Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tajný život mořských škeblí

3. 1. 2020

Ukázka

Tato kniha o lásce a nesmrtelnosti je sice založena na skutečných událostech, je to ale  především literatura. Berte ji vážně jen do té míry,  jak bude rezonovat s vaší myslí.

 

Předmluva

Nedomykavost srdeční chlopně stejně tak jako nedokonavé vztahy, patří mezi srdeční vady, které mohou  být vrozené i během života získané. Nedomykavost chlopně způsobuje v krevním řečišti poruchu čerpací funkce srdce. Při disfunkci se část tohoto nejrudějšího kontinua vrací z tepny zpět do srdeční komory.

Mezi hlavní příznaky patří únava, bolest na hrudi, nepravidelný pulz, přerušovaný spánek a časem celková nevysvětlitelná ochablost. Pacienti mohou totiž zůstávat dlouho bez reprodukovatelných příznaků, asymptomatičtí se tomu říká. Ještě že na všechno existují odborné termíny, umožňuje to držet si život od těla.

V případě fyzické nedomykavosti srdeční chlopně se to léčí. V případě myšlenek se nad tím uvažuje. Když se o tom píše, smí se krev a srdce pojímat symbolicky. Život, láska. Rudá a rudá. Nesmrtelnost? Nevím. Třeba zelená. Znak odlivu. Zatrnutí před přílivem.  A pak se ta neproduktivní ochablost lidského organismu může stát otázkou. Neproduktivnost lidského těla, nedostatečnost lidské mysli. Neproduktivnost? Mysl? Prostě jen lidská existence, co ještě chcete? Chaotická, nedefinovaná, nesetříditelná, nedopopsatelná.

Myšlenky se vrací. Reflexe je jedním ze zásadních rysů lidského uvažování a asi bych se už měla konečně smířit s tím, že mám stále nějaké myšlenky. Trochu nás to v našem vypjatém životě zpomaluje. Stejně jako modrý příliv a zelený odliv. Život odchází a vrací se, měnlivý jako pěna na vlnách. Přesto pokaždé, když odchází, mám hrozný strach, že se už nevrátí. Že když na chvíli ztratím z dohledu milovanou tvář, přestane existovat. Co víc, třeba už nikdy nedokážu shromáždit vzpomínky tak, abych si ji dokázala představit. Důvěrně známé se rozpadá do detailů, ztrácené a  znovu přivlastňované, neuchopitelné jako pěna na vlnách.

 

Karlín

Mám ráda písničku Ivana Hlase.  „V Karlínským Central Parku v rohu, točí se malá holka na patě. Zpívá si typtydýdy tydýdytypty typtidýdi typty typty.“ Na konci Hlas stoupne hlasem, jakoby se ptal.

Narodila jsem se v Karlíně v roce 1979.  Fyzicky o čtrnáct let dřív, ale v tom roce s devítkou jsem si uvědomila, že já jsem já jsem já jsem já. Na vánoce jsme maminkou byly nakoupit v novém obchodním domě Kotva.  V neobvykle širokém vchodu, v průvanu horkého vzduchu jsme svá ramena obrněná zimními kabáty zapasovaly mezi jiné kabáty. V davu jsem zaslechla přeskakující ženský hlas: „Víte to paní, víte to? Všechno zboží  ukradli!“  A hlas se tlačil dál. Moje maminka se zalykla smíchem, z důvodu ale zcela jiného. Na davy prodírajícími se jinými davy se z reproduktorů snášel jako popel andělských křídel Pavarottiho hlas. Adeste fideles. Vroucí vánoční modlitba nejmenších z nejmenších. Přicházíme ti vzdát hold, králi andělů.  „Tak blbá situace musí být stvořená, ne zrozená,“ řekla tenkrát maminka mezi poryvy zajíkavého smíchu.

 

***

Moji rodiče se o mě vždycky báli. Byla jsem nadějný a chráněný jedináček, což s sebou neslo i jistou nesvobodu.  Tížilo to každý rok víc.

Moji rodiče se báli zkaženého světa. Netušili však, co tam na mne doopravdy číhá. Bylo to znění, které když člověk jednou uslyší, už se ho nezbaví. Je jedno, zda poslouchat chce. Prostě to hraje v uších a krásu kdykoli může přerušit odporný hvizd, stejně intenzivní jako pronikající duch. Krásu a ošklivost nedokáže nikdo oddělit. Když to jednou silně vnímáte, musíte zvládnout obojí. Krásu  i ošklivost, lásku i vztek, něhu i násilí, lidskou obdivuhodnost i odpornost. Rudou i modrou i zelenou. Už nemůžete neposlouchat,  oči jsou věčně otevřené, zbavené víček. V hlavě se točí vítr a teď to, sotva dospělý člověče, nějak zvládni. Jsi v tom úplně sám a nikdo za to nemůže. Nikdo není vinen. Vtrhla ti do hlavy celá skutečnost. Celý vesmír. Někdo se z toho pocitu zabije. Nemůže to vydržet a chce, aby už konečně byla tma a ticho. Možná to maminka zažila. Odmítla poslouchat.

