a konec, zatímco svět tento nikoli.

Jak víš, Arnošta, mého drahého druhorozeného, též odvedli. Je celý jako vyměněný a snažíme se ho na jiné myšlénky přiváděti. Byli jsme všickni na pouti na Hostýně. Byla krásná jako každého léta, jen žen a slzí bylo více. Též nálada byla stanným právem stísněná.

Tvůj otec

Uh. Hradiště v předvečer 500. výročí smrti Husovy, František Kupka Aloisi Kilianovi

Milý kolego,

tento týden jsem si získal nehynoucí zásluhy o Polsku, které by mi měly v této vlastenecké zemi vynést alespoň důchod nebo trafiku. Polští studenti z rodin běženců dělali zkoušky písemné do vyšších tříd a mnoho toho neuměli. Požádali nás o pomoc, tak jsme na ně čekali na dvoře, když si nesli z ředitelny příklady, a všechno jsme jim vypočítali. Nebylo to těžké. Teď už se přes ústní zkoušku nějak protlučou.

Četl jsem Arrheniovu knihu „O vznikání světů„. Arrhenius je přívržencem nauky o přenášení života mezi tělesy nebeskými. Uvažuje, že zárodky života (panspermie) by mohly cestovat prostorem neseny tlakem záření. Dopadnou pak na planetu a začnou organisovat její prvky do podoby živých těl. Zmiňuje se o dobách, během kterých by se takto zárodek mohl dostat na některou oběžnici naší soustavy a nesen by byl tlakem světla. Vypočítal to přesně, ale východiska jeho výpočtů jsou plna dohadů. Taky si myslí, že panspermie konservuje vesmírný chlad (-300°C) a jsou proto schopny vzklíčit i po několika stoletích, jak je tomu u spór. Po fysikální stránce dobře doplňuje essaye Flamarionovy, co myslíš?

Zdraví Tvůj přítel Kupka

9. července 1915, Uh. Hradiště, Josef Goldstein Aloisi Kilianovi

Drahý,

četl jsem Tvůj dopis, který jsi poslal Koncerovi, a působil na mne velmi smutně. Ovšem ani já nejsem kliden, neboť bude-li válka trvat několik let, mohu býti odveden i přes svou tělesnou slabost. Srdce asi neuklidní, že člověk umírá a lidstvo trvá.

Za úplňku učinil jsem noční výlet a vzpomínal na Tvou přednášku o Měsíci. Vzpomínám na Tebe a teď teprve dokážu domyslit, co jsem cítil, když jsme se loučili. Zarazil mě ostych, vždyť jsme se tolikrát na sebe hněvali, scházeli se a zase rozcházeli. Když jsi odešel, chodil jsem odlehlými částmi Kunovického lesa bez myšlenky, jako stroj, bez přítele a bez lásky. Musím vinit osud z nespravedlnosti, že tys byl vytržen ze svého domova a svých studií, zatímco já, lenoch a darmošlap, válím se v pohodlí a nečinnosti.

 

Jak bych teď ocenil filosofické hovory s Tebou, jichž jsem si dosti nevážil, a rušil je planým hašteřením!

Tvůj vždy věrný Josef Goldstein

8. července 1915, Hyppolit

Psal mi Goldstein. Teprve nyní prý se naučil si mne vážit. Změnil se ve svém smýšlení asi velice. Obírá se nyní filosofií a lituje, že nemůže o ní se mnou rozmlouvati. Soudil jsem o něm upřílišněně. Má své chyby, ale je citlivý a dobrý.

9. července 1915, Hyppolit

Vyprovázel jsem dnes Vicki a její tmavé oči mne uvedly do šaškovského transu. Do čeho jsem se to zas namočil? Připadám si jako hlupák, který neovládá svých činů. Teď abych čekal na každý večer s roztouženým vzdycháním zamilovaného člověka a se všemi těmi pitomostmi, které provázejí zvýšenou činnost srdečního svalu. Mluvil jsme s Vicki již dosti plynně německy a úplně mne okouzlila její aristokratická a nevázaná povaha.

Od středy do neděle jsem každý večer trávil v její společnosti, zač jsem byl posléze notně vytrestán. U oběda jsem musel poslouchati od kamarádů, že „vědí, co se děje„. Byl jsem zprvu k těm nesnesitelným žvástům upiatý, ale nakonec jsem se smál vyprávění, jak si nade mnou a Vicki její matinka a paní hejtmanová vyměňovaly významné pohledy.

12. července 1915, Hyppolit

V důstojnické škole nás zbyla sotva polovička. Část neprošla prvními zkouškami, část odešla dobrovolně. Nedivím se. I pro mne bylo těžké vydržet drill, šikanování a hrubé urážky. Nechápu smysl takové výchovy. Examinování započalo dnes. Měl jsem otázku Verhaftungen, co to znamená objeví-li se na střelnici červený praporek a co se dělá s těžce raněným. Sypal jsem to ze sebe, ani jsem nevěděl, že to tak dobře umím. Oberleutenant Hill pravil, že Vorálek a já jsme velice pěkně odpovídali, navzdory tomu, že plně neovládáme vyučovacího jazyka. Měl jsem velkou radost, neb odteď budu dostávati žold, který budu posílati domů. Monarchie je takto nucena platiti za mne mamince bolestné.

2. srpna 1915, Uh. Hradiště, Alois Kilian st. Aloisi Kilianovi ml.

Milý synu Aloisi,

nyní po složení zkoušek budeš brzy poslán do pole. Doufám, že jsi na tuto eventualitu připraven, vždyť k ní směřoval celý Tvůj výcvik. Nezbývá, než vykonati naši povinnost k císaři a vlasti. Snaž se vniknouti do tajů vojenských i jsou-li Ti proti mysli, aby sis v boji poučeně vedl. Jestiť to Tvé nové povolání, tož se mu věnuj, co jiného možeš dělati. Každý má svého předurčení a každý den je cestou k němu. Neztrácej víry v Boha a důvěry v sebe. Počínej si zmužile, vždy však opatrně a s chladnou hlavou. Nebezpečí se nevyhýbej, ani je nevyhledávej. Zkus se s osudem spřáteliti!

Jsem rád, žes obstaral sobě dobré boty a plášť. Kup si ještě bílé vycházkové kalhoty, abys nás v té světové válce dobře representoval. Čekají Tě krušné chvíle, můj holobrádku. Měl by sis dát spravit zuby. Posílám Ti na to 60 K. A co Tvůj nos? Nyní mne mrzí, že jsme Ti ho po té ráně merunou nenechali napraviti. Koncer se prý ze strachu před frontou postřelil do ruky, ale nedokázali mu, že to udělal schválně.

Tvůj otec

5. srpna 1915, Hyppolit

S Vicki jsme využili toho, že jsem se mohl odstěhovat z kasáren na privát, a umluvili jsme si povážlivé noční dobrodružství. Vicki se vypravila večerní lodí do Vídně za tetou, ale svou cestu přerušila již na příští zastávce, kde jsem na ni čekal. V hostinci byl již zamluvený pokoj, nikdo se nás na nic neptal a večeři nám donesli až do pokoje. Dobře to zařídila, potvůrka milá. Prý jí to poradila kamarádka.

 Večer by dusný, bez jediné hvězdičky, a když jsem zavíral okno, divil jsem se sám sobě, jak věcně to vše beru. Kdybych byl nějak bláznivě zamilován, asi bych byl nervosnější. Vicki byla moc milá, trochu plachá, trochu vyzývavá a neskonale roztomilá. Smáli jsme se vlastní neobratnosti i svým rozpakům. „Cítíš se už dospělý?„ ptala se mě pak a zase jsme se smáli.

Brzy ráno jsem ji vyprovodil na molo. Dunaj ležel v hluboké mlze a plavidlo se z něj nehlučně vynořilo. Stejně nehlučně pak zmizelo v kotoučích mlhy i s Vicki, která mi z paluby kynula ručkou v šedé rukavičce. Rázoval jsem zpět po dunajské navigaci těše se do postele a umiňuje si, že večer se budu učit francouzštinu. Je to přec jen zvláštní povaha, ta Vicki. Rozhodla se, že nedovolí, abych padl dřív, nežli jsem okusil života.

4. října 1915 Lubačov, Nova Gorka

Jedeme již čtyři dny. Dnes ráno jsme překročili ruskou hranici, což naše polní kapela pozdravila rakouskou hymnou. Míjíme opuštěné posice. V celé krajině ani človíčka, útulné vesničky opuštěné. Kam se poděli jejich obyvatelé?

10. října 1915, Vladimir Volyňský

Dále pochodujeme pěšky širokou krajinou a spíme v pustých vesnicích. Zdál se mi sen o Kupkovi. Stává se mi to teď zřídka, myslím, že to bylo v poslední době teprve potřetí. Napsal mi možná dopis, jak se již podvakráte ukázalo. Nu, hlavně nefilosofovat a brát věci lehce.

11. října 1915, Uh. Hradiště, František Kupka Aloisi Kilianovi

Milý kolego,

z výletu do Hejčína (památného mou tetou a elektrárnou) jel jsem vlakem se slečnou Lídou Motyčkovou, kterou si, myslím, pamatuješ z tanečních. Studoval jsem právě nový systém pro pohyb návěstidel, když tu mne slečna sama oslovila, neb nemohla vydržet zvědavostí, co zajímavého na těch táhlech vidím. Již jsme se spolu s ostatními cestujícími chystali vzít vagóny útokem, když tu nám z amplionu oznámili, že vlak jest pouze pro vojsko. S dlouhými tvářemi se všichni vrátili do čekárny, a my jsme setrvali v příjemném hovoru.

Když v Říkovicích vystoupila, počal jsem opět vnímati svět a všiml jsem si, že v protějším kupé sedí profesor z obchodní školy zvaný pro jisté své fyzické přednosti Don Špagát. Vytahoval se před slečnou z pošty svou návštěvou v Paříži. Mluvil dostatečně nahlas, aby si to ostatní cestující také užili. Pak si vzpomněl, že někdo slečně podobný do obchodní školy chodil, ale byla to blondýnka. Slečna zrozpačitěla a pravila něco v tom smyslu, že podle barvy vlasů dívku nepozná. Špagátovi to zjevně nedošlo. Znalosti chemie se u hradišťských slečen omezují na Wasserstofosuperoxyd, jehož prý drogista Erlebach prodá neuvěřitelné množství. Věru nenajde kámen mudrců alchymista, který by skládal naděje v transmutaci všech odstínů hnědi v „pravé„ zlato. Končím svou rozmarnou epištolu a těším se na zprávy od Tebe.

Tvůj Kupka

13. října 1915, Vladimir Volyňský

Měli jsme noční cvičení. Svítily podzimní hvězdičky, na západě se skláněla k obzoru souhvězdí letní a na východě vynořoval se cípek Oriona. Země byla jak plochá poklička na nesmírné míse zvolna proudící vesmírné polévky. Představoval si, že sám putuji po ruské zemi, od vesnice k vesnici, mezi poli, lesíky a úžlabinami, stovkami stále stejných verst.

14. října 1915, Uh. Hradiště, Anastasie Kilianová Aloisi Kilianovi

Náš drahý,

v sobotu dostali jsme Tvůj dopis a sušenou květinku. Díky za vše, jsi vždycky takový pozorný. Ať Tě Bůh opatruje, milý dobrý hochu můj. Tvůj učitel a strýc Pepík Černošek jest nezvěstný. Boženka chodí jako tělo bez duše, naděje ještě zbývá.

Včil spolužáci Tvoji se jeden po druhém vracejí z pole, aby složili maturitu. Doufejme, že i Tobě se to brzy podaří. Batterie koupila jsem Ti u Erlebacha, prý jsou to ty nejlepší. Buchtu neposílám, nevímť jak by vypadala po tak dlouhé cestě. Přikládám tedy alespoň čokoládu a perník, který pekla Anička. Bylo to pro ni těžké opatrovat ho, než dozraje. Víš že má mlsný chloupek na jazyku, ale kvůli bratříčkovi se přemohla. Ten čokoládový pimsel, který se loni ztratil z vánoční směsi, tak ten taky smlsla ona. Konečně to přiznala.

Arne, chudák, teskní po Tobě v kasárnách a píše, že večer vzdor všemu unavení vždy se pomodlí za Lojzíčka otčenáš. Já byla na Vše svaté ve Zdounkách a v tichu a ve tmě zdouneckého kostelíka vykonala jsem svou malou pobožnosť u sv. Antoníčka. Vedle něho stojí sv. Alois, tak to taky všechno slyšel. Přivezla jsem máslo, suché švestky a povidlí, tak hlady neumřeme. Zde jest hrozná drahota, že ani zemáky člověk nemůže koupit. Kilo sádla stojí 10 K, to jsem ještě nezažila. A lidé říkají, že na jaře bude teprve zle. Ještě že máme husy a slepice, protože maso bývá jen některé dny v týdnu a salám či vuřt nesežene se v celém Hradišti. Vše se posílá drahou za vojskem. Zelí si letos nakládáme sami a hospodaříme jak můžeme, protože jinak bychom s tatínkovým služným nevyšli.

V sobotu objevil se u nás zčistajasna Koncer a jeho příchod mě tuze dojal. Dostal dovolenou na složení maturity. Zůstal na svačinu, tož jsem mu sama posloužila, jako by to byl můj syn. Maso jsem mu rozkrájela, protože pravou rukou ještě nemůže dobře hýbati. Měl na sobě jen hadry a špinavý byl až hrůza. Na dovolenou jel celých 10 dní. Říkala jsem si, že s ním mamička bude mít práci. Mluvili jsme o Tobě a když odcházel, líbal mi ruku, ač jsem se bránila, a slze měl v očích. To on dobře ví, že jej máme rádi jako vlastního.

Ulevilo se nám, když jsme konečně od Tebe dostali zprávy. Já už byla docela šílená a chovala jsem se jako blázen. Děkujeme za zaslaných 220 K. Tatíček pravil, že něco uloží a něco věnuje na dluh, abychom stran toho měli lehčí hlavu. Když s tatínkem nemůžeme v noci spát, povídáme si o Tobě a Arnovi a těšíme se na Váš návrat jako malé děti.

Líbá matička

17. října 1915, Nikulieze

Dnes jsme pochodovali přes Vladimír Volyňský do Jakoviči, asi pětadvacet kilometrů. Necítím se unaven, jen prostydlý větrem. Při odpoledním odpočinku jsem četl Lindauerovu novelku Nach der Niederlage. Jsou vzácnými chvilkami soukromí tato krátká soustředění nad knihou. Na chvíli se ocitám v jiném, svobodném světě. Večer jsme smlouvali se sedláky o jablka a slámu. Byli opatrní, ale málo platné, co neprodali za stanovenou cenu, to jim vojáci prostě sebrali. Hleděl jsem na ně zvědavě dohaduje se, zdali jsou již ti praví ruští mužici, o nichž píše Tolstoj.

21. října 1915, Kopačovka

Potkáváme mnoho automobilů trainu a občas i trupy zajatců, v modrém vzduchu aeroplan, v dálce salvy z hmoždířů. Vzrušení stoupá. Ubytovali jsem se u žida, ševce, v zatuchlé světničce. Za několik dní dorazíme na frontu. Němečtí ubytovatelé, kteří sem přibyli před námi, vyprávěli, že Němci dostali již první nátěr a posunují se daleko na západ. Obě strany měly značné ztráty.

30. října 1915, Zurawiecze, Alois Kilian Arnoštu Kilianovi

Předrahý bratře,

Z Nikulieze u Vladimiru Volyňského jsme pokračovali pěšky dalších sto šedesát kilometrů a dorazili pak do posic k regimentu. Po rozdělení do kumpanií jsme si postavili baráky v nádherném borovém lese. Za pěkného mrazivého počasí lehávali jsme kol ohníčku, psali dopisy, četli nebo si vykládali. Já jsem vypouštěl obláčky kouře k modré obloze toulaje se v myšlenkách. Tento pěkný život se nám trochu pokazil, neboť konáme služby ve schwarmlinii. Zatím to není tak hrozné, jen se přesouváme z krásného lesa do žlutých zákopů a v noci nespíme, protože je alarm na alarm.

Při spravování drahthindernisův zaryla se kulka do sloupku u mé hlavy, i řekl jsem si: „Hle!„ A pracoval jsem dál. Rusi jsou zde dosti vzdáleni, takže ve dne se lze procházet před dráty. Jakmile se však setmí, vysunou jedni i druzí své hlídky. Sotva slunce zajde, začne to hvízdat odevšad. Fronta zde tvoří velké S a jsme proto v dostřelu ze všech stran. Dnes se dokonce nalevo od nás, přímo v našem boku usadila ruská strojní puška, ale střílela příliš vysoko. Pak ji zlikvidovali.

Ležíme nějakých 200 kroků před rozbitou osadou, ve které sídlí naše batallionskomando. Rusi si myslí, že tam máme nějaké reservy, proto pečlivě nastřelují každý dům. To se děje kolem poledne. Včera v noci zažili jsme as dvacetiminutovou dělostřelbu, efektní jako ohňostroj. Podívaná na šlehající plameny stála nás večeři, neboť byla trefena polní kuchyně. Celkem se tu však nežije zle a můj putzer Omelka z Jarošova mi vždycky něco dobrého uvaří. Když se setmí, čítávám nebo píši.

