Barbora A. Hřebíčková

Jak jsem slavil sedmdesáté narozeniny a co bylo potom
 

Srpen 1966

Rozhodl jsem se u příležitosti svého jubilea napsat paměti. Použil jsem k tomu lístky ze zápisníku. Nazval jsem to „Cesty jimiž mě Bůh vedl“. Po deseti stranách vyplněných mým drobným písmem jsem nevěděl jak dál. Jak slábne můj zrak, písmo se stává stále drobnějším a já to pak po sobě nemohu přečíst. Stejně tak, jako nedokážu přečíst své stopy na tomto světě. V Itálii jsem se v roce 1918, na samém konci války prošel po písečné pláži a uviděv za sebou řetízek stop, musel jsem se ptát. Co jest toto vše? Znamená to něco? Pak přišel příliv.

Máša mě zavolala k odpolednímu čaji a já, seděl jsem v lodžii, zapomněl lístky konceptu něčím zatížit. Večerní vítr je roznesl po celé zahradě, aniž jsem si toho všiml. Pečlivá Máša je pozbírala, vložila do obálky a opatřila ji označením: „Cesty jimiž Bůh tatínka vedl“. Položila mi je na pracovní stůl vedle vadnoucích světle růžových růží kultivaru Božena Němcová. Zděsil jsem se té předčasné piety a autobiografie jsem zanechal.

Srpen 1966

Pokusili jsme se oslavit mé sedmdesátiny v plnopočetném kruhu rodiny, avšak obě mladé manželské dvojice se tak intenzívně škorpily, že stolování, na které jsem se tolik těšil, se pro mne stalo čínským mučením. Začalo to už ráno a, k dovršení všeho, mne Máša požádala, abych se u stolu před jídlem nemodlil, že to v mé, nyní již převážně bezvěrecké rodině, působí trapně. Ať se prý pomodlím před jídlem o samotě. V prvním okamžiku jsem měl chuť odnést si oběd do zahrady a na všechny se vykašlat, ale pak mi to trucování přišlo zbytečné. Dvě ambiciózní dcery, jeden básník a jeden atomový inženýr, to mne, svěžího sedmdesátníka, nemůže skolit. Večer jsem kropil zahradu a bylo mi zas dobře.

Alovy modlidby před jídlem byly pověstné. Po obvyklém požehnání a přímluvách se na chvíli odmlčel. Všichni už sahali po lžicích, když se znovu nadechl. Někdy to už začínalo připomínat zpravodajství ČTK, protože se začal věnovat politice. Modlil se se zavřenýma očima a myslím, že se natolik ponořil do božské nápravy neuspořádaného univerza, že nás ani moc nevnímal. Když se konečně propracoval k trpícím dětem ve Vietnamu, kterému stále říkla Biafra, začala mastná oka na polévce matnět. „Mám hlad“, řekl netaktně můj otec Rudolf. Dědeček se probral a uprostřed věty řekl „Amen“. Všichni se chopili lžic a bylo fyzicky cítit, jak se jim ulevilo.

Zora s manželem pracují v atomovém výzkumu a mají daleko lepší platy, než Alice a Vladislav jako učitelé s literárními ambicemi. Zora s Rudolfem přijeli v novém autě a Rudolf vytáhl nevídaný páskový magnetofon, který se leskl a vážil nejméně pět kilo. Rozhodl se celou slavnost natáčet a díky dobrému mikrofonu, zaznamenal naše blbé stolní řeči. Pak nám to chtěl pouštět jako zázrak vědy a techniky, ale Vladislav se důstojně zvedl od stolu a pravil po vzoru básníka Březiny, když ho upozorňovali na letadlo křižující oblohu nad Prahou. Březina nezvedl oči a pravil:

"Dovedu si představit," citoval Vladislav a důstojně odplul.

Rudolf nám pak pouštěl s nadšeným úsměvem tu naši stupidní debatu o místní a zahraniční politice, při které se sestry navzájem kultivovaně obviňovaly z naprosté nekompetentnosti a mozkové nedostatečnosti. Zázrak vědy a techniky.