Nikdy jsem se nechtěla zabít, ale po tichu a tmě jsem toužila mockrát. Aby to už všechno přestalo, nesmyslné otázky proč jsem nechala rozlitou vodu v koupelně a na záchodě rozsvíceno, proč mám dvojku z češtiny. Nemožné diskuse o tom, proč chci být v koupelně zamčená. Co tam asi tak tajím, vztekal se otec a lomcoval klikou. Tajila jsem jen své ženské soukromí, panenskou nahotu. K tomu rachotící tramvaje na Sokolovské ulici, škola chvějící se řevem o přestávkách. Věčné písemné testy: Kdo vynalezl parní stroj, nezapamatovatelné letopočty Wagram, Sadová, Sedan. Koho to zajímá? Nesnesitelný nápor vnějšího světa, který po vás pořád něco chce.

Vždycky tu však bylo pár kroků harmonie. Když jsem ráno chodila do školy, říkala jsem si na prvních třech schodech do přízemí v rytmu spěchajících nohou: samoto, samoto, samoto. Odrazila jsem se zlehka jednou nohou a tvrdě dopadla na druhou. Rytmus.  A na dalších třech schodech: svobodo, svobodo, svobodo. Třeba bych si dnes říkala ži-vo-te, to by vydalo taky na tři schody.

Jednou jsem jela do školy a s úzkostí jsem čekala na notoricky nespolehlivou tramvaj číslo osm. Zase přijdu pozdě. Oslovil mě soused z druhého patra, taky čekal na nezvěstnou tramvaj a zničehonic mi začal povídat o svém tchánovi, dominantní tchýni, svých svou dětech, jejich společném životě v třípokojovém bytě, o své práci na židovské obci.  Přihodilo se to, na co jsem si zanedlouho měla zvyknout. Z ničeho nic získaná důvěra, z ničeho nic sdílený životní příběh. Jeho tchána jsem dobře znala, byl to hyperaktivní právník, který řídil uliční výbor s těkavostí mechanické myši na klíček. A ty tramvaje najednou nebylo slyšet. To, co jsem ale uslyšela, bylo mé místo ve světě. Vcítit se do sousedova života a napsat to lépe, než by to sám dokázal říct. Cítit, jak to myslel a říci to přesněji, výrazněji, více doopravdy. Rozlišit akcenty a pozadí. Potlačit nepodstatné, zvýraznit podstatné a pak tu polívku zamíchat jako mrkev a petržel s knedlíčky v hovězím vývaru. Tak aby to bylo uvěřitelné. To, že se něco doopravdy stalo, k uvěřitelnosti nestačí.  Chce to tlumočníka. A to jsem já, ve víru nejednoznačných příběhů.

Mám ráda Bradburyho povídku z Marťanské kroniky, kde se poslední Marťan díky své bytostné empatii mění v různé lidi z minulosti přítomných Pozemšťanů. Je znásilňován jejich vzpomínkami, touhami a chtěními, mění svou tvář stále rychleji, až se nakonec s výkřikem rozpadne v prach. Musí v tom být nějaký silný zážitek, který autor prožil. Někteří lidé se opravdu sami sobě ztratí v ohni cizího chtění. Naslouchat skutečně znamená být chvíli tím druhým, ale bez návratu k sobě není žádné porozumění. Pochopení není bez jisté osamělosti. Pokračující věk ubírá té samotě  na intenzitě. Snad díky rostoucímu oblaku zážitků, které umožňují mentálně zvládnout v mládí nezvládnutelné.

Můj syn si ve čtyřech letech uvědomil, že jednou zemře. V zápětí se dozvěděl, že Slunce zhasne. Budil se v noci hrůzou a ptal se, jestli i Slunce musí jít údolím stínů. Naprosto mystická představa. Kde sebral to údolí stínů naprosto nevím. Taky mi není jasné, jak pochopil, o co jde. Keltové se prý jako bojovníci nebáli smrti ani utrpení. Jen toho, že se proboří nebeská klenba.

 Myšlenky, prožitky vyvěrající z vnitřního světa, tak podobné nezvládnutému návratu krve k vábivému měsíci. Reflexe podobná přirozenosti oceánů, na jejichž útesech se ze srážejících se vln tvoří z nespojitého nový význam.

 

***

O zimních prázdninách roku 1979 ležel sníh a zářil den nad domy a ulicemi. Vešla jsem do parku pod Belvederem a v mrazivém vzduchu se ke mně skláněl jeřáb s krabatými prsty ověšenými zbytky plodů. Byl podobný starém vrátnému, jehož podivínství může být stářím nebo šílenstvím. Žbluňkla jsem do ticha prohloubeného letní vzpomínkou na vítr, šum listí, vřískání dětí na pískovišti, bubnování vodotrysku. Ticho s ozvěnou. Chtěla jsem si označkovat ten zbrusu nový, privátní vesmír nějakým kosmickým úkazem. Vyšlapala jsem v čerstvém sněhu obrovskou spirálu přes celý neposkvrněný trávník. Ufouni, přistávejte.

Té zimy  jsem měla za sebou první pololetí gymnázia. Byla to velká úleva, dostat se z karlínské základní školy. Přesto jsem rychle zjistila, že  idylické to nebude. Měla jsem hlavu napěchovanou studentskými romány z první republiky, v nichž pozoruhodné portréty profesorů literárně stvořili jiní profesoři. Určitě v nich neměly místo učitelky s uměleckými ambicemi a příliš krátkými sukněmi. A také zupáčtí tělocvikáři. Ještě že mě učení doopravdy bavilo.