Doufám, že se Tvá vojenská studia protáhnou natolik, že bude již po všem a nedostane se Ti toho štěstí odjeti na frontu. Jestli ještě kouříš, mohu Ti přivézt svou zásobu cigaret (egyptky a memphisky), protože fasuji víc, než spotřebuji. Balíček bohužel poslati nelze.

Buď zdráv a brzy si na svého bratra vzpomeň. Tvůj Al.

1. listopadu 1915, Uh. Hradiště, Anna Kilianová Aloisi Kilianovi

Bróku milý,

dnes na dušičky jsme pochovali moji spolužačku. Bylo krásné počasí, slunce svítilo a listí přímo hořelo. Vzpomněla jsem si, jak jsme maminku loni zlobili se svíčičkami zapálenými za oknem. Otík si dělal z vosku kuličky, Arne hlídal, aby svíčky úplně vyhořely a já jsem mu je zhasínala plácačkou na mouchy. Byly z toho tahanice, které měly dozvuk ještě potmě v ložnici, jak jsme se řezali polštáři. Mamince jsme tu dušičkovou náladu úplně zkazili. Tož letos jsou všichni smutní, tak starečky vyrážám, co to jen jde.

Cestou z pohřbu jsme se šly podívat do zámeckého parku na jezírko a měly jsme dovolení navštíviti skleník. Karla se ujala vedení a jak hledala zahradníka, zotvírala všechny dveře. Za prvními byl záchod, za druhými pes. To jsme se nasmály. Pak přišel pan šéf od skleníku a provedl nás. Když jsme si prohlížely lotosy, slyšela jsem zvuk brusu. Starý pomocník, Slovák, tam brousil nůž. Chtěla jsem být zdvořilou a optala jsem se ho přátelsky: „Co to budete dělat, staréčku?„ A on, nevychovanec, na mne jen zavrčel: „Myškovat.„ Děvčata se smála, až kvičela, a ještě cestou domů se mi posmívala. Husy jedny.

Pak jsem se podívaly na fontánu, ze které dosud tryskal proud vody a okolo kvetly růže. Připadaly jsme si jako zámecké slečny. Měly jsme na to ostatně skvěle udělanou manikuru. Pilníček za pětadvacet krejcárků, masť na vši, staré nůžky, flanelový klůcek a trocha trpělivosti. Nehty se pak blyští jako benátské zrcadlo. Matinka pravila, že mám drápky jako říšský orel.

Večer chodím na korso, ale je tam fádně, jako v kurníku. Tuhle přišla Eliška, že něco ví, ale že to nesmíme povědět, no čestné slovo. Rukoudáním jsme jí celé natěšené slíbily a ten židák od sousedů, co donáší na hejtmanství, ten se na nás doslova přilepil. A ona povídá: „Víte, že Němci jsou pořád ještě v Berlíně?„ No to jsme se nasmály. Chi, chi, chi. A ten zrzek židovská zčervenal jako krocan. Jinak na korse nic není, z oktávy tu zbyli jen kripli a Práskal s Tláskalem. Matinka jim říká psohlavci. A již je té mé slátaniny dost.

Zdraví Anička

25. prosince 1915, Čartoryjsk, Alois Kilian rodičům

Předrazí,

byl jsem včera pozván na oběd k našemu generálovi. Dostal jsem sice koně, ale ježto bylo hezky a cesta umrzlá, vydal jsem se raději pěšky. Oficírské holínky se přeci jen tak často neplaší. Oběd byl znamenitý a hleděli jsme si ho tak, že společenský hovor nadobro uvázl. Blahopřáli mi k mému zadání na Signum laudis, a tak jsem musel o své příhodě vypravovati, ovšem až tehdy, když na stole nic nezbylo.

Vyšel jsem 13. ledna se svou polní stráží, abych ji vyvedl před linii. Oděni v bílých pláštích postupovali jsme hlubokým sněhem proti místu, kde stráž stává ve dne, a které v noci vždy obsazují Rusové. Vyslal jsem několik mužů, aby prohledali houštiny. Nenaleznou-li ničeho, mají dát znamení. Již jsme byli blízko cíle, když tu se na ostré zahvízdnutí vyřítili proti hlídce v lese ukrytí Rusi, počtem četnější. Urááá, už se na nás hnali chtíce nás zajati. Naši se dali na útěk a Rusi stříleli. Zalehli jsme do sněhu a počali pálit na jednotlivé postavy. Pečlivě jsem mířil a bíle odění Rusi skýtali na pozadí lesa dobrý terč. Ti čtyři kryti palbou vrátili se k nám a hned jsem poslal dvě hlídky krýti nám křídla, což se ukázalo prozíravým, neboť Rusi nás chtěli obklíčiti. Když se jim to nepovedlo, v palbě ustali a stáhli se do lesa. My jsme leželi stále na louce a nebylo nám nejlépe. Ticho se však prodlužovalo a když už bylo jasné, že jsou pryč, obsadili jsme rychle naši vartu. Podle krvavých stop ve sněhu viděli jsme, že ustupující odvlékali s sebou těla. Jednoho tam nechali. Mrtvý se jmenoval Alexandr Artemenko a byl z Kijeva. Zásluhy naše spočívají v tom, že kdyby byla tato varta trvale obsazena Rusy, bylo by třeba přemístiti obranná postavení a znovu kopati, což je v těchto mrazech takřka nemožné.

V noci teploměr klesá pod -20^°C, ale v lese se to dá vydržet. Naše zemljanka mírně vyčnívá nad povrch a je obložena mechem a plavuní. Máme s Omelkou po straně lože z jedlových polen, zelených větví a mechu, u zadní stěny stůl, u přední kamínka a plotýnku. Výhoda důstojnické (mé) postele je v tom, že není u dveří. Máme i kuchyňskou polici s nádobím a nejnutnějšími potravinami, jako je cukr, čaj a špek. Dobře nás zásobují minerálními vodami, takže pod postelí mám celý reservoir luhačovický. Fasujeme víno, rum, čaj a kávu a rozhodně nestrádáme. Na stěně mám Vaše fotografie v březových rámečcích a Jiřinka S. tu má celou galerii. Omelka má nad postelí žánrová dílka: Podzim v Polsku, Francouzští zajatci a Zpráva o vítězství. Udělali jsme si také březový kříž. Chválí nás, jak to máme pěkné, ač pochvaly jsou někdy podivné, totiž že jsem to zařídil s ženskou pečlivostí.

Na štědrý den jsme měli vánoční stromeček, na které jsem mužstvu navěsil nespotřebované cigarety. Aničce posílám jak dárek slíbený prstýnek. Je zhotoven z aluminia šrapnelových tempírunků, to jest zařízení, jímž se řídí na jakou vzdálenost má náboj explodovat. Vložené měděné očko je z prstence, který obtáčí celý náboj a přiléhaje těsně na stěny dělové roury zamezuje unikání plynů kol náboje. Až přijedu na velikonoce, vezmu si s sebou nějaký vypálený šrapnel a vše Vám ukáži. Takových prstenů zde leží mnoho, více či méně povedených. Dále přikládám pro tatíčka cigaretovou špičku zhotovenou ze dvou ruských nábojů do pušky. Pro matinku mám pěkný fašírák - německý bajonett přes 60 cm dlouhý z masivní ocele, který jsem ozdobil měděnými kroužky z tub od šrapnellů.

Všechny zdraví a matince za cukroví ruce líbá Váš Al.

5. ledna 1916, Uh. Hradiště, Anna Kilianová Aloisi Kilianovi

Jménem celé rodiny Ti vinšuji, milý bratříčku, štěstí, zdraví a požehnání do nového roku. Mamička uklízí po svátcích a tatíček je docela bez nálady, že vánoce jsou pryč a do jara daleko. Prosím Tě bratříčku, nepiš našim ty krvavé historie. Mamička z toho pak nespí. Tobě to asi ani nepřijde, ale to je tak pro Arneho, ten Tě bude jistě obdivovat, já se však musím hněvat, že nemáš rozum.

Tvoje sestřička Anička

15. ledna 1916, Čartoryjsk

Naše šarvátky o feldwachy pokračují. Začal jsem se ve volném čase cvičit ve střelbě a zaznamenal jsem od doby svého výcviku značný pokrok. Jest to vlastně úleva být v boji. Ach ta kasárenská nuda! Získal jsem jakousi hazardérskou sebejistotu, se kterou se večer vypravuji ze zákopů. Ovládám již ten mazácky nedbalý způsob, jakým se člověk kryje, aniž by se omezoval v pohybu. Spoléhám se na jakýsi šestý smysl, který mi zřejmě dopomohl i k přesné střelbě. Strachu jsem se nezbavil, ostatně je to prý nebezpečné, ale v rozhodných chvílích mě úzkost opouští. Nastupuje vzrušení, které je vlastně příjemné. Zostří se zrak, ruka je pevná, tělo pracuje bez známky vyčerpání. Ráno se vracím na smrt unaven a hluboce spím bez jakýchkoli snů. Někteří si zaznamenávají, kolik zásahů se jim v noci povedlo. Já to nedělám.

23. ledna 1916, Királyhida, Arnošt Kilian Aloisi Kilianovi

Předrahý bráťo,

dostal jsem na vánoce dovolenou a musím Ti popsat svatvečer. Na nádraží byl hrozný nával, tak jsme vyjeli se zpožděním. Po půlnoci jsem již vystupoval v Hradišti, či v Pokojném městě, jak říkáš. Staré město bylo vysoko zasněžené a nikde ani človíčka. Měsíc svítil a lampy se ve sněhu měkce odrážely. Přetnul jsem stopami Francjózefovo náměstí a za chvíli stanul před naším domem. Připadal mi jako palác po těch našich barácích. Zapískal jsem Schwarmpfeife a hodil dle Tvého receptu rukavice do okna. Za chvíli na to se objevil v okně tatíček a otevřel mi bránu do ráje. Byl pohnut, když viděl, že přichází jeho druhý syn, voják. Na schodech vítala mě mamička a halas hned probudil Otíka a Aničku, kteří mi v nočních košilích skočili do náruče. Jak se pak smáli, když viděli, že místo odznaku mám na uniformě hvězdu betlémskou! Povídali jsem si až do půl čtvrté, ale o deváté jsem byl vzhůru a strojil jsem s dětmi stromeček. To ta vojenská dressura. Pak jsem nakupoval a již byl večer. U večeře nás byl lichý počet a mamička zaplakala. Na Boží hod po obědě jsme seděli v malé světničce, jinde se pro nedostatek uhlí netopilo, a já vyprávěl příhody z vojny. Dovedeš si představit, jak mi Otík visel na rtech. Večer jsme pak dostali Tvůj vánoční pozdrav psaný na březové kůře.

Zdraví Tvůj bratr Arne

10. února 1916, Čartoryjsk

Přišla krátká obleva a v zápětí znovu mráz. Do zemljanky nám visí stále se rozpouštějící a obnovující krápníky. Sníh je pokryt ledovou krustou, která se nevypočitatelně boří, cesty jsou samý hrbolatý led.

Ruští velitelé vyhnali mužstvo k bodákovému útoku. Překvapili nás včera za svítání, ale než stačili doběhnout za třetí řadu zátarasů, byli jsme už i my před okopy. Řady klouzaly a padaly, nebylo možno udržet vojáky pohromadě. Promísili jsme se s nepřítelem a bili jsme se tváří v tvář, muž proti muži. Mezi tím vyšlo slunce. Ustoupit po lámajících se ledových krách se nedalo, byli bychom na místě ubiti. Tak zbývalo jen bít a zabít. Krví potřísněný sníh, kouřící rozervaná těla, grimasa, záblesk bělma, výpad bajonetem. Takhle jste nás to učili! Strach a vztek, jaká nádherná síla! Tělo pracuje bez únavy, ruka je pádná a přesná. Konečně začíná pálit artilerie, právě před naše zákopy.

Naskákali jsme zpátky a kryli se. Strhli jsme s sebou několik Rusů. Nežli si kterýkoli z nich uvědomil svou osudnou chybu, vytahoval z něj někdo bajonet. Nevím, kolik Rusů se v hlubokém sněhu dostalo zpět, ale předpolí bylo těly doslova poseto. Díky mrazu nezapáchají. Úplně jsme rozstříleli lesík u feldwachy.

11. února 1916, Čartoryjsk

Spal jsem až do poledne. Před zemljankou mě oslnilo slunce a v tu chvíli jsem si vzpomněl na včerejší zážitky. Zkoumal jsem svou náladu, ale byla jen trochu líná. Namohl jsem si pravou ruku a zjistil jsem, že mám poškrábaný obličej, asi od ledu. Pocit fyzické síly a zbystřených smyslů se kupodivu neztratil. Poslouchal jsem Omelkovy kroky, jak se ke mně ze zadu blíží sněhem, a představoval jsem s ho tak jasně, jako bych viděl celým tělem.

Až odpoledne se mě zmocnila ochablost. Cítím slabou nevolnost. Vzpomněl jsem si, jak jsem se vždycky odvracel, když mamička zbavovala maso balicího papíru. Pak zakrojila a prsty roztahovala ránu, aby znovu řízla.

9. března 1916, Királyhida, Arnošt Kilian Aloisi Kilianovi

Milý bráťo!

Napiš alespoň lístek! Už měsíc jsme o Tobě neslyšeli. Mamička doma hyne strachy.

Včera nám skončilo cvičení. Pochodovali jsme dvě hodiny někam za Bruck a tam jsme na kopci měli zakopat bojovou linii. Předstírali jsme, že po nás nepřítel pálí, tak jsme se zakopávali v leže na břiše a polní lopatky jsme používali jako lžíce. Sluníčko svítilo a jen co jsme byli hotovi, naskákali jsme do zákopu a vyhřívali se. Nepřítel pořád nikde, když tu zčistajasna snesl se na nás nepřátelský aeroplán a přistál hned před linií. Náš nepřítel je, jak známo, úplný idiot. Zajali jsme posádku a postavili u aeroplánu stráž. S menáží na nás zapomněli a od šesti od rána jsme ničeho nejedli, takže jsme zajásali, když jsme v přihrádce na letecké mapy našli chleba a kus špeku. Pak nás přišli vystřídat. Stáhli jsme se do zálohy a vyhřívali se dále. Nepřítel nedorazil. O šesté večer toho měl oberleutenant právě dosť a obsadili jsme hospodu. Tam nám nechtěli ničeho dáti, ale když se hoši rozhodli dojít s flintami pro starostu, objevil se najednou chleba, wurst a víno. Řádně jsem tedy oslavil své povýšení na kaprála. V životě jsem tolik vína nevypil, ale nebylo mi po tom nic. Toto bylo jedno z našich slavných vítězství, protože zatím při všech cvičeních nepřítel kapituloval.

Tvůj Arne

18. března 1916, Hyppolit, Alois Kilian rodičům

Drazí,

přibyli jsme z ruské fronty do blátivých horních Rakous. Pracuje se na našem zotavení zaručeným vojenským prostředkem - kasárenskou nudou - ke které se snad časem připojí i dovolená. Jsem nicméně rád, že jsme v Rusku nezažiji jarní bahno, které je při tomto pozičním vedení bojů všudypřítomné a bezedné. Nakreslil jsem Vám ukázku typického ruského lesa s obrovskými sosnami a příšeřím tak hustým, že zde neroste ani mlází, borůvčí a v létě tu prý nejsou houby. Těm se daří v březových hájcích vyrostlých tam, kde byl les vykácen a jistě je znáte z typických obrazů ruských. Maso mi prosím neposílejte, strava je tu dostačující.

Váš Al.

30. dubna 1916, Uh. Hradiště, Alois Kilian st. Aloisi Kilianovi ml.

Drahý synu,

jsem šťasten, že jsi konečně z pole zpět. Otík dostal spálu, avšak horečky již polevily a zdá se, že nemoc má uspokojivý průběh. My s Aničkou jsme však na šest týdnů v karanténě a máme tedy prázdniny. Studenti se od nás museli odstěhovati. Ubytovala je paní Kupková, ale naše mamička jim vaří. Otto je stále upoután na lůžko, čte si nebo lepí domky. Má jich již celou ulici.

Bůh Tě opatruj. Otec

16. května 1916, Uh. Hradiště

Hlubokým zármutkem zdrceni, podáváme truchlivou zprávu o úmrtí našeho nejdražšího syna a bratra

Otty Kiliana

studujícího III. třídy českého gymnasia. Zemřel po krátké a trapné nemoci zaopatřen sv. svátostmi umírajících dne 15. Května t. r. o 4. hodině ranní ve věku 13 let. Pohřeb drahého zesnulého vykonán bude v úterý dne 16. května 1916 o 3. hodině odpolední na zdejší hřbitov v Mařaticích.

Rodina Kilianova

17. května 1916, Uh. Hradiště, Josef Bartocha Aloisi Kilianovi st.

Velectěnému panu Aloisi Kilianovi, c.k. listovnímu řediteli v Uh. Hradišti

Podepsané ředitelství jménem svým, profesorského sboru a celého ústavu vyslovuje Vám nejhlubší soustrast nad neočekávaným úmrtím Vašeho synáčka Otty, tak hodného, schopného a nadějného žáka našeho ústavu, a lituje hluboce, že následkem zákazu městského fysikátu nemůže s celým ústavem doprovoditi jej na poslední pouti jeho k místu věčného odpočinku. Zachováme jej povždy v milé paměti a památku jeho později po skončení karantény uctíme mší svatou, k níž si dovolíme Vás pozvati.