Úlevu mi v této rodinné situaci přináší Jiskřička. Máša při odpolední kávě vyběhla na zahradu, protože se Jiskřička v proutěném kočárku pod jabloní probudila, divoce třásla postranicemi a vydávala jásavé výkřiky. Je jí teď 18 měsíců a i když je to statné batole, masivní kočárek zakoupený v roce 1936, do kterého se vešly mé dcery i ve věku tří let, je jí trochu velký. (V roce 1942 jsme v něm dokonce spolu s Alicí umístili i půlku na černo zabitého prasete, na které jsme mladší dceru posadili. Oklamali jsme německou potravinovou stráž, ale jen díky tomu, že nerozuměli Alicinu dětskému žvatlání: "A ploč to plase vezeme?")

Když někam s kočárem jedeme, obkládáme Jiskřičku polštářky, aby tam nelítala jako nudle v bandě. Má pečlivá žena ji opatřila kšíry, aby nevypadla, ale děvčátko to nese velmi nelibě.

Máša ji vypustila na trávík, kde si spokojeně lezla a Máša na ni dozírala z okna. Bylo zjevné, že Jiskřičku něco zaujalo a Máša to šla zkontrolovat. Dítě mělo v pěstičce slimáka.

Těším se, až s ní budeme zase sami. Tohle děťátko mi už nevyroste. Vše se mi s ní zdá krásnější, každý brouk a každé počasí. Jen toho smutku kdyby nebylo. Teskníval jsem po svém dětství, dnes lituji svých krátících se dní. Prodli, prodli chvíle!

Srpen 1966

Zúčastnil jsem se brněnské schůzky naší oktávy z roku 1916. Naše řady již prořídly, ale tento přirozený běh věcí není zdaleka tak tristní, jako když jsme na prvním setkání po válce postrádali třetinu spolužáků. Narukovali jsme ještě před maturitou.

Z kavárny jsme se pak vypravili za spolužákem a naším rodinným lékařem Žílou do starobince, v němž je již pět let uvězněn, neb ochrnul po nezdařené operaci páteře. Nemá žádnou rodinu, proto jej střídavě navštěvujeme, jak má kdo čas a cestu do Brna. Po půlhodině v zatuchlé hovorně jsem se rozhodli vynést ho s vozíkem ven, a když nám nikdo z personálu nechtěl pomoci, chopili jsme, my čtyři sedmdesátníci, kol a snesli jsme jej po schodech coby Mojžíše na ohnivém voze. Samohýl s ním chvíli rejdil po špinavém dvorku, když tu Koncer přišel s nápadem vyrazit do ulic. Když jsme už zdolali dvě patra, obrubníky nás nezastaví. Proběhli jsme průjezdem a na rohu jsme se zalykali smíchy (a těžkým dechem) vzpomínaje, jak nás katecheta, Žílův úhlavní nepřítel, honil ze švestek. Za hodinu jsme toho, včetně Žíly měli dost, a Tománek, který se ujal řízení, zarejdoval s Žílou zpátky ke schodišti. Tam již stála nakvašená vrchní sestra a vítala nás láním, že zničíme ústavní vozík. Žílu nám sebrala a nechala jej mladými sestrami dopravit zpět na pokoj. Žíla se vzdaloval nesen po schodech jako v palankinu a s úsměvem od ucha k uchu nám kynul zdviženou pravicí. Těm mladým sestrám v namáhavém předklonu to moc slušelo.

Září 1966

Od spolupracovníků jsem dostal k narozeninám nově vyšlý esej Romana Gardavského Bůh není ještě zcela mrtev. Asi mi chtěli udělat radost.

Dorotku (Jiskřičku) si vypůjčili její rodiče, aby vyzkoušeli, jak bude vypadat jejich budoucí soužití. Zkouška byla plánována na tři týdny, do týdne však bylo děťátko zpátky. Asi už zjistili, co potřebovali vědět.