Poslední školská reforma v roce 1977 umožnila odcházet ze základní školy již v osmé třídě a v deváté zůstávali  jenom ti, kteří neprošli zkouškami na střední. Znamenalo to, že v poslední třídě pospojované ze zbytků po odsublimovaných osmácích, zůstali jen ti největší sígři a postrachové. V Karlíně to byli kluci již popsaní  v policejních záznamech i některé dcery kráčející ve stopách svých matek v povolání eufemisticky nazývaném příživnictví. Bála jsem se jich.

Proti šikaně nebylo obrany, protože dospělí vždycky jen radili, abych byla průbojnější. Jak být průbojnější se dvěma holkami na záchodě, s umyvadlem plným mých sešitů a proudem horké vody? Jejich objemu prsou jsem nedosáhla ani, když jsem kojila. Karlínské holky, které v sedmnácti dokázaly zbít manžela, když přišel pozdě k večeři. Jednu z nich jsem potkala po letech s pendrekem a plastovým štítem o Palachově týdnu v roce 1990. Ale to už zní jako vtip. Blbej. Škoda, že jí místo uniformy nepřidělili kožich.

Pak jsem se s ní viděla ještě jednou, o patnáct let později. Ještě blbější vtip. Byla v ošetřovatelské uniformě a s příjemným úsměvem se mi pokoušela dát injekci. Nepoznala mě. Teprve když jsem se setkala s naprostým nepochopením v jejích bledě bleděmodrých očích, oddala jsem se naději, že mi nepíchne strychnin. Divná věc, oběti si pamatují tváře násilníků. Násilníci ne, páchají toho víc, než pojme jejich paměť. Třeba právě proto se násilníci často cítí nevinní. Nevzpomínají si na tváře svých obětí. Zažili a spotřebovali jejich utrpení. Ani si jich nestačili pořádně všimnout.

 

***

Paní souška třídní byla v ochraně svých žáků v podstatě bezmocná. Některé z násilnických dětí byli potomci násilnických otců, které nutně potřeboval komunistický režim k udržování pocitu socialistického národa. A tak mě pančitelka nechávala o přestávkách skládat mapy v kabinetě, abych náhodou zas něco neřekla nebo nějakou neslízla. Byl to dobrý způsob, jak nás obě zachovat v bezpečí. Jenže mne ohlídat bylo těžké. S elánem mladé kuny jsem čmuchala, kde jsem neměla, kousala jsem do všeho, co nemělo chuť, abych se přesvědčila o tom, že to chuť opravdu nemá. Vyhrabávala jsem cizí vzpomínky bez ohledu na to, co způsobuji těm, kteří jimi žijí. Nebo už jimi žít nechtějí.

Jednou jsem řekla synovi důstojníka, takového chlápka, kterému se uniforma svou šedě zelenozelenou otiskla do objemného těla tak, že by v erárních sprchách mohl závodit v barvě své kůže se zlobrem Šrekem, důležitou informaci. V testu ze zeměpisu je třeba odpovědět na otázku po kontinentálním klimatu, následovně: Mráz přichází z Moskvy, ale nesmí se to říkat. Netušila jsem, že to napíše doslova. Taky jsem netušila, že paní třídní bude nemocná a že ten test bude opravovat zástupce ředitele. Říkali jsme mu zástupce třídního nepřítele. Třídní nepřítel povolal plukovníka do školy v domnění, že se zavděčí mocnému muži, když ho upozorní na politické pochybení jeho syna. Syn doma dostal napráskáno a rozhodl se pak předat ten kus bolesti i mně. Trochu to přehnal a když mi o velké přestávce podruhé třísknul hlavou o zeď, ztratila jsem vědomí. Měla jsem divnou vizi s barevnými mloky ve tmě. Byli ale přátelští, tak jsem se nebála.

Když jsem se probrala, poradili mi, že bych neměla nikomu říkat, co se vlastně stalo. Kvůli postavení jeho otce. Že by mi pak mohl zabránit dostat se na střední školu, mohl by mi nějak znečistit kádrový posudek. Mým zatajeným proviněním bylo, že jsem se dala zbít od jeho syna. Tak se dělají z obětí viníci.  Byl to takový setrvalý a nenápadný teror. Nesmět studovat, nesmět být zaměstnaný v intelektuálním povolání. Tyhle plíživé strachy byly pro mne horší než to, že se třeba utopím nebo že mne přejede auto. A tak jsem i rodičům řekla, že jsem po tom klukovi hodila pomerančovou slupku a on pak doslova zešílel. Zástupce třídního nepřítele si ale také nepomohl. Vyhodili ho již v pololetí. Svědkům se neodpouští.

Uvědomila jsem si, že před tím zlým světem mě rodiče neochrání a všechny jejich zákazy jsou v tomhle směru neúčinné. Byla jsem jako malý pes na příliš krátkém vodítku. Pes, na kterého před samoobsluhou útočí hafan bez košíku.  Co udělá  malý pes? Překouše vodítko a zpronevěří se svému pánu. Je bez ochrany a tak si zorganizuje svůj malý psí únik do bezpečí.

Něco takového snad mohla cítit moje matka, když šla po prázdninách do školy a večer se už vědělo, že Německo  zaútočilo na Polsko. Dědeček profesor si do deníku zapsal, že Zora po demobilizaci dostala nepříjemnou kopřivku po celém břiše.