Josef Bartocha, c.k. ředitel Českého státního gymnasia v Uh. Hradišti

25. května 1916, Herzogenburg

Zatajil jsem domácí karanténu a přijel jsem na dovolenou. Tak se stalo, že jsem byl přítomen náhlému obratu v Otíkově   rekonvalescenci . Dostal opět horečky a jeho srdce nápor nevydrželo. Zůstala ve mně nezacelená rána po tom okamžiku v pondělí ráno ve třičtvrtě na čtyři. Bděli jsme u jeho lůžka, lékař odešel řka, že si tělo musí pomoci samo, a Otík blouznil. Když jsme s otcem venku mlčky kouřili, vystřídala nás maminka. Po návratu jsme ji našli, jak klečí u lůžka ztichlého Otíka. Plakala. Padli jsem si s otcem do náruče. Divil jsem se, jak rychle venku svítá.

Když jsem stál u jeho hrobu a házel tři hrsti hlíny, pochopil jsem, že vše to, nač jsem se u něho těšíval, leží u mých nohou, v rakvi zasypané květinami. V té bolesti se rozptýlila mlha, která již měsíce zahalovala můj duševní obzor. Žiji od toho rána jako v přejasném vidění a všechny zvuky mne lekají, ale ta ubíjející všednost je pryč. Jsem rád všem těm prolitým slzám, jsem vděčen vší bolesti, vroucně vděčen. Omyly tupou nevolnost, která mi nahradila všechny pocity. Jsem to zase já. Ještě něco zbývá, ještě není vše ztraceno.

4. června 1916, Uh. Hradiště, Alois Kilian školní radě

Veleslavná c.k. zemská školní rado!

V hluboké úctě níže podepsaný prosí vzhledem k výnosu c.k. ministerstva kultu a vyučování ze dne 10. listopadu 1915 čís. 30571 o laskavé povolení ku přijetí za řádného žáka c. k. českého vyššího gymnasia v Uh. Hradišti a složení zkoušky dospělosti v letním termínu školního roku 1915/16. Jako přílohy přikládám: Křestní list, semestrální vysvědčení a souhlas otcův.

Alois Kilian, c.k. praporčík pěšího zeměbraneckého pluku č. 25, t.č. v Uh. Hradišti

13. června 1916, Uh. Hradiště

Opět na dovolené. Dostavil jsem se do gymnasia, abych se domluvil na maturitní zkoušku a pan ředitel mne přivítal jako ztraceného syna. Byl jsem dojat jeho důstojnou postavou, ze které jsem si ještě před rokem tropil žerty. Považovali jsme za neškodné podivínství, že psal třídní důtky v hexametrech. Neuvědomil jsem si tenkrát, že tím vyjadřuje ironický nadhled. Jeho velkorysá povaha vždy rozlišuje, co je školní řád a co všeobecné lidské hodnoty. Pravil mi, ať si dovolenou v klidu užiji, a ukázal mi předem napsané vysvědčení se samými výbornými. Maturitu nechť prý považuji za neformální přátelskou schůzku. Pravil, že jsem byl vždy dobrým žákem a že nemíní zkoumat, zdali má hlava na frontě neutrpěla. Přijal jsem s vděčností tento laskavý dar, ač dříve bych si byl furiantsky vyskakoval, že si své známky chci podle pravidel zasloužiti.

14. června 1916, Uh. Hradiště

Byl jsem pak s Kupkovou partií na výletě na Buchlov. Úplně mechanicky jsem se zas vpravil do galantních mravů, ale v zápětí jsem přestřelil, když mi Helenka líčila duševní bolest, kterou jí působí nedostatek delikátnosti jejích přítelkyň. Nechtěně jsem na ni vyjel, ať  nevykládá o bolesti navrátilci z fronty.

15. června 1916, Uh. Hradiště

Včera jsem navštívil Koncera. Tázal se mě, míním-li, že je zbabělec, když se chtěl zachránit pro budoucí duchovní život a zranil se, aby nemohl jíti na frontu. Nemohu mu být soudcem, nemohu být soudcem nikomu. Snažil jsem se mu vyprávět zážitky posledního roku, ale viděl jsem, že to nechce slyšet. Stejně jako můj otec, který ač zdrcen žalem a pln sympatií ke mně, trval na své iluzi, že jsem dosud klučina, který nějaké své nezbednosti považuje za zločiny. I s Koncerem jsem tedy předstíral, že se nic nezměnilo, a povídali jsme si o filosofii a poslední četbě, jako za starých časů.

26. června 1916, Uh. Hradiště

Četl jsem trochu Schoppenhauera, kterého jsem si přivezl z Brna. Odpovídal mému rozpoložení a vzbuzoval reminiscence, které bezděky rozněcovaly mou mysl. Četl jsem vždy odstavec a dlouho pak hleděl z okna. Ani nevím, co jsem myslil. Zdálo se mi, že četbě rozumím, a tato rozlévá se ve mně, jakoby vstřebávána do krevního řečiště. Napadlo mne, že to již není ono hltavé studentské čtení, které si hledí zajistit povšechnou znalost, ale nějaké jiné osvojování, se kterým bych ve škole asi pramálo uspěl. Když jsem se pak konečně probral ze snění, ptal jsem se sám sebe, zdali jsou tato vytržení jen neprobádanou prací mozku, či skutečným dlením duše v netělesných sférách. Pro Flamariona jest věcí víry, že duševní a tělesné světy tvoří jeden vesmír. Proč by pak budoucí hvězdoletci nemohli cestovati v transu? Je mi to věcí jaksi bezprostředně pochopitelnou, jen je mi podezřelé, že Flamarion si získává tolik stoupenců mezi všelijakými posunovači skleniček a hystrickými medii.

Odpoledne jsem seděl v Olžině kavárně u pultu a povídal. Také četla Tolstoje a horlivě přitakávala: „Krásné, ach tak krásné,„ když s úsměvem obsluhovala a vždy znovu ke mně nakláněla hlavu s výrazem pozorného naslouchání. Taková rozumná a vážná duše! Mysl unavenou žertováním s Helenkou to příjemně osvěžilo.

Přešli jsme pak na mé zážitky z pole a vyprávěl jsem velmi dlouho příhody veselé a smutné. Zjistil jsem, že moje vyprávění neobsahuje nic děsivého a že to, co jsem prožil, nemohu sdělit, ani kdybych chtěl. Nikdo se nikdy nedozví, jak jsem mhouřil oko nad muškou s hřejivým pocitem dobrého žáka.

5. července 1916, St. Pölten

Opět u kádru. Nejdou mi z hlavy Otíkova poslední slova: „Bude nám všem dobře.„ Spatřil snad něco, co my vidět nemůžeme?

Stejně je v tom smutku po mrtvých hlavně egoismus. Copak se někdo stará, jak jim teď je? Jistě že lépe. Oplakáváme jen to, co nám mohli dát, jejich vztahy k nám. Ve smutku není nic ušlechtilého. Nemá žádnou cenu, je jen k nepřežití.

7. července 1916, Uh. Hradiště, Alois Kilian st. Aloisi Kilianovi ml.

Předrahý synu,

o Arnovi nemáme stále zpráv. Jeho lístky se vrátily jako nedoručitelné a žádnou oficiální zprávu jsme nedostali. Ulevilo se mi alespoň částečně, když jsi psal, že se povídá, že zajata byla celá setnina. Je-li v ruském zajetí, jak se domnívám, válka je pro něj skončena a i pro nás by to mělo znamenat konec té mučivé nejistoty, tedy co se Arneho týče. A Ty, drahý, se nyní opět vypravuješ do boje. Přijedu se s Tebou pozítří rozloučit.

Tvůj otec

9. července 1916, St. Pölten

Přijel za mnou otec, aby mne ještě viděl. Tak moc se snažil být veselý a statečný, že naše setkání působilo skoro odtažitě. Otec vtipkoval, ale jeho oči zůstávaly smutné. Cítil jsem se bezmála vinen tímto smutkem, protože kdyby mne nebylo, nebylo by starostí o mne. Možná jsme se viděli naposled, ale o tom nepadlo ani slovo.

23. července 1916, Vladimír Volyňský

Dojeli jsme včera a byli ubytování v kozáckých kasárnách, v nichž nebylo ani postelí, ani slámy. Po ranním hlášení na velitelství jsem vyšel stinnou zahradou na návrší nad městem. Zezdola se ke mně nesl hluk vozů, hlasy vojska a nad budovami stoupal prach. V poledním slunci ležel kolem nesmírný širý kraj Volyně, mizící někde v namodralých lesích na obzoru. Světlá pole a temné lesy, baňaté věže církví vyčnívající nad nízkými vesnicemi. Běží stíny mraků a pak náhle polední zvony vyplaší bílé holuby. Je něco slavnostního i teskného v té ztracenosti, v kraji i ve vesmíru. Usadil jsem se pod stromem s knihou, ale nakonec jsem zmožen mizernou nocí usnul. Když se mi do vědomí opět začaly vkrádat zvuky, žáby koncertovaly v močále, vojáci zpívali u ohňů a slunce se sklánělo. V ubývajícím světle se krajina ještě více zploštila, roztáhla se jako vyválené těsto a znovu mne ohromila svou nedohledností. Co je proti tomu otevřený pohled k Napajedlům, který mi připadal jako vtělená nekonečnost? Kde jsou lesní pokojíčky a zákoutí vinic mezi horizonty dvou svahů?

1. srpna 1916, někde v Rusku, Arnošt Kilian rodičům

Drazí,

nevím máte-li ode mne zpráv, neb já jsem od Vás dosud žádných neobdržel. Snad Vám sdělili, že jsem byl zajat hned na začátku Brusilovy ofenzivy. To Vám musím vylíčit.

Byli jsme v záloze, ubytovaní ve vsi, když tu jsem pozoroval, že rusínský kluk na koni bez sedla shání krávy z pastvy v poledne místo navečer. Četař po něm chtěl hned střílet, ale nedovolil jsem mu to. Dál jsem se povalovali a jak tak mžourám do slunce, mezi stromy se kmitají šedé pláště. Chvíli nebylo poznat, kdo to je, ale jen jsme rozeznali ruské zvědy, popadli jsme blůzy a utíkali k praporu. Za chvíli již nastupovaly za řekou řetězy Rusů. Každý nesl kámen, který hodil do řeky, takže zatímco první brodili po pás, dalším sahala voda jen k okraji vysokých bot. V tu chvíli začala kanonáda mířící nad naše hlavy. Náš prapor byl již ten tam. Ustoupili, lumpové, a nás nechali mezi přehradou dělostřelby a předvojem Rusů.

Moc jsem si nezabojoval ani nezavelel. Naskákali jsme do lesa jako zajíci a zůstali schovaní, dokud se palba nezačala vzdalovat. Plížili jsme se na východ, dál od zvuků boje, když tu přede mne s hvizdem dopadl šrapnel, ale nevybuchl. Leknuv se, skočil jsem zpět na okraj rokle, ten se se mnou utrhl a již jsem se válel nějakých dvacet metrů pod příkrým srázem. Nezbylo, než pokračovat roklí a tmou, až jsem došel k zátarasu z pokácených stromů. Chtěl jsem zalézt do hustých větví a vyčkat, co mi ráno přinese. Něco se tam hnulo. Srdce se mi zastavilo, ale to jsem již v mručivých zvucích rozeznal moravské klení. Bratři moji!

Za svítání jsme se vydali proti slunci a posbírali dalších sedmnáct chlapců. V ranní mlze jsme vyšli na mýtinu, a tam si povídali další dva, nevidíce, neslyšíce. Vynořili jsme se jim za zády a četař povídá: „Baf, kujóni.„ Jo, kujóni, ale ruští. Obstoupili jsme je a koukali na ně s otevřenou pusou. Vypadali jak z ruské legendy, růžolící blondýni ve vysokých botách, dobře oblečení, dobře živení. Posuňky jsme se jich ptali, kde jsou naši, a oni ukazovali, ale krčili rameny, jako že si nejsou jistí. Tu se mlha roztrhla a viděli jsme údolí plné ohňů. Od nich přicházel výhružný hlouček a sahal po zbraních. Tak jsme se prohlásili za zajatce.

„Remeny brosajtě na zem.„ Ruští střelci nás vedli k veliteli. Nabídl nám čaj ze samovaru a bílý chléb. Stráže zatím zvědavě ohmatávaly naše věci a již jsem viděl, jak moje houně putuje kamsi pryč. „Neberte mi ji,„ protestoval jsem. Na rameno mi však dopadla velitelova těžká ruka: „Ničevo těbě něnado, u nas polučiš vsjo,„ usmíval se přátelsky. No to jsem tedy polučil. Řemení mi nescházelo, ale z osobních věcí jsem zachránil jen prsten a v noci jsem se třásl zimou.

Pak už nás zařadili do transportu, kde jsme se cítili jako doma. Samé známé tváře. Zbytky mně svěřeného mužstva, spolužáci z gymnasia, řezník z naší ulice, školník z obchodní akademie… S Boříkem nadučitelů a s mladým Landou jsme utvořili Slovácký samoúživný komitét, jako kdysi na školním výletě. Získali jsme pro sebe dokonce jeden nůž, což je sice zakázáno, ale hodí se. Na krájení chleba i na jeho obranu.

Buďte dobré mysli a nemějte o mne strach, válka už pro mne skončila.

Tvůj Arne

5. srpna 1916, Szelwow

Dostal jsem dnes zprávu, že Arne je živ a zdráv. Nesmírně se mi ulevilo. Právě přede dvěma lety, ještě co šťastný civil, začal jsem si psáti deník podnícen úvahami o osudu individua. Jakoby od té doby dostaly události nevítaný spád. Už jsem to tenkrát tušil, bylo to ve vzduchu, jen Kupka ještě vyráběl cyankali a já jsem přednášel o Měsíci.

6. srpna 1916, Szelwov

Nyní sedím v baráku na slámě, čtu Bródyho „Hereckou krev„ a kouřím u toho. Ve zmatku přicházejících a odcházejících setnin jsem nalezl prof. Hrubana. Vzpomínal jsem na náš výlet, kdy jsem se od něj prvně dozvídal hodnověrné zprávy o životě na vojně. Organisace jest již daleko lepší, než jak o ní tehdy vyprávěl, daleko otřesnější je však naprosto nedostatečná lékařská pomoc, se kterou se snad ve strategických plánech vůbec nepočítalo. V poli jsou vojáci odkázáni na pomoc kamarádů, felčaři jsou nevyškolení a úplně otupělí svým marným bojem se sepsí.

Bolest. To chápu. Smrt? Ano. Ale co s děsivým stavem mezi životem a smrtí, kdy se duše dosud drží roztrhaného těla? Krev je v hlíně a hlína v ranách, tepny ještě tepou, srdce se stahuje, plíce pracují. Odkryté orgány vykonávají ještě chvíli velmi názorně svou funkci, podobny modelu v přírodovědném kabinetu. Jak úpravně se vydal na onen svět Goldsteinův otec, s účetními knihami pečlivě uzavřenými! A jak brutálně působila smrt pana Stanglera s trochou krve na štěrkovém náspu! Jestli chtěli ti dva na někoho udělat dojem, zvolili si špatnou dobu.

10. srpna 1916, Szelwow

Šestého jsme zasáhli do bojů a odbyl jsem si svůj křest ohněm.Vrátil jsem se ráno se setninou z práce. Opevnění se staví v noci, protože přes den po nás pálí artilerie. Už jsem se těšil do své chaloupky, ale dlouho jsem v ní nepobyl. O páté nás probudila dělostřelba a následoval alarm. Ještě jsme se stačili nasnídat, ale pak už tu byl rozkaz k odchodu. Sotva jsme utvořili schwarmlinii, ruská střelba sílila. „Což jsou Rusové tak blízko?„ říkal jsem si klopýtaje tmou. A byli. Hned jsme je uviděli, jak postupují vzpřímeni, ani se nekryjí, a v chůzi pálí. Vida nás, zarazili se, a to už jsme měli rozkaz k útoku na bodáky. Hnal jsem se před chlapy s pistolí v pravé a holí v levé ruce a řval hurááá. „Utíkejte, Moskali, utíkejte,„ říkal jsem si zoufale. A oni utíkali. Artilerie nás dobře sledovala, takže pálili před nás. Rusi se pomaleji zastřelovali a schytávali to jen opozdilci. Hnal jsem proto všechno kupředu a za nějakou dobu jsme byli v bývalých našich posicích, ze kterých nás Rusi před měsícem vyhnali. Jak to tam vypadalo, těžko se popisuje. Tam vyčnívala z bláta ruka, tam ze sesuté země noha, pohozené pušky a ruksaky, naše i ruské. Chvíli jsme se drželi, ale pak se na nás zas hnali Rusi. Řvali: „Uurááá ulaja!„ a naši prchali, nebylo je možno zadržet. Hnali nás až do posic, které jsme v noci vystavěli, a tam jsme se podporováni říšskými Němci ubránili. Po poledni jsme zas dobyli bývalé postavení a drželi je s Němci až do včerejška.