Jiskřičce se podařilo převrátit dětskou ohrádku a nyní již svobodně běhá po celém domě. Znamená to vyklízení dolních poliček, zamykání skříněk a schovávání klíčů, které pak zapomnětlivý dědeček nemůže najít. Musel jsem vyklidit okenní parapety, na nichž se po dlouhou dobu hromadily nejrůznější papíry, a našel jsem tak několik nezodpovězených dopisů a dokončenou korekturu Vřešťálovy výzkumné zprávy, kterou rektorát již dvakrát urgoval. Po návratu z fakulty se věnuji děvčátku a pouštím se do práce, až když jde spát. Občasné zaklimbnutí na poradách pak nepříjemně přivolává pozornost na můj věk.

Březen 1967

Na univerzitě se diskutuje o možnosti rehabilitací studentů vyhozených z politických důvodů v padesátých letech. Vnutil jsem se do přípravné komise, protože jsem špatně nesl vyloučení některých mých nadějných žáků a spolupracovníků, o kterých jsem si myslel, že by mohli být mými nástupci. Vystrkovali příliš hlavu, měli názory na politiku, chovali se aktivně, měli nápady. Jenže to se zamrzajícímu sysému nehodilo. A tak mi zůstali na krku jen kývalové, tupci a lenoši s dělnickým původem, které jsem se marně snažil zcivilizovat.

Duben 1967

Stal jsem se laureátem Československé ceny míru za svou dlouholetou aktivitu v Československé mírové radě. Dostal jsem nějakou stranickou gratulaci, kde jsem byl nazván "významným obráncem míru na Brněnsku." Úplně mě to otrávilo. Já jsem se v té organizaci angažoval jen protože jsem bývalý voják, pro nic jiného.

Mám jisté pochybnosti o své schopnosti pochopit účel světové historie. Nedávno jsem si uvědomil, že 6. srpna si vždy připomínám svou první bitvu u Szelwova v roce 1916. Téhož dne zbytek světa vzpomíná útok atomovou bombou na Hirošimu. Já si ale nic horšího než bitvu u Szelwova nedokážu představit.

Duben 1967

Byl jsem nominován jako delegát na vídeňskou konferenci mírových aktivistů a s velkým vzrušením jsem tam odjel. Byl jsem ve Vídni naposledy v roce 1918 a po druhé válce uzavřeli hranice. Úplně se to tam změnilo. Obchody mají výkladní skříně i v druhém patře, zboží je vystaveno na ulici, v noci město nepohasíná a na vinicích mají pořád dobré bílé víno a sýr. V obchodech mají pomeranče, i když zrovna nejsou vánoce. Podivil jsem se zeleným světélkům nad vinárnami. Já si pamatuji jen ta červená nad bordely. Nový vídeňský semafor. Pořád jsem slyšel o úpadku kapitalismu a i když jsem tomu moc nevěřil, výsledky toho úpadku mě zaujaly. Já jsem si snad myslel - nebudují tady socialismus, tak to se asi flákají. Překvapily mě pákové baterie u umyvadel. Fotobuňky u skleněných dveří. Nepochopitelný turniketový přístup k veřejným záchodům. Pan farář mi dokonce řekl, že nic neplatí v hotovosti ale na nějakou kartu, která má spojení s jeho účtem v bance.

Byl jsem ubytován u výše zmíněného protestantského kněze a jeho početné rodiny, kterého jsem znal jen z letité korespondence. Měli legraci z mé rakouskouherské němčiny. Povídali jsme si o levicové politice na Západě a překvapoval jsem znalostí regionálních poměrů, protože již léta poslouchám v Brně dobře slyšitelný vídeňský rozhlas. Povedený večer jsem zakončil imitací vystoupení sovětských Alexandrovců, jejichž repertoáru se můj baryton dobře přizpůsobuje.

Pak jsem to doma nadšeně vykládal dceři Zoře.

"Ty ses snad úplně zbláznil," zchladila mne.