Celá mobilizace byla výkřikem zoufalství. Nemohli jsme se bránit, neměli jsme šanci. Chtěli jsme jen prohlásit, že jsme ochotni se bránit. Zhasli jsme světla a doufali, že to spojencům nedá. Co ale ta hra politiků s lidskými emocemi? Muži se šli opravdu bránit do nerovného boje, s plným odhodláním a vědomím smrti. Se vzpomínkami na své děti, které po jejich skonu zůstanou s matkami samy. Můj otec říkal, že z hranic jeho otec odcházel se slzami. Chtěli bránit chalupy, které nechali za zády, jen pár kilometrů nížeji v údolí. Břízy v té době už shazovaly listí. Byl slunečný leč suchý podzim. Táta mi ukazoval ten bunkr, kam jeho otec narukoval a syn mu tam po celou dobu mobilizace nosil buchty, čočkovou polívku  a mlíko.

Západ ale ten výkřik zoufalství a svobody nepřijal. Nechali nás německé touze po smrti a pak násilné ruské tuposti.  Zapomněli, že i my jsme Evropa, společný kulturní a morální prostor. Politikové zatracení. Zapomněli, že i ve východní Evropě žijí lidé. Měli jít dál přes Rýn. Jenže už se nikomu nechtělo válčit. Hranice na Rýně zůstaly klidné, jenže násilí zůstalo. Stočilo se do našich domovů a do našich myslí. Zůstávalo jako jiskřící chtění a bezmocný odpor.

 

***

Přemýšlím nad tím, co bylo mým zážitkem, který pro mne definitivně znejistěl svět. Byl to útok na newyorská dvojčata. Před lety jsem byla šokovaná bezhlavým násilím na náměstí Tchien an men. Ale neprožila jsem to tak intenzivně. Neměla jsem ještě děti a partnera, proto jsem se o sebe nebála.

Jedenáctého září jsem byla s dětmi na chalupě, Kaa byla roční, Myše šestiletý. Nezbylo mi, než si uvědomit, že je nedokážu plně ochránit před změněným světem, opět změněným, světem změněným opět k horšímu. Netušila jsem ale, že nejtěžší bude ochránit je před námi samými, rodiči. Tohle mělo být konkrétnější než ta apokalyptická hrůza, splnitelnější leč nekonečně obtížné.

Od manžela jsem dostala dopoledne zcela matoucí sms: „Platím účty za domácnost.  Je to hrůza. Narážejí civilními letadly do výškových budov.“ Můj muž nikdy nepil a v té době se ani nezdál být šílený. Co to mělo znamenat? Chtěla jsem zavolat, ale mobilní síť byla přetížená. Dala jsem Kaa spát, Myše si hrál v zahradě na pískovišti v záři odpoledního slunce a já se vypravila přes ulici k sousedce, která měla televizi. Z dvou dlouhých cigár na obrazovce stoupal hustý kouř. Televize byla stará, objemná, černobílá a díky blbé anténě její obraz připomínal snímky z přistání na Měsíci. Ptala jsem se, kdo to režíroval. Obdélná okénka mrakodrapu mi připomínala nešťastného King Konga. „Já na to už koukám dvě hodiny. I zprávy kvůli tomu odložili,“ pravila sousedka. Tu jsem začala chápat, že to není další provedení Wellsovy Války světů, která v Peru málem zapříčinila revoluci. „To maj ti Američani přesně to, vo co si koledovali. Ty islámský černý huby pomstily i nás, komunisty.“ Navzdory zmatení mysli jsem uvažovala, zda ta dobrá paní nebude náhodou při příštích komunálních volbách hlasovat pro Usamu bin Ladina. A pak fantasmagorická představa stěhování její chalupy, králíků, slepic a kočky na Blízký východ.

Šla jsem zas domů, vyladila si signál na radiu, chodila jsem po chalupě a po zahradě. Kaa jsem přebalila a vypustila na trávník. Myše se těšil na připravovaný oheň. Chystala jsem se spálit odpadky, mezi kterými byl i obdélníkový plastový prádelní koš, který jsem zdědila po babičce. Ten vzor se vyráběl po více než třicet let a myslím, že některý z nich dosud žije v koupelně laskavého čtenáře. Náš koš léty zkřehl a byl rozlomen význačnou zadničkou mé dcery. Přiložila jsem ho na oheň.

Sotva vzplál, plastová okénka v pletivu koše se začala křivit, roztékat, padaly přes ně ohnivé kapky. Newyorská Dvojčata s tisíci malých okýnek. Naskočila mi husí kůže. Když dohořel oheň, ohřála jsem večeři a umyté děti dala spát. Šla jsem se ještě projít a po dešti na asfaltu tančily odlesky svítilen. V Drážďanech prý v únoru 1945 hořel i asfalt na ulicích. Následující den pak viděli v Plzni vycházet slunce v zaprášeném vzduchu zároveň na východě i na západě. Být u toho, asi bych si pomyslela, že až se ta dvě stoupající slunce spojí v poledne, nebeská klenba se zřítí. Jak pak nemít strach, jak netoužit po věčnosti?