19. srpna 1916, Baranoviči

V posicích jsme se již zabydleli, s Hrubanem jsme si oddělili světničku rohoží a máme i stůl a umyvadlo. Není co dělat, tak si čtu. Mluvíváme o Arnovi, o jeho šťastné povaze, která s dychtivostí přijímá vše nové, byť by šlo o cestu do zajetí. Ach, jak ten se dovede radovat a jak dokáže smutnit! Ne vše najednou, jako já. Byl jsem jmenován poručíkem.

25. září 1916, Brno, František Kupka Aloisi Kilianovi

Milý kolego,

válka se ke mně obrátila přívětivější tváří a trávím spokojeně svůj čas v nemocnici. Dopoledne jsem pod lékařským dozorem kvůli bronchitis a odpoledne chodím studovat do velkého zdejšího parku - Lužánek. Večer mezi temnými kmeny prosvěcují hvězdy. Naše hvězdy, chce se mi říci. Opakoval jsem si elektrochemii a pustil jsem se do atomistiky. Možná Tě překvapím, když Ti svěřím své pochybnosti o kvantové theorii. Jak ji stále hlouběji studuji, nacházím vedle vynikajících a přesných výkladů stále další a další výjimky, které si vyžadují formulování pobočných theorií a tak se to všechno stále komplikuje. Složitější modely jsou dokonce mathematicky nezvládnutelné. Myslím, že pravda má být jednoduchá. Naskýtá se mi příměr stále složitější theorie geocentrické, kterou Keppler rozkřápl jako ořech a nabídl jednoduché a funkční řešení. Věda je mi stále útěchou. Dokonce i na execíráku jsem si připomínal, že toto vše se mne netýká, vždyť jsem přírodozpytcem.

Máme, jakožto jednoročáci v nemocnici vlastní světnici a nedávno přibyl k mé velké radosti Koncer, kterému se rána na ruce zas otevřela. Vypadá to jako stigma. Zaradoval se sice, když mě viděl, vypadá ale špatně a vůbec se nesměje. Nějak tu vojnu hrozně špatně snáší.

Tvůj Kupka

25. září 1916, Ladislav Koncer Aloisi Kilianovi

Milý Alo,

přikládám ke Kupkově dopisu také krátké psaní, ale nebudu Ti popisovat, jak to tu vypadá. Vrzavé palandy, vlhké prádlo, pachy nemocniční a lidské a řeči a řeči. To už jistě popsal náš druh, realista. Vzpomněl jsem si na naše výlety loďkou. Tuhle, jak jsem byl na dovolence, taky jsem se vypravil. Vesloval jsem tak daleko proti proudu Moravy a nechával se pak snášet dolů. Lehl jsem si na dno loďky a sledoval červánky a první hvězdy. Z břehu byl slyšet cvrček a na dně lodi se zdálo, že jeho zpěv vychází zpod hladiny. Někdy bylo z dálky slyšet děvčata, která vylákala teplá noc. Zpívala, ale slovům nebylo rozumět. Snad jsem i na chvíli zadříml, protože mne proud snesl až k jezu do míst, kde se zachytávají klády a sem tam nějaká ta utopená kočka. Svezl jsem se po Léthé v blaženém zapomnění. Rána na ruce se mi při veslování zas otevřela, tož jsem tady.

Tvůj Koncer

26. září 1916, Baranoviči

Je půl páté ráno. Stojím se svými lidmi poprvé na feldwaše. Služba už se chýlí ke konci a venku je klidno. Obcházel jsem trochu posty, aby chlapci neměli strach. Jsou zde dnes první den, ale rychle se všichni vžili. Je úplněk a pod námi se vlní moře mlh osvětlené měsícem. Člověk má pocit, že stojí na břehu jezera, do něhož vybíhá pevnina našich posic. Znervosněle naslouchám a začínám mít chuť na cigaretu. Za chvíli bude svítat, budeme se plížit mokrou mlhou zpět k posicím a neklidně dospávat v sílícím ruchu.

25. října 1916, Baranoviči

Dnes v noci ruský plynový útok. Hrozný zážitek. Jakoby emanace smrti, kterou tu všude cítíme, konečně se zhmotnila a v nočním tichu zalehla zákopy. Viděl jsem to z feldwachy. S mlhou se něco dělo a po chvíli se ze zákopů ozval chropot a výkřiky. Měl jsem odporný pocit, že je to nějaké pekelné vidění, věštba o tom, jak ztratíme rozum a zrak, jak skončí civilisace.

28. října 1916, Baranoviči

Stále musím myslet na Otíka. Zdálo se mi o něm. Takový hezký tmavooký hošík, veselý šmejdil. Kdykoli si vybavím jeho čipernou postavičku, cítím v prsou bolest, stále stejnou, nepolevující. Pořád si opakuji: „Bude nám všem dobře.„ Měl jsem se o něj víc starat, když to ještě šlo. Nedovedu svému stesku dát ten pravý výraz, nedovedu napsat, co mne to vlastně tak bolí, co je mi tak líto. Jeho smrt jsem nepřekonal, jen pozapomněl, a vrací-li se mi vzpomínka, její síla je neztenčená. Jak jen mám plakat, když se smrt stala tak běžnou věcí!

31. října 1916, Hranice na Moravě, Josef Kremer Aloisi Kilianovi

Kamaráde!

Byl jsem raněn na ruské frontě na Stochodu při trestuhodně blbém protiútoku, který měl tuze tragický výsledek. Dostal jsem střelu dum-dum do hlavy, naštěstí pouze štrajfšus, který mi uštípl kousek kosti a střepiny zahnal do mozku. Přišel jsem po nějaké době k sobě a musel jsem se o sebe nějak postarat. Přes uzavírací palbu jsem se s ohromnou námahou dostal na obvaziště a odtud jsem více méně po vlastní ose cestoval do Cholmu. Tam mě operovali a bezprostředně na to jsem dostal zánět mozkových blan. Čtrnáct dní jsem byl na umření a nikdo nechtěl věřit, že to přežiji. Probral jsem se ochrnutý na celé tělo. Pak mne ještě několikrát operovali zkoušejíce, co to se mnou udělá, načež jsem vzal své lože na hřbet a zkusil chodit. Musel jsem se učit všechno znova, i psát a jíst příborem

Kromě zdraví želím mnohastránkové epopeje psané po vzoru Odyssey, na které jsem pracoval půl roku v poli za halasné spolupráce důstojnického sboru. Padla, na rozdíl od mého zdraví, do rukou nepřítele. Česká literatura, obávám se, vzpamatuje se z této ztráty snáze, než já.

Při visitě jsem bedlivě zkoumán, musím se dotýkat ukazovákem nosu, pak nosu lékaře a jsem shledáván velmi zajímavým případem. Jako by na mně někdy bylo něco nezajímavého. Nyní se učím znovu chodit, abych nějak dovrávoral k té pitomé maturitě, kterou mám již rok povolenu. Pochopitelně se moc neučím, jen trochu rusky, a jinak čtu a čtu. Rána má dost blbé následky, hlavně hůř slyším, v myšlení jsem pomalý a paměť mám na hadry, takže si prosím odpusť narážky na můj poslední lístek, protože si nepamatuji ničeho, co jsem napsal. V hlavě mám jak sto let před stvořením světa. Duch se vznáší nad vodami a tma je tam jako v…

Vylezl jsem po poledni do parku s nohama rozcapenýma, abych lépe udržoval rovnováhu, i byl jsem počastován rozčilenými poznámkami jedné matrony: „Co leze mezi lidi, když má tripla!„ Říkala to tak nahlas, abych to určitě slyšel. Byl jsem ale odškodněn. Téměř jsem vrazil do individua se zuby zlatem dlážděnými, které se vyznačovalo prapodivnou vůní. „Šel se mnou, bobečku.„ „A!„ „No nedělal svatého, oficír.„ „Ach promiňte, to je nemožné, jsem raněn.„ „Ale chudáčku, on opravdu nemůže? To nic nedělá, já to budu dělat na něm.„ Utíkat nemohu, tak jsem musel vyslechnout její následující kletby. V bráně jsem potkal ošetřovatelku. „Už z procházky, pane Kremer?„ Vrrr. „Má tady tři dopisy.„ „A?„ Bývalý můj idol z kvarty píše mi, že mě navštíví, jen co se vrátí odkudsi z dovolené. Jak v ní ten nápad vznikl, ví ďas. Lépe by bylo, kdyby vyšší inspirace jejího milosrdenství vnukla jí nápad zaslat místo sebe flašu koňaku s pěkně zaoblenou zadnicí.

Zdravím Tě, Josef Kremer

4. listopadu 1916, Baranoviči

Dostal jsem hambatý dopis od Kremera a měl z něj neskonalou radost. Chudák Kremer, sakruje, jakoby se jiný modlil. Ať nám Pánbůh zachová jeho hubu nevymáchanou.

5. listopadu 1916, Uh. Hradiště, Anastasie Kilianová Aloisi Kilianovi

Drahý synečku,

Tvůj lístek obdrželi jsme po týdnu, takže pošta již tak zle nejde. Posílám Ti kousek vařeného uzeného a klobásky, tož snad budeš jísti, když jsi to neviděl krvavé. Měl bys svůj odpor překonati, potřebuješ vydatnou stravu. Budou-li klobásky plesnivé, nic nevadí. Otři je, a ať je Omelka dobře uvaří. Nezapomeň mu dát taky kousek. Je tam i lahvinka anýzového oleje. Voní příjemně, ale vši té příjemnosti nesnesou. Jsem ráda, že Ti zatím balíky docházejí. Teta jedna z Modré stála tu před soudem, neb poslala synovi tři balíky a on žádného nedostal. Na čtvrtý proto napsala: „Odevzdat a nevyžrat.„ Odsoudili ji na týden do arestu za urážku c. k. pošty.

Tatínek bývá trudnomyslný, ale není se čemu divit, můj drahý. Večer sedíme v kuchyni, já zašívám, on pokuřuje a nadává nad novinami. Včera honil po kuchyni podzimní mouchu, která bzuněla jako dynamo. Číst noviny ho nenechala a on byl celý dozlobený. Šla jsem ven napastovat schody, když tu slyším kravál, jako by se celý kredenc převrátil. Anička vyběhla a povídá: „Tatíček ti včil rozbil talíř a láhev s benzínem. Teď to rychle uklízí, než přijdeš.„ Když jsem se vrátila, seděl již a klidně četl noviny. „Ta mrcha mi přišla draho,„ povídá. „Musel jsem zahájit chemický útok.„ V kuchyni se ani dýchati nedalo a všechna okna jsme měli až do noci otevřená.

Zítra tatíček pojede ke strýci Arnoštovi, dá-li se na venkově sehnat něco k jídlu. Prasátko máme zamluvené ve Zdounkách a chovám husy na sádlo. Ve Zdounkách rekvírují dobytek, každý měsíc musejí odvést dva tucty kusů, takže už ani mléka není. Tatíček nepije pivo již čtvrtý měsíc, neb je drahé a hotová brynda. Moc nás stojí také látky, které Anička potřebuje do školy na šití. Došlo Tvé stipendium i žold, tak jsem hned nakoupila plátno, neb jistě nebude. Doutníky taky tatínek již dlouho neměl, i zdálo se mu o viržinkách a když se probudil, povídal: „To jsem si pochutnal, teď nemusím dva měsíce kouřiti.„ Z toho je vidět, jakým je sen dobrodiním v této době válečné.

Jest tu zase několik tisíc vyhnanců v táboře v Mařaticích a všechno pojedí. Vypukla tam cholera a denně na čtyřicet lidí pohřbívali. Žije se tam strašně, neb je to většinou selský lid od Tarnopolu, který přišel i s dobytkem.

Od Arneho nemáme žádné zprávy. Jiní však říkali, že lístek jde na Rus as šest týdnů a odpověď zpět dalších šest týdnů. Paní nadučitelová měla feldpostku od Boříka, který Arneho jmenoval, že jsou spolu. Odjíždějí prý z Penzy do Irkutska, to je až na východní Sibíři u jezera Bajkálského. Šla jsem hned pro mapu a hledala, kde ta Sibíř je. Je to někde u hranic Mongolska. To ho budou naše lístky hledat po celém světě. Ani peněz, ani prádla nemohli jsme mu poslati. Ubohý hoch.

Dnes jsme byli na hřbitově dát věnec, svíčky letos úřady zakázaly. Otíčkův hrob byl obložený bílými kyticemi, že ani půdu vidět nebylo. Když tak doma uklízím, nemá mi kdo pomáhat, to byla Otouškova práce. Odpoledne chodívám mezi lidi, neb nesvědčí mi býti doma sama. Taky čtu a čtu, na co přijdu, kalendáře, románky, Dostojevského, všechno, a zapomínám na svět. Poslala jsem Ti nějaké knížky po dr. Hrubanovi a nabídku Světové literatury. Zastavil se tady, tak zarostlý a špinavý, že jsem ho ani nepoznala. Ale oči má stále veselé, takového souputníka jsi potřeboval, hošku můj. Teď se již bude vracet do pole, takže se zas setkáte.

Byla jsem ve Zdounkách. Všichni Tě pozdravují a s Boženkou jsme si stýskaly, neb Pepík Černošek je stále nezvěstným. To víš, že mají strach a zároveň doufají. Jest to úzkosť a trápení. Milého tatíčka nechtějí v duši pohřbít jen tak bez důkazu, ale kojit se marnou nadějí jest také nerozumno. Boženka nenápadně sklízí věci, které naň čekaly, a myslím, že ač to říci nechce, její víra je u konce. Jest to, synečku, těžký úkol, čekat a čekat.

Líbá matička

10. listopadu 1916, Baranoviči, Alois Kilian rodičům

Moji drazí,

v jsou zde stále holomrazy a místní říkají, že sníh tu často bývá až po vánocích. Šaržím se to líbí, že je to prý dobré počasí na válčení, ale nám by bylo v zemljankách pod sněhovými příkrovem tepleji. Čítávám u ohníčku knížky, které přivezl Hruban, a cítím se jako sibiřský cestovatel, který vzpomíná kulturního života vzdálených měst Evropy.

Váš Al.

3. prosince 1916, Novosibirsk, Arnošt Kilian rodičům

Drazí,

po dlouhé době opět možnost napsat dopis, možná nadlouho poslední, neb nás straší, že ze z Irkutska bude možno posílat již jen feldpostky.

Při vyjednávání s babkami preclíkářkami se má panslovanská hatmatilka začala znenáhla měnit v ruštinu a už si přečtu i noviny.

Dozvěděl jsem se díky tomu mnoho neocenitelných informací: Car, když překročil v roce 1848 Karpaty, aby císaři pomohl, pravil: „Franz, nezapomeneš?„ Ale Franz zapomněl. Navíc se pak ukázalo, že je špatný vládce i manžel. Prostě od našich novin se kromě té azbuky ani moc neliší.

V Novosibirsku jsme byli ubytování v zajateckém táboře postaveném daleko za městem. Těšili jsme se na ubytování na pevné zemi, příjemnou to změnu po zavšivených vagonech. V nouzovém baráku nazvala skupina Pražanů ze samého nadšení svůj blok paland Žižkovem a již nastalo pojmenování uliček mezi postelemi. Na Václavském náměstí stála kamna, hlavní ulička byla ulicí Palackého a brzo byla tabulkou označena ulice Bartošova, Rybná a další. Až se jednou podívám do Prahy, budu na náš barák vzpomínat. Nebude to však v dobrém.

Jak jen mohli Rusi uvyklí stavění ze dřeva a obeznámení se sibiřskou zimou udělat takovou kolosální pitomost? Kdyby nás chtěli pohubit hned, stálo by je to méně námahy a výsledek by byl týž. Barák postavili na zmrzlé půdě a prkennou střechu bez šindelů pokryli ledovatými drny. Obrovská místnosť se zatlučenými okny nedala se vytopit, ani vyvětrat. Sotva se kamna rozhořela, podlaha pod prkny se změnila v čvachtající bahno a ze střechy teklo. Do dvou týdnů bylo vše pokryto mazlavou plísní. Záchody nedostačovaly, tak každý konal potřebu, kde mohl. Umýt se a vyprat si nebylo kde. Stráže se s námi nebavily, prý to tak komandant goroda nakázal a odvolání nebylo. Po prvních dnech bedlivé ostrahy však vojáci pospávali ve strážní budce a nechali zajatce proklouznout. Samoúživný komitét se za úplatu dostal do města již třetí den.

Předměstí Novosibirska je nekonečná vesnice s dřevěnými chaloupkami, chlívky, ovocnými sady a břízkami. Zaklepal jsem na dveře stavení ne chudého, ne bohatého, s vyřezávanou lomenicí. Nabízel jsem naše služby hospodyni, vypere-li nám prádlo a daruje-li něco do úst. Žena byla krasavice čerkeského plemene a její muž si ji přivezl z Kavkazu, kde sloužil na vojně. Byl tam zmrzačen a nyní se živil jako krejčí. Těžkou práci nezastal a měl pro nás, jako starý voják, porozumění. Jeho mladé ženě se navíc líbil Bořek, takže domluva byla brzo uzavřena. Chodívali jsme k nim na práci, pak i po sousedech a snesitelně jsme žili.