"To můžou být západní spolupracovníci KGB nebo StB, proč by se jinak kamarádili s někým z Východního bloku? Očekávej potíže."

Neměl jsem radost.

Květen 1968

Rehabilitace studentů se konečně rozběhly. Oživení je cítit všude. Vychází tolik knížek, jaké jsme léta nemohli číst, že jsem z těch svobodných debat omládl o dvacet let. Přednášky jsou plně navštíveny, lidé v ulicích ... Bylo však už tolik zmrtvýchvstání, že jsem nedůvěřivý. Dobře si pamatuji na Maďarskou pohromu z roku 1956, kdy byla moje naděje konfrontována s otřesnou ruskou brutalitou. Tenkrát jsem opravdu věřil, že komunistický revoluční režim již vyšel z poválečných časů a bude se transformovat na normální parlamentní demokracii.

Jak naše letošní Jaro skončí, je nejisté. Proto jsem rozhodl, jako předseda rehabilitační komise, že se bude zasedat i v průběhu prázdnin. Stařešinové jsou znechuceni. Klade se mi za vinu, že beru zpět i všelijaké ulejváky a špatné studenty, kteří se na politiku jen vymlouvají. Já to dobře vím, ale není čas to zkoumat. Jen rychle, rychle, budoucnost je nejistá. Jestli jsou to špatní studenti, závěrečné zkoušky stejně neudělají.

Zavedli jsme doškolovací kurzy pro ty, kteří se vracejí po pěti a více letech do školy a musejí studovat při zaměstnání. Mají rodiny. Pracuji na na 200%.

Srpen 1968

Letos jsem narozeniny neslavil. Rusové jsou tady. Telefonní spojení je přerušeno, pošta nejde. Jsem rád, že alespoň Jiskřička je u nás. Její otec jako reformní komunista nemusí být v bezpečí a tím ani její domov. Situace je nepřehledná. Nechoval jsem velké naděje, ale stejně mě tupost a násilnictví Rusů zase zaskočilo. Tušil jsem to, mé obavy se ale naplnily v plném měřítku. Nakonec jsem byl zase šokován. Ti Rusové se nezmění.

Srpen 1970

Letošní rok nezačal dobře. Dělali jsme v našem domku ústřední topení a museli jsme strpět komunální státem organizované řemeslníky, které bych jindy vyhodil a najal jinou firmu. Proráželi zdi našeho domova a nepoužívali při tom ani metr, ani libelu, a někdy se na celé dny kamsi vytratili a my jsme neměli topení.

Začalo vyšetřování mé osoby jako kontrarevolučního živlu a pořád po mně chtěli, abych se ospravedlnil ze svých omylů a kdo mne navedl. Hanba přiznat, občas jsem kličkoval jako zajíc. Jsem už tomu nátlaku po léta příliš uvyklý. Všechny ty mé sebekritiky a lži! Jsem unavený. Bylo mi dokonce vyčítáno, že jsem ve své publikaci neuvedl materialistickou interpretaci pohybu iontů ve zředěných roztocích.

Takhle blbou otázku jsem dostala ještě v roce 1983 u maturity. Bylo už známo, že se hlásím na studium chemie a přísedící komise se mne ptala, jak bych dokumetovala v přírovědě marxistickou teorii, že kvantita se dříve nebo později promění v kvalitu. Tato profesorka byla dost zvláštní žena. Vedle svého profesorského úkolu v oboru biologie a chemie si přivydělávala jako revizorka jízdenek. Byla schopná během dlouhé jízdy tramvaje z města na Petřiny – většina studentů i profesorů jezdila z města – všem zkontrolovat jízdenky. Nebyla oblíbená. A neměla se ráda s mou učitelkou chemie. Ve chvíli, kdy tahle stupidní otázka padla, některým členům komise ztuhly šíje. Co z toho může být? Ale mě osvítil duch svatý a řekla jsem: „Přírůstek protonů v jádře atomu způsobuje proměnu v jiný prvek a tím pádem v jinou kvalitu.“ Profesorka s potěšením pokývala hlavou. Já si myslím, že té chemii nemohla moc rozumět, jestli její znalost končila u Mendělejevovy tabulky. To je jen základní orientace. Prvky si totiž dělají, co chtějí.