 

***

Na karlínské holky jsem si musela znovu vzpomenout, když začal do školy chodit můj syn. Bylo deset let po revoluci a já jsem ho s důvěrou odvedla do první třídy. V té době už plynule četl, proto se zdálo nepochopitelné, že se nedokáže naučit psát. Četl, četl pořád, o přestávkách, pod lavicí, před školou i po škole. Ve třídě byla partička kluků, o kterých paní učitelka říkala, že jsou bujní. Byli asi tak bujní jako Dudley ze Zobí ulice. Na Myšeho si často po škole počkali a namlátili mu. Když se na to přišlo, ono to z dětí leze jako z chlupaté deky, protože se za to ponížení stydí, zašla

jsem do školy. Paní učitelka, která se zrovna rozváděla, vdávala nebo obojí, tvrdila, že si Myše vymýšlí. Když jsem tam byla podruhé pravila, že Myše provokuje tím, že si o přestávce čte. To jsem začala mít o novém duchu českého školství pochybnosti. S pomocí pedagogické psycholožky jsem prosadila Myšovo přemístění do jiné třídy. Tam se konečně naučil psát, i když dodnes píše jen tiskacím.

Byla jsem pak na sebe hrdá, že jsem to nenechala být, jako moji rodiče. Jednou jsem ale, při vysypávání koše, narazila na Myšeho koncept slohového cvičení na téma Místo, kterého se bojím. To už chodil na gymnázium. Začátek byl o jeho bývalé základní škole. Psal tam, že kdykoli přijde na náměstí před školou, sevře se mu žaludek a tak to místo raději obchází. Náš zásah, jak se ukázalo, zase tak moc včasný nebyl. Pak to přeškrtal a napsal raději o temném sklepě na chalupě, o kterém jsme si vyprávěli, že tam žijí Potvory. Správně usoudil, že ve školní kompozici se nevyplácí být příliš upřímný.

 

***

Do jiné základní školy mě rodiče sice nedali, ale kvůli gymnáziu se opravdu snažili. Nešlo jen o to, abych byla naučená na zkoušky. Kádrový profil mých rodičů nebyl bez poskvrny. Moje matka se svým míněním o komunistech nikdy netajila a otec byl z těch, které strana po roce 1968 vykázala ze svých řad. Navíc byli oba podezřelí intelektuálové. Jeden můj kamarád měl teorii o rotaci kádrů, kdy vždy v jedné generaci budou vysokoškoláci, kteří svým dětem zkazí dělnický původ a ty půjdou k lopatě. Generace vnuků pak už zas bude smět studovat. Byly případy, kdy děti zvláště zavilých nepřátel státu, kulaků a skutečných socialistů, musely po základní škole nastoupit do dělnického povolání. Když se pak hlásily na střední školu, kádrové materiály rodičů již s nimi neputovaly a ony měly zářnou dělnickou minulost.

Moji rodiče se tedy snažili. Mě zapsali do Pionýra, otec se stal funkcionářem uličního výboru a matka vstoupila do nějakého obrodného sdružení školství a vědy, kde zasedaly učitelky,  jejichž energii samotná škola nedokázala vyčerpat. Předsedkyní byla známá alkoholička, kterou na nucenou léčbu odvezla policie přímo ze školy.

Rodiče proseděli na nejapných schůzích celé hodiny a doma si pak ulevovali historkami, třeba jak uliční výbor odmítl do předsednictva jmenovat známého herce, protože byl populární svými rolemi záporných hrdinů. Pan Lohniský, velmi milý a slušný člověk, se stal  obětí svého talentu, když dokonale ztvárnil podlézavého Hujera ve Svěrákově filmu Marečku, podejte mi pero. Odpovídával mi na pozdrav: „I vám hezký den, slečno“, ačkoli jsem byla malá holka. Až když jsem viděla na domovních dveřích smuteční oznámení, plně mi došlo, že to byl TEN Hujer. Shodou okolností dnes bydlím pár bloků od ulice Lohniského, které se u nás na Barrandově běžně říká Hujerova.

 

***

Tolik snahy a nakonec mě na gymnázium nevzali. Výsledky testů se nezveřejňovaly, takže zdůvodnit odvolání bylo dost těžké. Tenkrát na sebe vzal otec ponižující úlohu jít za mne prosit předsedu městského výboru strany, který býval jeho kamarádem a svedl jeho první manželku. To muselo být hořké sousto, zvlášť pro mého otce, který se svou mužnou ctí vždycky tolik nadělal. Svědkové tvrdí, že se můj otec ulil z vojny, když byl vyslán jako kurýr na motorce s nějakými dokumenty. Chtěl svou ženu na koleji překvapit a překvapil ji dokonale. Záletníka pak prý honil s pistolí po kampusu.

Poslední oběť nebyla marná a já jsem se stala gymnazistkou. Zařadili mě do třídy s rozšířenou výukou matematiky a tehdy zcela nového předmětu programování. Co jsem se tam naučila, to se již patří do digitálního pravěku. A z matematiky mám dodnes děsivé sny. Vždycky jsem dělala numerické chyby a nakládání s čísly mi dělalo stále větší potíže. Postupně se u mě vyvinula neschopnost pamatovat si jakákoli čísla a dodnes neznám ani svůj telefon. Mysl si prostě řekla dost a zablokovala se.

V září jsem šla do gymnázia s jistými obavami, protože se spolužáky jsem už něco zažila. V tomto směru se obavy nepotvrdily, protože každý tam už měl nějaký svůj vlastní svět a staral se sám o sebe. Nepotřebovali si své bludné emoce vybíjet na jiných. Strach z toho, co si kdo pomyslí nebo co o mně řekne, mě pomalu opouštěl. Daleko později mi došlo, jak moc jsem byla ovlivněná úzkostlivostí své matky, která vždy pálila svoji bezpochyby neškodnou korespondenci, jen aby se o ní někdo něco nedozvěděl. Či hůř, nepomyslel si něco, co by nemohla kontrolovat. V tomto směru jsem byla nevypočitatelný zdroj rušivých zážitků. Například když jsem v páté třídě prozradila paní učitelce, že si moji rodiče říkají máco, macíčku, macoure. Jéje, to jsem to schytala!