Ti, kteří zůstávali v baráku, jak přikázáno, nesnesitelně trpěli žízní. Na stavbu kuchyní se jaksi zapomnělo a přivážený čaj stačil sotva třetině. Jedli pak nečistý sníh a vypukla epidemie tyfu. Jednoho dne při návratu jsme viděli, že jsou stráže v táboře posíleny a nikoho ven nepouštějí. V tichosti jsme se vrátili ke krejčímu a ráno jsme se dozvěděli, že je tábor v karanténě. Naši druhové tam zůstali, bez léků a bez pomoci. Celá třetina jich pomřela včetně třiceti lékařů a mediků. Byli jsme otřeseni ruskou lhostejností. Viděl jsem to již u sedláků, kteří schvácené koně na útěku nechávali u cesty, ani je nevypřáhli a zraněné nedorazili. Nechali je trápit se ještě celé hodiny a dny, než je konečně smrt vysvobodila. A tak zacházeli i s námi.

Zajatce, kteří řízením osudu epidemii přežili, přestěhovali pak do prázdných kasáren ve městě. Tehdy jsme se k našim zas přidali, aniž to někdo zpozoroval. Teď nám teprve začal dobrodružný život. Novosibirsk se právě chystal na svátky a domy na hlavní třídě byly ozdobeny chvojím a papírovými girlandami. Trh přetékal zbožím, trojky zvonily a Rusky ve vyšívaných šubách následované služkami chodily po nákupech.

Tu jeden děda, furiantsky stojí na truhlíku, hvízdá a volá, kdo z pánů zajatců si chce přivydělat. Na nic jsme se neptali a hupli k němu do sáněk. Ukázalo se, že máme otloukat led z prkenného chodníku. Jenže jak, když nemáme rukavice? Rukavice jsme dostali, také papachy a celý den jsme se činili. Hospodyně nás co hodinu zavolala ohřát se, neb byla lačná novinek. Podávala čaj s dvojím chlebem a všemu se divila. Jak jen císařpána napadlo bojovat proti svaté a nekonečné Rusi? Vždyť žene vojáky na jistou smrt! Jak to že nemáme tak husté vousy, jako sibiřští mužici, a proč máme boty jako ženské a zdali jsme pohané jako Kirgizové. Když jsme se pak s ní před jídlem pokřižovali a před svatými obrazy poklonili, všechen ostych ji opustil a repetila, že jsem jí sotva rozuměl. Druhý den jsme řezali dřevo a u čaje nás už čekal celý ženský tribunál. Ptaly se, co se u nás jí, jaké slavíme svátky a dokonce, považ bráťo, bez ostychu se ptaly, jaké nosí ženy prádlo. Hrozně je to zajímalo a já jen litoval, že jsem nedával lepší pozor, co to Anička šije. Zachránil nás Landa, který z krámu věděl, jak co vypadá i jak se to jmenuje. Kreslil jim prádélko na okraj novin a ony se chichotaly. Nakonec jsme dvojhlasně zazpívali a to už byly ženské docela naměkko. Podarovaly nás svatými medailonky a kopějkami a rozebraly si nás domů na práci.

Vidíš, že nebezpečí se mi dosud vyhýbá a doufám, že se brzy setkáme. Poklidné vánoce přeje a srdečné zdraví

Tvůj bratr Arne

20. prosince 1916, Uh. Hradiště

Po dvou letech zas na vánoce doma. Moje zeleně vymalovaná světnička, na polici Newcomb, kterého jsem četl před odchodem do pole. Do zásuvky jsem přidal pátý sešitek zápisků.

Přemýšlel jsem, zdali jsem se o smrti, který mi dříve připadala tak záhadnou, něco dozvěděl. Masy mrtvých těl mi nic neosvětlily. Byly mimo všechno pomyšlení.

Snad nejhorší bylo divočení lidí ve smrtelné úzkosti. Když už ale byla smrt tady, její chaotická odpornost se ztrácela. Vysvlečená z těla, z hysterie a pudových křečí, byla absolutní hlubinou, kam zvednuté vlny zápasu nedosáhly.

Zažil jsem, jak jeden Němec, student z Heidelberka, umíral se střepinou šrapnelu v hlavě, a přesto, že se již blížila rozum zkalující agonie, jeho oči stále zářily a mluvily o tajemném smyslu, jemuž byl možná náhle zcela blízko. Cítil jsem, že jeho smrt byla individuální, významná, ne tak automatická, jako u jiných nevratně poškozených těl. Podařilo se mu ji vyrvat anonymitě, jakoby si posledním gestem nasadil utrženou hlavu.

1. ledna 1917, Uh. Hradiště

Opět končí má dovolená. Navštívil jsem choť prof. Hrubana a málem jsem u ní zůstal. Seděla v domácích šatech pod lampou, zabývala se nějakou ruční prací a celé dvě hodiny mi naslouchala. Takové chápavé stvoření! Oduševnělá žena!

Měl jsem asi chválit válečnické umění jejího manžela, ale povídal jsem jí o svých trablích s děvčaty. Ocitl jsem se ve stavu jakéhosi důvěrného veselí a doufám, že na rozčarování nebude tentokrát času ani příležitosti.

3. ledna 1917, Uh. Hradiště

Strávil jsem celé odpoledne u Olgy v kavárně a včerejší důvěrnost s paní Hrubanovou jsem se bez valného úspěchu pokusil přenést i na ni. Když stáhla roletu, dostal jsem dostal fotografii, která celou tu dobu ležela připravena v její kapsičce.

4. ledna 1917, Katovice

Jedu z dovolené, celou cestu sám, a je mi čím dál smutněji. Olžinu fotografii mám v náprsní kapse spolu s posvěceným medailonkem Panny Marie Hostýnské. Byly to krásné chvíle, ale v každém štěstí tají se zárodek příštího smutku. Teprve nyní se dostavila vánoční nálada, jsem však již na cestě a vleču ji za sebou jako rozpadající se ohon vánoční hvězdy.

12. ledna 1917, Baranoviči

Napsal jsem Olze dopis, ale velmi, velmi střídmý. Jsem nicméně rozčilen, nadchnut a pln neurčitého stesku po její přečisté a chápající duši. Škoda, že s paní Hrubanovou si dost dobře psát nemohu.

25. ledna 1917, Brno, František Kupka Aloisi Kilianovi

Drahý kolego,

už je to tady, byli jsme přiděleni k maršce a za několik dní odjíždíme na italskou frontu. Pro všechny případy: moje úvahy o přírodovědných theoriích jsou ve stolku v naší laboratoři. Kdyby něco, tak jsou Tvoje, a z knihovny vše, co se Ti bude líbit. O dovolené jsem v tom udělal pořádek a nechal jsem tam lístek pro maminku, aby Ti všechno dala. Je ve stole v první zásuvce.

Tvůj přítel Kupka

11. února 1917, Uh. Hradiště, Anastasie Kilianová Aloisi Kilianovi

Drahý synečku,

panuje hrozná zima. Po ránu naměřila jsem čtyřiadvacet stupňů mrazu. Což teprve v Rusku? Do Hodonína dojel nyní transport raněných, strašlivě omrzlých a ve zbědovaném stavu. Děti mají prázdniny po celý měsíc a tatínek má zkrácené úřední hodiny, tak se těším, že mi bude pomáhat.

Včera jela přes město fůra s chlebem pro vystěhovalce. Ženské, jejichž rodiny už nemají co jísti, koně zadržely, chleba rozkradly a ještě židovi, co chleba vezl, namlátily. Dnes už jela fůra s vojenskou patrolou.

Večer tu byla paní Mališová, celá usoužená, že Leo není k nalezení. Měl přijet na dovolenou, i šli mu naproti k vlaku, ale nepřijel. Za několik dní pak u nich byli četníci, neví-li, kde Leo je, že od kádru odjel, ale nevrátil se. I domovní prohlídku jim udělali. Ona teď chodí jako beze smyslů, protože se bojí, že si třeba sáhl na život, protože stav vojenský těžce nesl. Leo je takový lítostivý a neprůbojný, zkrátka zakřiknutá povaha, takže možné by to bylo.

Tatíček je skleslý, moc si to vše bere. Má nyní strach i o Aničku. Postonává s plicním katarem a pořád se to nelepší. Taky má nějaké starosti na úřadě, víš ten Schramm ho pořád pomlouvá a tatíčka to mrzí. Jest to jeho podřízený, ale tatíček jakoby se ani neuměl bránit. Je takový zasmušilý a trudnomyslný, že mi to už dělá starosti. Snažím se je oba co nejlépe živiti, ale je to dnes tuze těžké. Ty bys také již měl zanechat toho vegetariánství. Nemůže Ti to být ku prospěchu, když potřebuješ tolik sil. Vždyť jsem to viděla na dovolené, dítě moje, že ti byl ten modrý kabát už malý. Zesílil jsi a vyrostl, tož musíš pořádně jísti.

Líbá matička

24. února 1917, Novosibirsk, Arnošt Kilian rodičům

Drazí

navzdory krutým mrazům máme odjet dále k Bajkalskému jezeru. O vánocích jsme na trhu provozovali pěveckou produkci, když tu se u nás zastaví starší paní. „Hospodine, snad ne z Moravy! Ach Brno, to je moje mládí! Tam jsem před pětadvaceti lety studovala na Vesně!„ Hned chtěla od přítomných Brňáků zvědět něco o osudech učitelů a českých rodin, které znala. A jak je ten svět malý, našel se tatík, jehož dcera Vesnu navštěvuje, a mohl jí posloužiti zprávami o starém řediteli a nových budovách Vesny a rozvoji slovanské koleje. Kolemstojící poslouchali starou paní plynně česky mluvící s úctou, neb to byla učitelka místního dívčího gymnasia. Vyprávěla, jak zakládala dívčí školu v Omsku a nyní se přestěhovala sem, k dceři. Také jsme potkaly dvě lékařky, sestry, které studovaly na Minervě v Praze. Byly to zámožné dámy a bohatě nás podarovaly.

Žije se tu jako v míru, jídla dosti, na trhu kostky másla vyrovnané jako šamotové cihly, každou neděli koňské dostihy, trocha práce a mnoho besedování při čaji. Do zajateckého tábora se mi ani trochu nechce.

Myslím mnoho na Tebe, jak se Ti na frontě daří, a lituji, že nejsme spolu. Tvůj Arne

25. února 1917, Uh. Hradiště

Zasypal mne granát. Měl jsem namále, ale Omelka mne vytáhl včas. Zdálo se, že se mi nic nestalo. To však jen do chvíle, kdy jsem před užaslým zrakem vojáka z mužstva začal napomínat svou maminku přicházející ke mně zákopem, aby se lépe kryla. A tak mě poslali na dovolenou, prý pro otřes nervů.

9. března 1917, Uh. Hradiště

Po Kociánově koncertu seděli jsme do půlnoci u Olgy v kavárně. Přel jsem se s Jožkou Goldsteinem o subjektivismu. Goldstein se zas urážel, popichoval mne a visel na mne očima s protivnou úpěnlivostí. Ale Olga, ta mu dala. Byla mi platnou posilou v celé té diskusi. Ocenil jsem její inteligenci, i její jemnou krásu zakleté princezny, na kterou jsem se nemohl vynadívat. Jak jen bych chtěl, aby byla šťastná! Sám jsem však cizí mocí smýkán sem tam a bylo by to k neunešení pro oba začínat za této situace vážný vztah.

Měl bych opatrovat život, jako svěřenou mi hřivnu. Nemám zbraň k jeho hájení, ani svobodu k jeho žití. Byla mi dána odpovědnost, nikoli však svrchovanost.

17. března 1917, sv. Hippolyt

Po návratu do Hippolytu na mne čekalo fialové psaníčko od Vicky. Jak mne nenadále poslali ke kádru, poztrácel jsem všechny kamarády. Vicki! Úplně jsem zajásal.

18. března 1917, sv. Hippolyt

 Jsem již docela zmaten a hněvám se na svou slabošskou povahu, která mne nutí žít v rozporu s vlastním přesvědčením. Už ani nevím, líbí-li se mi více Olga, Vicki, nebo, nedej Bože, Hrubanova paní. A to jsem hledal ideál sebe hodný!

27. března 1917, Brno, Josef Goldstein Aloisi Kilianovi

Drahý,

děkuji za lístky a vzpomínám ještě na Tvou dovolenku, jak jsme sami seděli v kavárně a debatovali. Měl jsem Ti něco říci, vlastně nevím přesně co to bylo, bylo to těžko vyslovit. Pak přisedla Olga a cítil jsem, že onen okamžik našeho skutečného setkání minul. Tázal jsi se: „Jak žiješ?„ A tehdy chtěl jsem Tobě jedinému říci, co mne tak bolí a čím trpím. Tobě jedinému na celém světě, od něhož bych se mohl dočkat pochopení. Obával jsem se však Tvého přísného pohledu a zdviženého obočí. Cítil jsem, jak jsi mi drahý, jak Tě miluji a ctím. To není pouhé kamarádství, jež mne k Tobě poutá. Ten vztah mi nahrazuje nejen ztracenou rodinu, ale i všechny kamarády, i lásku k dívce. Přál bych si, abych po celý svůj život mohl jít vedle Tebe, neboť po Tvém boku stávám se lepším člověkem.

Tvůj Goldstein

28. března 1917, Hippolyt

Napsal jsem zdrženlivý, ale podle svého soudu něžný dopis Olze. Neobdržel jsem však odpovědi. Zato jsem dostal něžný dopis od Goldsteina, který na mne zapůsobil dosti trapně. Je to přeci jen přehnané nazývat mužské přátelství láskou. Cítím k tomu člověku jakýsi fysický odpor.

24. dubna 1917, Uh. Hradiště, Anastasie Kilianová Aloisi Kilianovi

Drahý synečku,

Je tu zase jaro, ale nám se jen připomínají rok staré události. Anička je konečně zcela zdráva, tatíček však jest trudnomyslný, nespí a bolí ho hlava. Dostal zdravotní dovolenou, neb podle lékařského vysvědčení trpí neurasthenií a je každé práce neschopen. Dostává bromové kapky, chodí na dlouhé procházky a já se snažím, aby dobře jedl. Nic nepíše ani nečte, vše jej unavuje. Zapomíná a je někdy jak malé dítě. Mám opět, synečku, těžký úkol, ale snad sluníčko pomůže. Tatíčka hubí vše, co se nyní děje, on má takovou citlivou povahu. Nepříjemnosti s kolegou v úřadu tuze si bere a já také nemohu pochopiti takovou nenávist k našemu dobrému tatíčkovi. I ten jeho krásný hlas a každý sólový part mu závidí. Do ústavu na léčení včil tatíčka nevezmou, neb mají více vážných případů. Navíc mu hrozí, že ho dají do pense. Vše teď musím zastat sama a ještě se u toho vesele tvářit a tatíčkovi vymlouvat, že to s tou drahotou není tak zlé. Všechny peníze teď projíme.

Přišel lístek od Arneho, že je již v zajateckém táboře v Zairkutském Gorodku a leží v nemocnici se zápalem plic. Doufá, že ho vymění do Švédska nebo do Dánska. Tatínka to samozřejmě zase rozrušilo. Vrátil se jeden invalida, který s ním byl v nemocnici a říkal, že postonává již dlouho a léčení je nedostatečné.

S Bohem. Matička

27. dubna 1917, Uh. Hradiště, Anna Kilianová Aloisi Kilianovi

Bróku milý,

konečně jsem vše ve škole vše dohnala a dostávám se ku psaní. Pořád mne strašili tuberkulosou a mamička si užila strachu. Máme od 16. dubna letní čas a mamička si na to nemože zvyknout. Říká pořád: ve skutečnosti je tolik a tolik. Musíme se jí smát.

Byl u nás Kremer a moc jsme se pobavili. Mamička ho musela párkrát plesknout přes ruku, že vypráví košilaté vtipy. Podařilo se mu přijet na černo, nebo jak on říká: „Mlha přede mnou, mlha za mnou.„ Jenže si nevšiml, že ten den má zrovna službu. Kamarádi mu hned poslali telegram a kdyby jej dostal večer, mohl být ráno na execíráku. Jenže osud tomu nechtěl, či spíše baba poslice, a telegram došel až ráno. „Však jsem jí dal,„ říkal Kremer. „Ona se bránila, že teď, ve válce mohou telegramy doručovati do 24 hodin. Tak jsem se na ni utrhl: Hrom do vás babo, vy jste snad čekala, až těch 24 hodin uběhne.„ Dostal arest.

Neděle se vůbec povedla. Matinka se po práci umyla a hodila do parády. Sáhla na židli pro bluzku, když tu pronikavě vykřikla a praštila bluzou o zem, až cucky lítaly. Z bluzy vyrazila myš, jako když ji vystřelí. Mamička hned byla na židli a já na stolici. Jen co jsme se vzpamatovaly, nastala honba. Myš, chudák lítala po místnosti a jak se otevřely dvéře, běžela po schodech do přízemí až se jednou přemetla.

Mališův Leo se zastřelil na dovolence, právě tak jak mamička jeho se obávala. Než nechci opět upadati do chmur. Napiš mi něco veselého, bratříčku, třeba zase něco o bledé tváři a velkém náčelníkovi.

Pa. Anička

1. května 1917, Uh. Hradiště

A setřeť Bůh všelikou slzu s očí jejich,a smrti již více nebude,ani kvílení, ani křiku, ani bolesti nebude více,neboť první věci pominuly

Zjev 21,4

S hlubokým smutkem oznamujeme, že v daleké cizině vzdálen od svých drahých skonal náš syn

Arnošt Kilian

ve věku dvaceti let. Zádušní mše se koná 10. května 1917 v chrámu Nanebevstoupení Panny Marie v Mařaticích o 9. hodině ranní.