Srpen 1970

Pak se ale objevil přímluvce z mých bývalých žáků, že když si napíšu dobrou obhajobu, že by ji mohl u nové moci uplatnit a mohl bych zůstat vedoucím katedry. A tak jsem to napsal:

Vážení soudruzi,

prof. dr. ing. Alois Kilian je dlouholetým členem komunistické strany, do níž přešel sloučením KSČ se stranou sociálně demokratickou důsledkem aktu, v němž sehrála byrokracie svou vedoucí úlohu. Nerozešel se náležitě se svým předválečným politickým smýšlením, a ještě dlouhá léta po únoru 1948 lpěl na residuích přeživší se měšťácké formy parlamentní demokracie a na revizionistických představách o ochraně lidských práv. Jeho nepochopení revoluční demokracie a revolučních svévole dělnické třídy vedlo k nynějšímu přesvědčení, že mnoha lidem strana ublížila a měla by se přinejmenším omluvit, případně zjednat nápravu, je-li toho schopna.

Je to pouze jeden z důsledků jeho chronické neschopnosti nekompromisně se rozejít se sebou samým (ač se o to v některých údobích svého života intezívně snažil). Dalším jeho povahových kazem je notorické holdování opiu lidu v podobě návštěvy shromáždění Československé církve evangelické a s tím spojené představy o nadčasové spirituálně zakotvené spravedlnosti a mravnosti. Vzhledem k jeho věku, nelze již v této věci očekávat zlepšení. O invazi bratrských armád v srpnu 1968 se vyjádřil pochvalně v tom smyslu, že takováto progresivně inovovaná myšlena carského imperialismu zajisté dělá radost Mikuláši II., který odpustiv vše, žehná bolševickým hordám co důstojným pokračovatelům uchvatitelských tradic svaté Rusi. Na základě těchto skutečností žádám o vyloučení výše jmenovaného z řad KSČ a jeho potrestání odnětím dekretu o úspěšném absolvování komplexního stranického školení z roku 1948.

Dal jsem mu ten dokument v zalepené obálce a chodba stranického sekretariátu ho pohltila. Víckrát jsem o něm neslyšel.

O jeho dobré vůli však svědčí to, že se ten můj text asi nikdy nedostal dál. Do záchoda, možná. Asi by mě jinak zavřeli. Ulehčil jsem své duši a poslal jsem ten svůj dopis nazdařbůh po vodě jako zprávu v lahvi. Jen průklep jsem uložil do neutříděné slohy své korespondence.

Za dva měsíce jsem dostal odpověď na cyklostylovaném papíře špatné kvality. Vyloučen ze strany, ukončen pracovní poměr na Vysokém učení technickém. Kulaté razítko, podpis nečitelný.

Tak jsem zase díru do světa neudělal. Jan Hus to měl s celou parádou. Představte si, že by dostal jen papír s kulatým razítkem. Kdo by o něm dnes věděl?

Al z univerzitního světa nezmizel. Za jeho pracovní stůl vedoucího katedry si po něm nikdo nesedl a nový šéf si našel místo jinde. Nikdo neměl odvahu být Kilian II. Když se situace trochu uklidnila (normalizovala), byl stále externím spolupracovníkem VUT a psal se svými spolupracovníky vysokoškolská skritpta. Dvakrát do týdne chodil na fakultu a na svém stole hromadil knihy a papíry až do svých osmdesáti dvou let. Když jsem ty spisy třídila, byl tam dopis od univerzitního nakladatelství, že odstupuje od smlouvy na učební texty, protože je s prodlením jednoho roku stále nedodal. Zpráva se opozdila o měsíc po jeho závěrečném infarktu myokardu.