Nevím, co by má matka dělala, kdyby se jí stalo to, co mně. Můj velmi plachý syn byl tázán svou gymnazijní profesorkou češtiny, která měla taky pár semestrů psychologie, na domácí poměry. Myšovo samotářství a zakřiknutost byly nápadné. On jí sdělil, že otec je chronicky těžce nemocen, matka kvůli tomu pije a sestra krade. Na všem bylo zrnko pravdy, ale takhle lapidárně řečeno, no muselo to zapůsobit hrozně. Já jsem jen tiše zaúpěla, když jsem to od něho slyšela. Myše si však vykoledoval trest bez mého přičinění. Paní profesorka se pak snažila na něm o přestávkách konat nárazovou psychoterapii, čemuž Myše čelil zarputilým setrváváním na chlapecké toaletě. Když se pak na jaře oteplilo, chodil jíst svačinu na střechu upravenou jako terasa, na kterou nevedl výtah. Schody paní profesorku definitivně odradily od misijního úsilí.

 

***

Večer jsem si ráda malovala nebo šila u psacího stolu ve svém pokoji a pod lampičkou hrálo rádio. Za oknem rostl strom, který svými černými listy zastiňoval světla domů ohraničujících nevzhledný dvůr. Původně byly v karlínských vnitroblocích zahrady, u nás však byl dvůr zastavěný ohavnými, podmáčenými a drolícími se provozovnami. Vedle pekárny tam byla epidemiologická stanice a sklad nakladatelství Orbis.

Dívala jsem se jak ten strom rostl. Byl to pajasan, takže mu to šlo rychle. Dovolil si vyrůst z pukliny v asfaltu, aniž mu to kdo dovolil. Jen tak, na zpustlém dvoře, nádherně rozvinutý strom vedle popelnic a hromady uhlí. Můj otec si ale vzal do hlavy, že mi ten strom stíní okno. Říkala jsem mu, že mám ten strom ráda. Asi mě vůbec neposlouchal. Měla jsem ráda zvuk větru v jeho listech, měla jsem ráda jeho návraty, když na jaře opět rašil. Přišla jsem jednou odpoledne ze školy a můj otec se vítězně usmíval nad poraženým stromem. Zavražděným stromem, který si vyrostl jen tak, bez povolení v puklině v asfaltu. Kde se v lidech bere to nepřátelství k životu?

 

***

Co jsem v rádiu vyslechla, dávala jsem k lepšímu rodičům v kuchyni. Odpovědí mi bylo mlčení. Něco špatně? Asi si o tom každý z nich myslel něco jiného a krom toho měli strach, že když mi něco řeknou, někde to vykecám. Trochu více důvěry to chtělo. Byla jsem sice dítě, ale ne blbec. Možná, kdyby každý z nich sám sobě důvěřoval, dokázali by důvěřovat i mně. Tak jako já jsem měla posléze odvahu důvěřovat svým dětem.

Jak jsem pak měla rozumět tomu, co rádio hlásilo? Jednou v roce 1977 jsem přišla do kuchyně, kde rodiče kouřili a vařili polívku. Vyprávěla jsem, co jakýsi pan Havel řekl do svého  odposlouchávaného telefonu. Maminka se tenkrát neudržela a řekla, že odposlouchávání je svinstvo a pan Havel je statečný člověk.

Můj otec, elektronický hračičkář připojil v tom neblahém roce náš první kazetový magnetofon k telefonu a pak zavolal několika přátelům. Natočil to a pak jim přehrál záznam. K hrůze posluchačů to mělo stejné zvukové zkreslení jako odposlechy vysílané v rádiu. Rys něčeho fatálního, něco jako hlášení z mysu Canaveral. Nikdo se nesmál. Otřesný nedostatek smyslu pro humor byl mému otci vlastní. K dovršení všeho jsem mu řekla, že to co udělal, je svinstvo. Nechápal, jak jsem si to spojila. Pak pojal podezření, že je obětí nějakého spiknutí, či ještě hůře že se mu někdo vychechtává do očí. Tak tomu pocitu obvykle říkal. Pak se bez dopomoci sám od sebe stupňovaně rozzuřil a když měl už skelné oči, zakončil prohlášením, že jde chcípnout na hnůj. To znamenalo, že si jde lehnout na kanape k televizi. Matka se mu pokoušela vysvětlit,  jak jsem přišla na to, že nahrávání rozhovorů je totéž, co odposlouchávání. Otci se ale málokdy dalo něco vysvětlit. Měl v sobě takovou pitomou mužskou agresivitu, která se domnívá že planety krouží kolem jeho hlavy. Moji matku to kdoví proč přitahovalo.