Truchlící rodina Kilianova

7. května 1917, Pöchlarn

Zastihla mě dnes zpráva o Arnově smrti v zajetí. Nemohu tomu uvěřit, že by byl mrtev on. Můj bratr. Vždy o tolik schopnější a průbojnější. Že se nevrátí, že jej již nikdy neuvidím.

12. května 1917, Pöchlarn

Vracím se z dovolené. Tupá duševní nevolnost je ten nejhnusnější pocit, co znám. Byl jsem s Olgou venku. Rád bych jí povídal, že nemohu plakat, když svět tone v pláči, že jsem úplně zmatený ve věci smrti, kterou jsem rozséval, a ona zatím přišla k nám domů. Olga však mlčela, tak jsem mlčel také.

16. června 1917, Pöchlarn

Změnilo se toho příliš mnoho od doby, kdy jsem psal předchozí řádky. Jednadvacátého května odešel můj otec, naleznuv klid, jehož mu tento svět nedovedl poskytnouti. Sedím ve své světničce a zdá se mi to vše jako zlý sen. Nejprve telegram, že je otec nezvěstný, pak zpráva o nálezu utonulého těla, které se zachytilo na straně jezu.

Stal jsem se hlavou rodiny, aniž mi otec tuto hodnost předal, aniž mi požehnal. Uzavřel se do mlčení. Alespoň, že jej kněz neodmítal uložit do posvěcené půdy. Tu hanbu by už mamička nepřežila.

17. června 1917, Uh. Hradiště

Proč Bůh dává světlo zbědovanému, a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?

Job 3, 20

Oznamujeme, že nás dne 21. května 1917 opustil náš milovaný otec a manžel

Alois Kilian

listovní ředitel pozemkové knihy

Zádušní mše bude sloužena  v chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Mařaticích  dne 20. června o 9. hodině ranní

Truchlící manželka, děti Alois a Anna

20. června 1917, Brno, Josef Goldstein Aloisi Kilianovi,

Milovaný,

byl bych šťasten, abych nemusel psáti tohoto dopisu. Před několika dny jsem dostal zprávu, pro Tebe tak bolestnou, o skonu Tvého otce. Jest nyní povinností přítele vyslovit soustrast. Víš, že v této věci - bohužel - mám jistou zkušenost. Byl jsem stižen osudem také a snad ještě hůř, vždyť ty máš ještě matku. Vzpomínám-li v jaké duševní náladě jsem byl v říjnu 1914, cítím doposud jakousi zoufalou nenávist vůči Bohu, osudu, světu, všem a všem. Tvůj otec odešel také ze své vůle, že je to tak? Ne, neodpovídej mi, nikde to nepiš, naše městečko je tak úzkoprsé!

Kdybys jen věděl, jak mě můj otec ranil. Zradil mě, šel si svou cestou, místo toho, aby se spolehl na mou pomoc. Miloval jsem jej a on si odešel beze slova vysvětlení. Dal do pořádku jen účty, jakoby to bylo to jediné, co jsme já a mí sourozenci schopni z jeho života pochopit. Odmítl mou společnost a já jej za to nenávidím.

Nenávidím všechny otce a dědy, kteří nás dostali tady do toho marastu a pak si klidně umřeli. Jeho neurasthenie pramenila prý z válečných poměrů. Chudák. Narukoval jsem ale já.

Dostal jsem tenkrát mnoho kondolencí a Kostlán mi dokonce napsal mizernou báseň, která končila slovy, která mi uvízla v paměti: „A neohlédej se nikdy zpět.„

Líbá Tě Tvůj Goldstein

21. června 1917, Vesky, Josef Kremer Aloisi Kilianovi

Kamaráde,

obyčejně ode mne dostáváš dopisy jiného druhu. Teprve nyní jsem se dozvěděl, co Tě stihlo. Jsem prašpatný těšitel, vždyť mne znáš, jsem hrubián a sebeopravdovější účast mnou vyjádřená vyznívá jako parodie. To víš, co mne napadá o těžkých zkouškách a odměnách. Útěcha je laciný lék. Je zapotřebí času, aby rána vybolela, jiného se nedá dělat. Je třeba oplakávat. Ty pohromy nás přec jen sbližují. Raněný se opírá o raněného a neklesne žádný, byť by to s nimi sebehůře vypadalo. Těžko se vciťuji v cizí bolest, ale přeji Ti, aby to co nejrychleji přebolelo a přebolelo beze stop.

Tvůj Kremer

22. června 1917, Uh. Hradiště, Anastasie Kilianová Aloisi Kilianovi

Drahý synečku,

dnes mi přišly peníze. Sterbenguartal, má pense a výživné na Aničku. Když jsem tak ty peníze viděla na hromádce, div mi srdce nepuklo. Přišlo mi, jako kdybychom toho našeho drahého tatíčka prodali. Bolela mne hlava a jak jsem tak chodila a platila dluhy, připadala jsem si jak na křížové cestě. Horka jsou velká a nezačne-li pršet, bude zase více bídy. Než naděje se nevzdávám, že budeme vráceni šťastnějšímu životu.

Tož jsme byly s Aničkou ve Zdounkách pro nějaké živobytí. Všichni k nám byli laskaví, až mi to mou situaci přespříliš připomínalo. Tolik jsem vzpomínala na šťastné Vaše dětství, když jste s Arnem běhali po lesích, Anička se batolila a Otík byl v kolébce. Chtěla bych Tě alespoň na chvíli míti po svém boku, synečku. Nemohu Ti dosti poděkovati za krásné a povznášející dopisy, látky které jsi pro nás sehnal, i peníze, které posíláš. Víš, že už nemáme na koho jiného spoléhati. Vidím v Tobě tu tatíčkovu laskavost.

Mezi vystěhovalci opět řádí úplavice a dostala se i do města. Na hřbitově již ani bránu nezavírají pro samé pohřby a návštěvy truchlících. Chodívám za tatíčkem a Otouškem, ale nemám tam trochu klidu, jakoby se všichni chtěli přestěhovat na hřbitov. Aničku poslala jsem na Hostýn na svatou pouť. Sama jsem nešla. Válka již postoupila až k nám do kuchyně a zabydlela se tam, jako se zabydlela v celém božím světě. Jsme si s Pánembohem už tak blízko, že nevím, jakými slovy se modlit. Arnemu jsme o smrti tatíčkově nenapsaly nic. Nepiš mu tedy o tom, já bych mu to sama sděliti měla, ale nesebrala jsem dosud síly.

Tuze se mi stýská. Matička

1. července 1917, sv. Hyppolit

Dlouho jsem nepsal, ale není čeho psáti. Mamička píše, že se jí stýská, ale nemohu ji nijak potěšiti. Dopis skládám celý večer, ale co jí mám psát? Na dovolenku mne nepustí, chystají se zas poslati nás na frontu.

4. července 1917, Brno, František Kupka Aloisi Kilianovi

Milý kolego!

Nebudeš tomu věřit, ale jsem už zase zpět v Brně. Skončil nám důstojnický kurs a byli jsme na výletě v Rjece. Viděli jsme krápníkové jeskyně, poloprázdný přístav, ponorku v doku (ta mne moc zajímala, mohl jsem si na ni i sáhnout!) a překrásné moře, modravé ostrovy, bílé plachty a parníky s chocholem kouře. Jen mne rušil ten vojenský dril, nástupy a rozchody, jako na školním výletě. Byli jsme pak v továrně, která bohužel dnes slouží vojenským účelům, ale zase mne zachvátil obdiv ke všem vymoženostem technickým, které se ve válce znamenitě rozvíjejí.

Následoval odjezd celé jednotky do Opčiny, odtud do Dutovje a 17. května připojili jsme se ku svým baonům. Pochodovali jsem pak celé noci po serpentinách, na nichž bych byl býval jako turista okouzleně rozhlížel. Přes svatodušní svátky jsme bydleli v krasových jeskyních. Byly sice rozsáhlé, ale hlinitá podlaha skýtala pramálo pohodlí. Objevili nás a těžká dělostřelba způsobila zhroucení mnoha jeskynních kleneb. Zákopů nebylo, protože ve skalách kopat nemožno. Chránili jsme se zídkami z vápencových kamenů, na kterých byl tu i tam vidět počínající krápníček, ale nebyla to ochrana dostačující. Navíc nebylo kam ustupovat.

Moc jsem toho nenabojoval. Najednou náraz do stehna. Uvědomil jsem si, co se stalo, až když jsem cítil stékající krev. Saniťák mi přiložil obvaz a šel jsem zpět. Kulky se odrážely od skal a pršely na nás vápencové úlomky. Večer v jeskyni mi ránu ovázali znova a to jsem již jen vrávoral. Do špitálu se nebylo možné dostat pro silnou střelbu. Zkoušel jsem to, ale výbuch mne zavalil hlínou a kamením. Ležel jsem na úbočí až do večera a po setmění vydal jsem se dále hledat pomoc. Sestupoval jsem z hor cestou mrtvých. Všude ležela těla temně se odrážející od bílých skal. Ne nadarmo se vápenec nazývá selenit. Svítí odraženým světlem právě tak jako luna a měl jsem v té noci pocit, že kráčím po měsíčním povrchu doutnajícím světlem. Člověče, já jsem v jednom okamžiku přestal cítit únavu, přestal jsem slyšet a žil jsem jenom očima. Viděl jsem i ve tmě podivně jasně. V jednu chvíli jsem si nebyl jistý, jestli ještě žiju. Víš, jak jsme se dohadovali, jak asi vypadá čistý život ducha, ducha osvobozeného od těla, tak nějak. Dobelhal jsem se do jakési vesnice, kde jsem od sanity dostal protitetanovku a nový obvaz. Pak si vzpomínám, že jsem jel žebřiňákem a automobilem, ale všechno se mi plete.

V Opčině jsem se dozvěděl, že mí druhové na tom místě do jednoho padli, neb těžká dělostřelba je po mém odchodu zaměřila. Ve skále vytesaná cesta se zřítila a pohřbila živé s mrtvými. Sanitním vlakem jsem se dostal do Zagrebu, kde jsem užíval dobrodiní desinfekce, důstojnické menáže a četby Maeterlincka. Po měsíci odeslali mne domů. Tam již na mne čekal dopis od Kremera, že je již zdráv a slouží ve skladu mundurů ve Vídni.

Tvůj Kupka

29. srpna 1917, Pöchlarn

Je krásný podzim, vlastně ještě podletí, s celým tím doprovodem měkkých barev a dalekých obzorům. Jsem opět u své staré jednotky a bydlíme znovu s Hrubanem. Včera jsem se procházeli kolem řeky a všiml jsem si lucerny umístěné na mostě. Kymácela se ve větru a její světlo dopadalo do běžící vody, stále unášeno a stále setrvávající na místě. Vzpomněl jsem si, že jsem na ni již jednou hleděl drže jednu ze svých prvních nočních stráží. Jest to úplný obraz času za této divné války. Zdá se, že se něco intensivně děje, ale ve skutečnosti čas přešlapuje na místě. Střídají se ofensivy a ústupy, střídá se počasí a roční doba, vše důležité se odkládá „až po válce„. Příšera války se honí za vlastním ocasem, zdupává Evropu jako mlat, bez rozumu třeští a čeká se, až se vyběsní. „Na vítězství našich zbraní,„ připíjeli včera v kasinu. Ó ano, zbraně již nad námi zvítězily. Bajonety nás vlečou do útoku, vozíčky polních kuchyní vedou naše ústupy.

 

2. listopadu 1917, Villanova

Rychlý postup přes italskou hranici, vpád do báječné roviny hornoitalské až sem k Tagliamentu, mi nezmizí z paměti nikdy. Jaká škoda tak kultivovaného kraje pro válku! Nacházíme se blízko krásného města st. Daniele del Friuli, tak krásného, jak je možno jen v Italii. Jeho terasy se odrážejí od zasněžených alpských svahů a stíní je štíhlé cypřiše. Z plánovaného hloupého útoku přes údolí Piavy, ke kterému jsem měl setninu vést, naštěstí sešlo.

3. listopadu 1917, Vídeň, Josef Kremer Aloisi Kilianovi

Kamaráde,

vrátil jsem se právě z dovolené a zde - Tvůj dopis - a prý jsem slíbil něco kloudného napsat (sic!). Už píšu, budu zase plácat, a - představ si - tento můj dopis, třeba jako jeden z mála zlomkovitých dokumentů naší civilisace, se zachová, a studenti budou se na něm učit mrtvý jazyk, jak nám se to dělo třeba u Aetia Livia.

Ale ty, příteli přeznamenitý, musíš mít, pardyje samec, údy bolavé z toho slavného boje s Taliány, a to, co jsi mi psal, je úplná Odysseia. Představuji si teď fešáky Itálské hůř, než kdyby je vymaloval nějaký kubista. Tak oni, když jim dojdou noty, střílijou? Měli být našimi spojenci, tihle Poláci jihu. Století by nám plynulo v operettách.

Píši Ti v rukavicích, což je na písmu asi vidět, ač sedím u kamen. Jsou to kamna obrovská, schválně jsem to změřil: 1,735 m na šíř. Ale polena neviděla od loňské zimy. Pánbu už to tak šikovně zařídil, že tělo lidské stále nějaké kalorie vyrábí, což komandantura dobře ví.

Tvůj Kremer

4. listopadu 1917 St. Danielle del Friuli

Ono krásné město, na které jsme měli v minulých dnech výhled, je nyní naším bydlištěm. Jak je vše zkaženo a rozbito! Němečtí spojenci si zasluhují skutečně označení barbaři. Parky palem a cypřišů, stopy střel na fasádách, stopy vandalství. Srdce člověka bolí, když vidí ty spousty. Ubytoval jsem se v jednom bytě italskou rodinou nakvap opuštěném a cítím se jaksi sám vinný za to pohodlí dobyvatele.

7. listopadu 1917 Vivaro

Přešli jsem včera Tagliamento a dlouhým pochodem jsme k ránu dorazili sem do Vivara. Byla jasná měsíčná noc, studená jako noci v horách. Kamenitá krajina bez vegetace, jakou jsem v Italii vůbec nečekal. Chodíme sem tam, bez účelu, bez střechy nad hlavou. Táhneme jako husy, které ztratily paměť.

10. listopadu 1917 Conegliano

Přišli jsem včera za deště toužíce po ohni a přístřeší. Město je vypleněné, jako všechna města, kterými jsem dosud prošli. Italové před ústupem něco budov zapálili. Ještě hoří. Oknem mám výhled na fantastický hrad nad městem s pohádkovými věžičkami a cimbuřími. Krade se, co zbylo a zbylo toho hodně. Nikdo to stejně domů nedonese. Pošta stále nejde. Dnes jsem byl v noci v sále zdejší akademie a sám jsem v těch velkých prostorách v záři jediné svíčky hrál na výborné staré pianino. Světlo se odráželo v zrcadlech a vítr vál rozbitými okny vzdouvaje závěsy. Jsem barbar, kterého dobyla dobytá země. Také bych si vymyslel svaté pouti, jen abych měl záminku vraceti se sem ze svých severních močálů.

11. listopadu 1917, Brno, František Kupka Aloisi Kilianovi

Milý kolego,

po návratu do Brna ponořil jsem se do počtů kupeckých byv předisponován k trainu. Vycházek jsme neměli pro stávky a bouře dělnické, ale zasahovat jsme nakonec nemuseli.

 Otravuji se v kasárnách hrozně. Volný čas tj. dvě hodiny přes poledne a tři hodiny večer, věnuji se ve svém privátním bytě studiu. Střídám teď beletrii s elektromagnetismem. Vlastně mne teď ze všeho nejvíce zajímá psychologie, individuální i davová, snad v souvislosti s tím, že mé srdce se cítí být zanedbáno a utlačeno.

Tvůj Kupka

13. listopadu 1917, Collato

Jsme ve fabrice na hedvábí a ležíme v surových kokonech. Nesmíme se ukázati, protože jsme viděni od Italů, kteří se tu na Piavě trochu sebrali. Rekonstruuji naši celou cestu: Ljuda Južna, Bukovo, Šebrelje, Modrejce, Robie, Cividale, Pagnaco, Villanova, Rive di Arcano, Cutesano, St. Danielle, Vivaro, Quirino, Sacile, Conegliano, Collato.

13. ledna 1918, Collato

Byl jsem na tři dny doma. Navštívil jsem, ani nevím proč, taneční hodinu. Vracel jsem s jakýmsi těžkým pocitem, který až bolel. Ironicky jsem vtipkoval a řinčel šavlí, ale v duši se mrzel nad svými úspěchy u slečen a myslel na Arneho. Absolutní odstup, který mi pomáhal přežíti bodákové útoky mě oddělil od lidí. Byly mi lhostejné dívčí obličeje rozjařené tancem, ne, byly mi odporné. Nemohl jsem tam ani dýchat.

15. ledna 1918, Uh. Hradiště, František Kupka Aloisi Kilianovi

Milý kolego,

byl jsem v Hradišti a zjistil jsem, že jsme se spolu jen o několik dní minuli. Studenti obnovili taneční hodiny, tak jsem se tam hned šel podívat. Místo orchestru mají jen rozladěné piano, změnily se tváře i toilety, jen mistr Jirotka tomu hemžení kraluje jako by byl vyjmut z toku času. Pochopitelně, že má týž oblek a dělá stejné vtipy. Několik let se netančilo, takže nikdo nic neumí, ne jako v naší době, kdy byli začátečníci v menšině a bývalo jim zatraceně horko. S Práskalem a Tláskalem jsme okukovali slečny, které byly před válkou ještě dětmi, a Práskal pak šel dokonce tančiti. Mínil, že naše vrstevnice již poněkud odkvétají. Výměna partnerek dála se však dosti váhavě, což Práskalovi nebylo po chuti, protože jeho slečna tančit vůbec neuměla a nevyrazil z ní víc, než jednoslabičné odpovědi. Tvářil se zoufale a dával očima znamení, ale nikdo jej nechtěl vysvoboditi. Nakonec obětoval se z lásky sourozenské jeho bratr a vydělal si tak pivo. Já jsem se také rozhýbal, a ač nejsem v pohybu již tak jistý, jako kdysi, sklidil jsem mnoho pochval, že jsem slečny vytancoval. Že se mi to líbilo, nemusím asi podotýkat. Skorem mi bylo líto, že již nepodléhám tehdejšímu sladkobolu. Druhý den se již citové vzruchy nedostavily, i zabral jsem se do Babákovy Proměny energií v živých tělech. Víš něco o Pittnerovi? Říká se, že je nezvěstný.

Zdraví Tvůj Kupka

1. března 1918, Conegliano

Ležím v hebké trávě na Coneglianském hřbitově, chráněn před sluncem vysokou zdí cypřišů. Vane vítr a zezdola je slyšet strojní pušku. Je mi líto opustiti Conegliano. Už pro sny, které jsem v něm prosnil, pro přejarní noci, kdy z člověka na chvíli spadne úzkost a stesk a je chvíli sám sebou. Je mi hořko a líto času, který bude jednou tak potřebný a je již nyní ztracený.

10. března 1918, Uh. Hradiště, Anastasie Kilianová Aloisi Kilianovi

Drahý synečku,

je neděle, už máme poklizeno a užíváme si klidu. Anička byla dopoledne v německé hodině a teď spolu sedíme u stolu. Já píši a ona mi vyšívá spodničku, kterou jsem si ušila z toho velkého lajntuchu, kterýs nám poslal z Vídně. Aničku posedla samostatnost, učí se psát na stroji a chtěla by jít na podzim pracovat k soudu. „Brók se nám vrátí a na studie budou peníze potřeba,„ povídala. Jsem ráda, že mi pomůže, abys ničím netrpěl, až se vrátíš, neboť jsi zkusil až běda. Všichni říkají, že do zimy bude mír. V novinách jsem četla, že školník České techniky v Brně prodává předpisy o úlevách pro studenty-vojáky, kteří jsou neb byli v poli. Dopsala jsem jim hned, ať je pošlou přímo za Tebou. Tož mám naději, že už je našemu utrpení konec.

Slunéčko se pomalounku chýlí, ale my rozsvěcíme až o sedmé. Zvykla jsem si teď večer sedávati na sporáku, je tam pěkně teploučko, a Mařka, naše nová služebná, sedává vedle mne, že se bojím, aby se plotna neprolomila. Anička sedává u okna na stoličce a co chvíli vybuchne v smích nad nějakými humory. Povídala, že nás tak musíš někdy vyfotografovat. Onehda jsem na sporáku zadřímla a zdálo se mi, že jsi najednou stál ve dveřích, usmíval ses a na prsou jsi měl zbrusu nové Signum laudis.

Kmen jsem Ti nekoupila, nevyšel dosud, protože je nouze o papír. Poslala jsem žádost, abys byl přeložen jako jediný mužský člen rodiny k trainu.

Líbá matička a Anička

15. dubna 1918, Vídeň, Josef Kremer Aloisi Kilianovi

Kamaráde,

rozhodl jsem se již více nemarnit čas a pustit se do studia zemědělství, když mi armáda zajišťuje byt a stravu. Starý mne za to hrozně seřval, že mě prý na přednášky nebude pouštět. Jak jsem si mohl myslet, že armáda bude mít pro něco takového pochopení? Nicméně se již týden zapisuji na Bodenkulturce a posílají mne pro další a další papíry, razítka a vysvědčení. Už jsem myslel, že mám všechno a s kupou dokumentů jsem se hrnul k zápisu. Takových štemplů, to dodá našinci sebedůvěru. Ale ouha, lhůta k zápisu minula. Viděl jsem sekretáři na očích, jak rád by mi pomohl a zároveň ulehčil mé kapse, ale ta již byla lehká dost, a tak mne zahnal od prahu chrámu vědění. Budu muset doma vyšťárat vše, co se dá, a dědka uplatit.

Den jsem si definitivně pokazil návštěvou opery, na kterou mě vylákala moje slečna. Já jsem sice Čech, ale žádný muzikant. Muzika mi připadala pořád stejná, děj na jevišti mne nezajímal a připadal jsem si jako venkovský stréc, barbar a omezenec. Bylo to ještě pitomější, než taneční hodiny. Dirigent máchal taktovkou, jako kdyby se pokoušel uniknout utonutí, flétnista měl protivné zrzavé štětiny, kulisou v místě trhliny prosvítalo světlo ze zákulisí, heroina si mohla vykloubit zmalovanou čelist a v lóžích se povalovaly polonahé ženské a plešatí oficíři. Opera se mohla přetrhnout, jak povznášela lid, ale já jsem na ni byl tuze těžký. Cítil jsem se spíše jako němá oběť komplotu komponisty a básníka, jehož cílem bylo něco úchvatného mi povědět. Již Tě slyším, jak říkáš, že přitakávám názorům Tolstého. No jestli mocí mermo chceš, tak přitakávám.

Přednášky začínají 15. května, tak se teď mořím s organickou chemií a hanebně se u toho potím. Gymnasijní léta jsou již zakryta mlhou a vše abych se učil znova. Hmoždím se s Ostwaldovou chemií, dílem o tisíci stranách, které ten dobrý muž, kdo ví proč, nazval učebnicí. Je to spíše historie chemie či sborník povídek. Chemii prvků začíná slovy: Již staří Sumerové… Pak pindá o tom, jak se u jednotlivých prvků měřila atomová váha, ale o jejich sloučeninách tam není nic. Už z toho mám faldy na mozku. Vždyť já si z chemie pamatuji leda, že cukr krystalisuje v homolích. Jestlipak já se té své oblíbené botaniky vůbec dožiju. Mé duševní bohatství vedle toho obsahuje supertajné údaje o množství c. k. ovinovaček, adresy levných hostinců a pěkných slečen, několik plesnivých vtipů po dědečkovi a tak pořád dokola.

Tvůj Kremer

6. května 1918, Santa Maria di Felleto

Léto se hlásí hvězdnatými večery a koncerty slavíků a cikád. Je tu zas jaro. Vzpomněl jsem si na noc s Viky před mým prvním odjezdem na frontu. Jak jen mi zhořkl ten její velkorysý dar! Chtěl jsem jej znovu okusit, ale zůstala mi jen ošklivost a pocit vlastní nízkosti. Opustil mne všechen ethický cit? Dobré se smísilo se zkaženým, vše je mdle odporné chuti. Měl bych se sám sebe bát. Jsem jedním ze statisíců mužů, kteří vědí, jaké je zabíjet či obcovat s neznámou ženou. Můžeme to udělat kdykoli znovu.

Byl jsem předisponován k trainu a musel jsem se odstěhovat od Hrubana. Ani mne to kvůli tomu netěší.

 

20. května 1918, Hodonín, František Kupka Aloisi Kilianovi

Milý kolego!

Jsem zpět v nemocnici, kaštany kvetou a já studuji Kanta, až o mne mají sestřičky strach. Loni před vánoci se jim prý zbláznil pacient, nějaký doktor práv, který také pořád jen četl. Seděl nad „Kritikou čistého rozumu„, když tu najednou vyskočil, svlékl se do naha, pobíhal po sanatoriu a volal, že je anděl. Inu myslím, že má nervová soustava ještě něco snese. Za to o Tebe mám obavy. Z Tvého dopisu vysvítá, že bys už potřeboval dovolenou. Jsme na tom bledě všichni, ale ne každý tolik propadá pocitu bezvýchodnosti. Svou migrénu bys měl považovat za nemoc a ne za potvrzení vlastní slabosti a neschopnosti.

Goldstein přestal mi psáti, zřejmě jsem ho nevědomky urazil, ale ničeho si nejsem vědom. Tón jeho posledních dopisů byl stále chorobnější. U všech vidí jen pohrdání, že jest žid, že jest v zázemí a já nevím co všechno. Po delší době ozval se mi Koncer. Stěžuje si na depresse, jejichž příčinu nedovede udati. Zapsal se na chemii, ne však z lásky k vědě, ale proto, že výnos o studijních dovolených se týkal jen technických škol a na chemii nebyla podmínkou zkouška z deskriptivní geometrie. Já jsem studijní dovolenou nedostal. Vidím na nás všech stopy všeobecné válečné únavy a povleče-li se válka dál, nevím, jak se pozná, kdo vyhrál.

Tvůj Kupka

27. května 1918, Uh. Hradiště, Anastasie Kilianová Aloisi Kilianovi

Drahý synečku,

po Tvém odjezdu byla v Hradišti manifestační schůze. Bylo to velkolepé. Mnoho lidu a mnoho krojů, sešlosť takovou neviděla jsem od počátku války. Nejprve dr. Stoján sloužil mši na náměstí, ministrantů měl jak andělíčků. Pak se šlo na Střelnici, kde vystoupili řečníci a starosta překrásně promluvil. Všichni byli tak svorní, že jsou přec Češi, až jsem se slz nezdržela. Předsedové spolků opentlení v národních barvách se objímali bez ohledu na politickou příslušnost a osobní nevraživosť. Olze to náramně slušelo ve slováckém kroji a je s jarem stále hezčí. V novinách jí bylo vysloveno poděkování, že vybrala největší obnos Českému srdci, moc pěkně jí to pověděli.

Byl u nás Kremer a vyprávěl novinky z Vídně. Kdyby mu člověk věřil, měl by stolici naší širší vlasti za maňáskové divadlo, všelijaké pošetilé škumprnákle provádějící, vše toliko pro zábavu poddaných. Tož není to tak směšné, ale znáš Jozéfka. Kremer se těžko probíjí, zdráv také ještě docela není, ale znáš ho, jak srdnatě si vede a nepříjemnostem se směje. Divil se Kupkovi, jaký je náruživý tanečník, že se mu to prý v té jeho rozbité hlavě nemůže nijak srovnat. Neříkala jsem nic, však on na to přijde sám. Tvé knihy jsem mu půjčila.

Líbá matička

5. června 1918, Vídeň, Josef Kremer Aloisi Kilianovi

Kamaráde,

na dovolence v Hradišti zúčastnil jsem se manifestační schůze na Střelnici. Dojem byl katastrofální. Poslanec Beneš mluvil ještě celkem soudně, ale dr. Stoján doprovázel své nenápadité kázání tak fantastickými gesty, že to vypadalo, jako když předcvičuje Sokolům. JUc. Polívka mluvil za slováckou mládež a v jakémsi pythickém vytržení nám předestíral budoucnost a historickou nutnost, o které měl zřejmě nějaké spolehlivé informace. Slečna učitelka Žejglicová použila sbírku frází a citátů podobnou vyšívání dle osvědčených vzorů. Pak jsem o tom četl v novinách a žasl jsem, co myšlenek tam pan referent objevil. Nejlepší byly ovšem poznámky z řad posluchačstva. Nějaký vtipálek strhl ostatní ke skandování: „Ať žijí dějiny! Hanba čtrnáctému roku!„ Stálo nás tam nějakých dvacet zelených, poznámky brachů v c. k. kroji však nelze citovati. Byl tam též Kupka s mohutnými kníry a přiznal se, že celé svátky protancoval. V tom bude nějaká čertovina.

Mluvil jsem s Olgou Hertzovou v kavárně, kde si četla nějaký román od Zoly. Říkala, že v centru pozornosti našich dam je nyní kniha Berthy Suttnerové „Odzbrojte!„, která jde z ruky do ruky. Vlastenecké vzrušení je takové, že i děvčata v kavárně debatují o politice. Setkal jsem se s různými spolužáky, většinou na dovolené, mnozí už dostali volno na studia. Pittner seděl na zahrádce U koruny a nevypadal ani dost málo nezvěstně. Vyprávěl Práskalovi nějaká svá dobrodružství a pořád opakoval: „Já jsem tak malá česká veš, že mě ani okovanou botou nezašlápneš.„

Tvůj Kremer

15. června 1918, Montello

Vyrazili jsme v jednu hodinu v noci a ve tři začala dlouho odkládaná ofensiva. Velení vyčkalo na dobu vytrvalých dešťů a nyní žene vojáky do útoku přes rozvodněnou Piavu. Ze shora slyšíme dělostřelbu. Co asi dělá Hruban a kamarádi? Těžko říci, kdo je na tom hůř, zda my nebo Italové.

18. června 1918, Východní svah Montella

Přetáhli nás s celým trainem za řeku. Voda strhla mosty a tak zde sedíme odříznuti od celého světa.

19. června 1918, Montello

Dopravujeme potravu k pluku denně po horském úbočí, štěrk se sype a polévka z várnice šplíchá za krk. Kolik jsem jen viděl za tyto dny utrpení! Nahoře na bojišti se dým ani nerozptyluje a burácí to tam jako v jícnu sopky.

19. června 1918, Montello

Byl jsem opět nahoře a setkal jsem se tam s Hrubanem. Obě nohy má rozbity. Nezdržel jsem se slz.

20. června 1918, Montello

Konečně přestalo pršet. Alespoň jsme se mohli usušit. Potkal jsem nahoře Králíka, ulekaného a znervóznělého těžkou dělostřelbou. Po cestě jsem viděl ještě Marka. Ležel tam s rozbitou hlavou. Chrástek umíral na obvazišti.

25. června 1918, Montello

V noci zbytky našeho mužstva přešly na druhou stranu řeky. Snad už je tomu peklu konec.

28. června 1918, Collabrigo, Alois Kilian Františku-Josefu Kupkovi,

Drahý příteli,

strašná krvavá episoda přechodu Piavy a obsazení Montella, která nás stála tolik obětí, vyžádala si také život mého přítele, profesora Hrubana. Jeho život, jeho osobnost, kterou jsme znali, se změnila v jedno z bezejmenných těl. Opustil nás, nerad, až v poslední dny té nešťastné operace. Doufal, stejně jako my, že ho osud za tato strádání odškodní. Nedožil. Těžce raněn dne 20. června podlehl svému zranění v polním lazaretu.

Bylo to jedno z mých nejsmutnějších shledání tam v tom pekle, když jej kolem nesli na nosítkách. Podali jsme si ruku a přáli si štěstí. Za dva dny jsem se dozvěděl, že zemřel. Strašně to mnou otřáslo. Znal jsem jeho statečnost, přímost a zlaté srdce. I jako mrzák by dokázal vyučovati své milé žáčky. Věřím, že jeho vážné vědomí životního úkolu pomohlo by mu vše překonati. Ach bože můj, proč právě ten!? Mám pocit hrozné nespravedlnosti, že tento voják bojující za cizí věc, za věc méně hodnotnou, než byl on sám, padl, pozbyv vlivu na budoucí věci. Ale svoboda musí přijíti alespoň pro nás, přeživší, nebo Spravedlnosti není. Přijde vzkříšení.

Žijeme zde v úpravné dědince na úpatí Alp a zotavujeme se. Je to jen chvilka od těch hrozných zážitků, než zdá se to nekonečně daleko. Hledím na kymácející se vrcholky cypřišů, je to však jakýsi jiný, cizí svět, připadám si, jako bych se díval obráceným dalekohledem, jakoby věci uhýbali před mýma rukama, jakoby se tráva ode mne odtahovala, jakoby mraky nechtěly přebývat nad mou hlavou. Cítím se být vyjmut ze světa běhu, protože podle vší logiky jsem měl zůstat tam nahoře, mezi mrtvými kamarády.

Ku konci operace jsme uvízli stísněni mezi rozvodněnou řekou a nepřátelskými liniemi, na kuse půdy rozrývané granáty, v ohlušujícím ryku, v zášlezích ohně a gejzírech hlíny. Už jsme nikomu žádné jídlo nedopravovali, z kuchyně zbyla jen hromada šrotu a sami jsme měli hlad. Páchl spálený ekrasit, krev a rozkládající se mrtvoly. Tváře jsme měli žluté od bláta, zarudlé oči a vypadali jsme jako mátožná strašidla, jako nějací ďáblovi spratci. Nedovedu si představiti hroznějšího pekla, než to, které jedni lidé připravují druhým. Chvílemi jsem si zoufale přál, aby to na chvíli přestalo, zacpával jsem si uši, měl jsem pocit, že to už nevydržím, půl hodinu ticha! Ale ti tam na druhé straně snad ani nebyli lidmi, pálili pořád dál a už jsem jen resignovaně čekal, až se do mně někdo trefí. Kolem mne se kácely postavy jako hadroví panáci avšak já jsem zůstával nezraněn, jako bych byl neviditelný. Žalostné zbytky, které z naší roty zbyly, se přepravily v noci z 21. na 22. zpět přes Piavu. Mosty a lana byly pryč, vody po prsa, ale byla tak prudká, že se nedalo brodit. Museli jsme udělat v ledové vodě řetěz, kolem kterého se vojáci prodírali proudem. Když se však měl řetěz rušit, někomu uprostřed povolily nervy a pustil se. Voda unášela nebohé lidské mravence obtížené plnou polní, zatímco u obou břehů se zbytky řetězu křečovitě držely a vytahovaly druhy z vody. Dostal jsem se náhodou na správný břeh, zatímco dvě desítky mužů zůstaly na straně Montella, kde do nich začali pražit ze strojní pušky. Mysleli jsme, že to útočí Italové, ačkoli ti byli již tehdy zatlačeni daleko za Montello a jejich fronta byla prolomena. Ve skutečnosti to byli naši a ve tmě nás měli za Italy. Stále další a další zbytečné oběti, jakoby to nemělo mít konce.