I v našem telefonu se někdy poté, co druhý na lince zavěsil, ozvalo ještě jedno klapnutí. Dodnes se má matka do telefonu nepředstavuje jménem a i obyčejné domácí starosti řešíme ústně. A jeden kamarád se ještě pár let po revoluci do telefonu hlásil: „U telefonu Jan Novák, zdravím volajícího i všechny připojené stanice.“

 

***

Psala jsem o tom, že moji spolužáci už měli svůj svět. Ten můj svět byl Ivanův výtvarný kroužek.  Ateliér byl vestavěný v půdě bývalé karlínské radnice sloužící jako Ústřední dům pionýrů a (jiné) mládeže hlavního města Prahy. Široké okno poskytovalo pohled na karlínské střechy, kroužící holuby a várnice na dvoře školní jídelny. Škola byla hned za rohem, tak jsem někdy o velké přestávce zaskočila k Ivanovi, který tam obvykle dopoledne pracoval. Bylo mu tenkrát málo přes dvacet, byl neodolatelně vtipný, veselý a navíc pohledný. Jeho spontánní pedagogický talent a nevyčerpatelná tvůrčí energie souzněla s dětským absurdním humorem. Nebyl to ten zkázňující učitel, který tě naučí jak na to. Přesně jak na to a nikdy jinak. (Moje matka například vyznávala jen jeden správný postup mytí oken.)

Ivan pracoval vždycky s námi, opisoval od nás a my od něho. Měl pocit, že je mu otevřený svět, svět myšlenek vtělených do materiálu.  Chtěl, aby byl ten svět otevřený i nám. Kdo chce učit, nesmí se bát, že žák bude lepší mistra. Myslím, že to bylo mou učitelskou iniciací.

Byla to doba, kdy mraky visely nízko. Byli jsme na tom všichni blbě, proto soudržní. Připomínalo to stlačený plyn. Přehřáté molekuly lítají sem tam a touží po srážkách.

Z jednotlivých kroužků si Ivan vybral děti, které pak chodily ve čtvrtek odpoledne. Byla nás pestrá směs, od prvňáků po maturanty. V té době se děti na táborech, stejně jako ve škole, důsledně třídily podle věku a pohlaví. Proto byla tato rodinná pospolitost, kde se starší starali o mladší, něčím unikátním. Ostatně málokde v rodině to klapalo natolik, aby alternativní rodina nebyla potřeba. Byli jsme rodina.

Malej František se učil automechanikem, Michal po encefalitidě zadrhával v řeči a signalizoval si s radioamatéry z Austrálie morseovkou. Martin, taky radioamatér, kvůli tomu vstával ve čtyři, v té době byl éter čistý a navzdory uzavřeným hranicím si povídal s kámošem  v Kalifornii. Simonu nevlastní otec vyhodil z bytu, bydlela pak v nevytopitelném pokoji na Žižkově a bála se v noci zhasnout kvůli děsivým snům. Adéla byla tak krásná, že ji muži chtěli pro tu andělskou tvář. Jenže ona byla inteligentní. Oči jako zelené angrešty. Dáša mluvila spisovnou češtinou, protože oba rodiče mluvili nesrozumitelnou východňárštinou. Alex byl veselý ukrajinský Žid a uměl odpovědět na každou otázku. Všechny jeho obrázky byly černé.

V atelieru bylo rozptýlené světlo,  hluk z ulice nedoléhal, voněly tam barvy a nezaměnitelně čpěla hrnčířská hlína. Bylo to opravdové útočiště. Možná kdybych tam dnes přišla, už toho genia loci nezaznamenám. Možná to bude jako s dědečkovým pokojem, kam padalo odpolední slunce mřížovím malých okenních tabulek, já jsem si po koberci rozkládala obrázkové knížky a dědeček klapal na černém psacím stroji. Když jsem se tam v dospělosti vrátila, myslela jsem nejdřív, že je to zašlým nátěrem, ale ani po vymalování se tam odpolední slunce nevrátilo.

Vzpomínám jen na dva tábory malířáky, protože maminka měla o Ivanovi s dlouhými vlasy a červenou čelenkou trochu pochybnosti, a pustila mě s ním až když mi bylo třináct. To našemu kroužku zbývaly dva roky života, protože Ivan konečně dostal průkaz svazu umělců a směl si proto pronajmout atelier, nakupovat materiál a pracovat na volné noze, aniž by byl kontrolován zaměstnavatelem jako správný socialistický občan. Měli jsme v létě v jižních Čechách, v kraji jílu, hrnčířů a písečných lomů, pronajatou keramickou dílnu a bydleli jsme ve stanech. Hodně pršelo, rostly houby, chodili jsme s pytlem pro rohlíky a oranžovou limonádu. Dělali jsme ten rok glazury z přírodních hlinek nazývaných šlemovky, které se tam nacházely ve slatinách. Bělavé, hnědé, zelenavé.

Vedoucími byli pánové, kteří dnes něco znamenají,  byli mladí , veselí a navztekaní na režim. Jeho absurdity svedly děti a umělce v neopakovatelné situaci solidarity.

Byl s námi také fotografický kroužek, takže tábor byl důkladně dokumentován. Dokonce i černobílým němým filmem. Dáša zamyšleně hledící do objektivu přes rohlík,  já osamělá u zdi piji z lahve limonádu grifem starého opilce. Plevelné rostlinky rozrůstající se po dvoře, ploché polštářky s jediným stonkem. Když se jich pár vytrhlo a svázalo, vytvořila se koule, která pak visela v okně a putujícím osvětlením odrážela denní dobu.  Kdepak ty fotky skončily?