Byly chvíle, kdy jsme si co nejvroucněji přáli, aby to přestalo na půl hodiny, na hodinu, aby si nervy odpočaly. Uši rvoucí ryk ale neustával a nezbývalo než otupěle čekat na okamžik vykoupení. Pro mnohé skutečně přišel a my, zbylí, kteří jsme pak v noci z 21. na 22. června přešli na druhou stranu, dodnes nechápeme, jak je možné, že jsme vyvázli.

Velká většina těch, kdo četli zprávy v novinách, netušila, kolik tragédií se odehrálo na těch několika kilometrech fronty. Kolik lidské bídy bylo zapotřebí, aby se naplnil sloupec zpráv. Sto tisíc mrtvých. Chápete to? Sto tisíc lidských osudů!

Hned na začátku ofensivy, ráno po útoku přes řeku, zůstala na ostrůvcích v proudu skupina raněných, kteří nemohli plavat a čekali tam, až je někdo dopraví do bezpečí. Voda stoupala a brala jednoho za druhým, jak tam tak leželi a nemohli se ani postavit. Slyšel jsem jejich děsný nářek a volání o pomoc, ale nemohl jsem nic dělat. Nic. A to je jen jedna z episod, ty další už nemůžu popisovat. I tak si vyčítám, že Vám to píši.

Mysle na Hrubana, představoval jsem si jeho smrt, která mohla býti smrtí mojí. Pršelo už devět dní a nebe dotýkalo se přímo vrcholů lesa. Vlekli se bezednou, blátivou cestou, zmoklí a v horečce, toužili již jen po střeše a ohni. Byl velitelem jedné ze zdecimovaných setnin. Události poslední dní se podepsaly na celém pluku. To, co zde táhlo hlubokým lesem za rythmického šplíchání deště, byly žalostné jeho zbytky. Zabahněn a dlouho nemyt, vytahoval apaticky nohy z lepkavého bláta. Nejdřív klel, pak se smál a nyní již několik hodin mlčel. Vraceli se do linie. Protiútok. Takové šílenství hnáti zbídačené stíny na zteč! Lesem zněly rány, jako by někde zapadaly obrovské dvéře. A již byl slyšeti i praskot pušek a za chvíli byly vidět obláčky dýmu z šrapnelů, které vítr strhával k zemi. Povely. Setnina se rozvinula k boji a postupovala vpřed. Zalehli do blátivého úvozu a už to bylo tady. Stále se stupňující strach změnil se v ostražitý klid a rychle se propracovával do transu, ve kterém už nebyly pocity ani vyslovitelné myšlenky, jen jednání vycvičeného lidského stroje. Povel! Ku předu! Zalehnout! Vzpomněl si, jak míval strach, že vyběhne sám a vojáci nepřemůžou hrůzu a nechají ho samotného v dešti střel jako snadný cíl. Ale teď běžel někdo vedle něho, ještě chvíli vykonával ty složité funkce lidského organismu, a pak náhle ležel jako pohozená hračka se strnulýma očima. Ještě tam k tomu stromu. Zarazila ho bolest. Vše se mu rozmazalo před očima a po chvíli zjistil, že hledí do nízkého, šedého nebe. Zůstal ležet s překvapivým pocitem úlevy. „To je tedy ta smrt?„ pomyslel si zvědavě. Pak už se jen míhaly obrazy s chvílemi bezvědomí až do chvíle, kdy jsme se setkali na úpatí. Nevím, co bylo dále. Lazaret? Operační stůl? Horečka? Moje představivost je unavená.

Uplatili jsme feldkuráta, aby odsloužil obřad pro zvlášť pro Hrubana a doprovodil jej k hrobu, který jsme pro něj vykopali mimo hromadné pohřebiště. Mají tam, naši bratři, každý svůj křížek se jménem, ale pod ním je hromadný hrob.

Tvůj Al.

29. června 1918, Uh. Hradiště, Anastasie Kilianová Aloisi Kilianovi

Drahý synečku,

včera z nedělního dopisu sešlo, protože přišla ubohá paní Hrubanová. Dostala zprávu od Hrubanova sluhy, jehož si zavolal před smrtí a přikázal mu, aby paní o všem zpravil. V prvním návalu bolu utekla se k tetě do Kunovic a po návratu šla z nádraží rovnou za mnou. S pláčem mi padla do náruče a měla jsem ji včil co těšit. Seděla u nás do půlnoci a pak jsme ji s Aničkou doprovodili do jejího bytu. Tenkrát po Tvé zprávě, že je raněn, se chuderka uklidnila a těšila se, že v prázdniny za ním pojede a kdyby aj nohy neměl, že to přeci bude on, kterého tolik má ráda a jemuž svůj život zasvětila. Představ si synečku, svěřila se mi, že nosí pod srdcem jeho dítě. Dosud na ní ničeho není vidět a nevím, nevím, zda ho při tom strádání donosí. Ještě že jest jejich rodina zámožnou, že alespoň nebude nuzovat. Však dosti o tom, i mne to rozrušilo.

Však jsem se o Tebe bála. Blahopřeji Ti k vyznamenání, ale snad bychom se bez něj obešli, kdyby jen Tě domů pustili. Však bys to zasloužil, když ses znovu a znovu musel vracet do bitvy, aby ses o ty chudáky postaral. Četla jsem paní Kupkové o tom, jak Ti na zádech prostříleli várnici s polévkou, žes přinesl jen nudle na munduru. Možná Ti ta várnice zachránila život. Jak jsem jen ráda, že jsem o Tvé přeložení k trainu žádala. K nám teď docházejí jiné zprávy o bojích na Piavě, než jaké jsme četli v novinách. V Kunovicích se již ví o řadě mrtvých a postupně i do Hradiště přicházejí dopisy o raněných a nezvěstných. Je to v té itálské zemi úplný moravský hřbitov, jako na Bílé Hoře.

Líbá matička

30. června 1918, Collabrigo

Po vydatném dešti se vyjasnilo a my jsme využili krásné vyhlídky na vinice a klikaté cesty mířící k bílým usedlostem. Jsme zde od včerejška a odpočíváme po bitvě na Montellu. Nějak se mi ztratil smysl pro čas, stejně tak, jako se mi tam nahoře ztratil smysl pro prostor. Vykouřila se mi z mysli i všechna hlediska životní.

 

9. července 1918, Brno, František Kupka Aloisi Kilianovi

Milý kolego!

V Hradišti se mnoho mluví o smrti profesora Hrubana a všichni jej tuze litují. Pro jeho ženu to musí být hrozné. Tvůj dopis jsem si nechal pro sebe a jistě chápeš, že by nebylo dobře takto drasticky komukoli jinému své zážitky líčiti. Ale tomu Ty rozumíš, s mým dopisem o bojích v Jugoslavii to bylo zrovna tak. Je těch hrůz dost i bez našeho vyprávění.

Budeš se mi smát, když Ti řeknu, že jsem se zamiloval? Alespoň si to myslím, že jsem zamilován. Však už Kremer kroutil hlavou, že jsem začal navštěvovat taneční hodiny. Nejspíš si myslí, že taková pokleslá zábava hodí se jen pro duchy prostřední. Jestli má někdo pochyby o hloubce mé duše, nezajímá mne to. Sám jsem těmito předsudky donedávna trpěl a za sebe důstojnou jsem považoval jen četbu a osamělé procházky. Když jsem se přec někdy spustil k naivním zábavám, málem jsem se sám sobě musel omlouvat. Je to stejný extrém, jako život těch, kteří si chtějí jen užívat. Začal jsem proto chodit do tanečních hodin, abych se sebou provedl experiment, neboť jsem zjistil, že studium mne přeci jen úplně nenaplňuje. Víš, že jsem o inteligenci našich dam neměl valné mínění. Ty jsi mi sice říkal, že třeba Olga je rozumná, ale považoval jsem to za velmi řídkou výjimku. S Eliškou jsem se seznámil na národní manifestaci a pak jsem s ní tancovával na večerech obchodní školy. Jak jsme si tak povídali, seznal jsem že četla Ibsena, Björnsona a essaye Flamarionovy, a byl jsem překvapen jejími jasnými názory. Pak už jsme se scházeli před tanečními hodinami a já jsem nevynechal v době své dovolené jediný večírek. Nyní si píšeme. Pod jejím vlivem utekl jsem od mathematiky k beletrii a dokonce jsem napsal povídku.

Ruku tiskne Tvůj Kupka

1. září 1918, Uh. Hradiště, Anastasie Kilianová Aloisi Kilianovi

Drahý synečku,

Bída se vzmáhá čím dál více a dozvěděla jsem se, že vojáci, které jsme spolu viděli na nádraží, byli zběhové. Jsou jich prý plné buchlovské lesy, říkají si „zelený kádr„. Udělali na ně zátah a vedli je pak přes město v želízkách. Na dva tisíce lidí pak stálo před hejtmanstvím a okna kameny rozbíjelo, že chleba není a vlastní vojáky tlučou.

Anička v zaměstnání dobře postupuje. Již dostala plný plat sto korun měsíčně, to nám velmi pomůže. Pan prokurista stále ji chválí, že má ve všem pořádek. Děvčata v kanceláři však jí to mají za zlé, že prý jí nadržuje, a posmívají se jí. Nejednou přišla s pláčem, tak i včera. Já jsem viděla, že má zas oči zarudlé, a ptala jsem se, co se zase stalo. Ona, že prý ji pan prokurista ruku pohladil a políbil, a o pěkné tváři její hovořil. To se ví, že se polekala, vždyť je to ještě dítě. Tož já hned, že na dědka plesnivého půjdu, ale Anči nechtěla. Dnes se jí naštěstí omluvil, ale kdyby se to mělo opakovat, říkala jsem jí, ať nebere ohledy na peníze, že nějaké jiné zaměstnání už najdeme.

Bylo tu velké podívání, neb každý den letí přes Hradiště aeroplán, který nosí depeše do Kijeva z Vídně, ráno tam a večer zpět. Dnes vrtule vypověděla službu a aeroplán musel přistát za Rybárnou na lukách. Muselo se telegrafovat do Vídně pro druhé létadlo, by pošta mohla býti zaslána. K polednímu přiletěl druhý aeroplán a poštu nesl dál. Porouchané létadlo spravovali na lukách, ale nakonec jej museli rozebrat a poslat do Vídně drahou. Lidu proudilo na luka mraky a některé hospodyně v ten den ani oběd nevařily. Litovala jsem, že tu není Kupka, ten by si blízké setkání s tímto vynálezem jistě nenechal ujít. Naši studenti tam také byli celé dopoledne, i když mají zkoušku ze zeměpisu a náboženství. Anička se již dopálila a po poledni čekala na ně za dveřmi s klepadlem na koberce. Zahnala je zpět, sotva chtěli vyjíti. Tráva prý je všechna podupána a škody za kolik tisíc. Ještě že jsou luka obecní, chalupníka by to zahubilo. Já jsem aeroplán viděla padati, ale že jsem stála ve frontě na maso, nemohla jsem odejíti, neb by na mne již ničeho nezbylo.

Onehdy jsem vstala a viděla, že nám na zahrádce někdo zle hospodařil. Z akátu visely polámané větvičky, Gavendovi měli podupané záhonky, polámané sazenice a všude se válely chuchvalce chlupů. Pak jsem si vzpomněla na noční zvuky a pochopila, že se tu konal kočičí sněm a nakonec se kocouři servali. Už i kočky to chytá

Považ jen, že Kremer se oženil, ničeho předem nehláse. Znáš prudkou povahu jeho, snad se neunáhlil? Ach ten krk zbrk!

Líbá matička

10. září 1918, Brno, František Kupka Aloisi Kilianovi

Milý kolego,

byl jsem na technice zjistit program přednášek, ale vyjde prý až koncem měsíce. Zápis máme 7. října a říká se, že sekretář je hrozný byrokrat a máme počítat s potížemi skrze všechna vojenská povolení.

Tvůj Kupka

16. září 1918, Brno, Josef Goldstein Aloisi Kilianovi

Drahý,

Kupka říkal, že jedeš do Brna, tak se tam v neděli setkáme. Nesmírně se na Tebe těším, ale bojím se zas Tvého pohrdání a Tvého soucitu. Cítím se tak sám! Všechny mé lásky v Hradišti skončily zklamáním a hořkým zmatkem, který mi přinesl pramálo hezkého. Dal jsem lásce výhost na dlouhá čtyři léta a nyní jsem myslel, že najdu dívku, která mne bude mít ráda. Rozhodl jsem se vrátit na Zemi a zkusit se na ní zabydlet s ženskou bytostí a spoutat se rozkoší, kterou prý poskytuje. Ale jak jsem byl zklamán! Připravil jsem si vulgární nebe i peklo zároveň. Přitom je to nezáludná dívčí duše, něžná a laskavá. Mrzím se teď na svůj dopis, že jí tak křivdím. Proč k čertu nic nepřijímám, tak jak to den přináší? Vždyť každý si štěstí takto představuje! Brzy na shledanou.

Tvůj Goldstein

19. září 1918, Grado

Vrátil jsem se od zápisu v Brně. Zvolil jsem chemii, košile bližší, než kabát, na medicinu se neuvolňuje. Z čeho bych ostatně v Praze žil? Je to pro mne příliš drahé studium. Vše je jinak, než jsme si to s Arnem plánovali.

Viděl jsem se s Goldsteinem a jeho příchylnost byla dojemná. Je to něžná duše, zkrušená, jako my všichni. Jak jsem jej mohl podezřívat z nějaké zvrácenosti!

V Hradišti jsem vykonal návštěvu u paní profesorové Hrubanové. Bál jsem se toho setkání tak, že jsem ani neobědval. Když jsem odpoledne zaklepal u jejích dveří. Seděla v saloně a její zjev mi úplně vyrazil dech. Těhotenství jí slušelo, pleť jí zjemněla, měla ruměnec ve tvářích a jiskru v oku. Mluvila však jako ve snách, vlídně, s úsměvem, ale myslí kdesi daleko. Byl to otřes nervů nebo zření nějaké jiné, lepší skutečnosti? Když hleděla na mne, zdálo se, že nevidí vyžehlenou uniformu, ale celou mou budoucnost, celý můj význam ve hře stvoření. Vzbouřila ve mně zbožňující obdiv i strach o ni a její dítě. Strach z ní. Bylo to, jakoby mne omráčila láska. Bez nositele, bez adresáta, roztetelená jako slunečný vzduch. Viděl jsem, že žije se smrtí, stejně jako já, že jedna její část zemřela a dosud neodťata, stahuje ji do sladké, děsivé hlubiny.

1. října 1918, Grado

Všichni už vědí, že válka končí, ale pořád se střílí, pořád umírají lidé. Pro mne se válka změnila ve stohy úředních hlášení a večerní osamělé procházky, záchvaty třesavky a žaludečních bolestí. Je to však jen klamný klid. Nebudeme v bezpečí, dokud se ta obluda vyvolaná z podsvětí, nevyzuří a znova neusne. Lidská vůle je už proti ní bezmocná. Mírová jednání? Ta už jsou k ničemu. Vládne nám chaos.

Myslívám na paní Hrubanovou a vracím si tehdejší rozechvění, z něhož žiji v této citové poušti. Byli bychom pěkný pár, já a ona. Jeden větší blázen, než druhý. Cožpak si od teď už budu rozumět jen s vyšinutými lidmi?

Kdyby však i ona ke mně cítila náklonnost, mohli bychom být dobře zaopatřenými blázny, to hned vypadá lépe. Kdo polituje vyšinutého člověka v rozdrbaných zbytcích uniformy, kterému hlad kouká z očí? Pěkně hýčkaná neurasthenie, to je však vzpruha společenského a kulturního života. Mohli bychom se přestěhovat do Prahy, já bych vystudoval tu medicinu ... Tak přemýšlím o choti svého kamaráda a učitele. Kdyby jen věděl, jakému odpornému člověku věnoval svou důvěru!

16. října 1918, Grado

Dnes se loučím s nepostihle krásným mořem. Málem se mi do zaprášeného vnitrozemského Brna ani nechce. Studijní dovolená začíná a budu muset vyvést z tohoto roztěkaného života něco celistvého. Uvidím ještě někdy Italii?

28. října 1918, Brno

Dnes, kdy jsem stanuli u cíle svých národních tužeb, cítím prázdnotu a mylnost celého našeho vlastenčení. Doufám, že jako po velkých válkách středověkých, nastane nyní náboženská a národnostní tolerance. Člověk by měl býti především citoyen du monde civilisé.