V materiálu přivezeném z domu pionýrů byla směs více méně nepotřebných věcí, které byly zrovna na skladě. Dostali jsme také kilometry konopného provazu, který byl tenkrát za babku. V módě byla uzlovací technika zvaná drhání a když si tam holky začaly dělat vkusné závěsy na květináče, zorganizoval Ivan společnou práci na dvou figurách v životní velikosti a přibližně humanoidního vzezření. Vyznačovaly se větším množstvím rukou či snad chapadel a šlo o manželskou dvojici Guboška (on) a Pizjuška (ona). Na táboře se také malovalo a na závěr byla uspořádána vernisáž v místním rozbitém kostele, bez oken, bez dveří. Prý v tomhle stavu zůstal po varšavské invazi v roce 1968, kdy jej Rusové využili jako strategický bod na kopci. Na kótě. Z rozmlácenýho kostela, v krabici s kusem jídla …

Barokní kostelíček na kopečku byl dominantou v rovině, přitahoval oči, přitahoval kroky. Proto jsme se k němu hned v prvním týdnu vypravili. Byl sice v dezolátním stavu, zdi zaprášená žluť a zašedlá běl, suť ještě zaprášenější žluť atd., ale dal se uklidit. Půjčili jsme si ve vsi lopaty a smetáky a za dva večery jsme ho vymetli. Nevím, jak by taková akce dopadla dnes, jestli by vesničané dvojicím prosících dětí skutečně nářadí půjčili. K nám byli velmi laskaví a také jsme v nich vzbudili zájem, co ta banda se skicáky rozlezlá po celém okolí, vlastně dělá. Na vernisáži jsme měli plný kostel.

Nebyli mezi námi žádní muzikanti, proto se večer u ohně povídalo. Ivan nám četl Werichovo Fimfárum, u kterého jsme se váleli smíchy. Taky Morgensternovy básně, které se pak v kroužku staly na celý rok jednoznačným hitem. Surrealismus tenkrát díky surrealistickému socialismu táhl. Táhne vlastně dodnes, je v něm duch generační vzpoury, živelného anarchismu, absurdní inspirace. Inspirace je přece bytostně absurdní, zrod něčeho z ničeho. Jak jinak pojmenovat vznik radikálně nového? Spořádaná společnost tohle nesnáší už od Kristových dob. Surrealismus zlidověl, přetekl hradby manifestů,  jako se lidová zbožnost šíří mimo hranice konfese.

Na naší vernisáži se recitovaly Morgensternovy verše a já jsem se se svou rytmickou pamětí ujala Velkého lalulá: Krakvakve koranere, konsilíři guelira / brivsi bravsi gutužere / gasti dasti kra.

Kostel byl osvětlený svíčkami jako o pravoslavném svátku. Atmosféra se zmocnila i těch, kteří ani nevěděli, na co přišli a proč přišli. Guboška a Pizjuška viseli z otvoru v klenbě, odkud asi dříve visel lustr. Celou vernisáž tam číhal lasičkovitý chlapec s neuvěřitelným jménem Adensam (A den sám?) a při závěrečném proslovu začal hýbat chapadly obou zauzlovaných nelidí k velkému gaudiu v sále. Ivan vážně hovořil  napodobuje osvětového pracovníka a dělal, že neví o chapadlech, která se za jeho zády bušila do hlavy  při každé pronesené pitomosti. Myslím, že dost diváků si myslelo, že je to studentský žertík na účet učitele.

Celá akce měla charakteristické zakončení s policejní asistencí. Už jsme byli pryč, když se začalo vyšetřovat, proč jeden den večer zářila okna pustého kostela do pokojné roviny. Ivan to zná jen z doslechu, vesničané nás nepráskli.

 

***

V roce 1980 se uskutečnila výstava Dvorky. Objekty byly umístěny na malostranských dvorcích a chodilo se podle mapy k jednotlivým stanovištím jako v tábornické terénní hře. Kroužek už tenkrát neexistoval a ti, co zbyli,  se přesunuli do ateliéru pana Joa na Grébovce. Ivan nám dal o výstavě vědět, protože také vystavoval, a dokonce nás po večerním kreslení vyzvedl ve svém malém autíčku a jeli jsme se podívat. Zaparkoval na Pohořelci a spustili jsme se dolů do uliček a dvorů, zákoutí a na pavlače domů. Viděla jsem tenkrát poprvé Gebauerovy plavkyně, Ivanovy mísy z biskvitu ponořené do zrcadlících akvárií, dřevěné židle Magdy Jetelové,  Suškovy rachitické ruce, popartistické dřevěné zmrzliny autora, jehož jméno jsem zapomněla.

Vrátila jsem se pak nahoru a s Ivanem jsme pozorovali proměny chodců mizících v průchodech, hemžení strážníků přivolaných domovnicemi. Akce byla povolená, ale jako obvykle se o tom ti, jichž se to týkalo, nedozvěděli. Viděli jsme je jako figurky v Komenského Labyrintu. Seděli jsme na zdi, ze zahrad stoupal pozdní šeřík a raný jasmín, smáli jsme se a já jsem se poprvé cítila jako žena. Žena na jaře.

 

Zahrada

Seděl u klavíru a zdálo se, že hraje Měsíční svit. Bílé a černé klapky promíchané se štíhlými snědými prsty. Pak to znělo jako Chopinovo nokturno. Pak už to byl jen on, improvizoval. Jen si tak zamyšleně  povídal s pianem. Akustika nebyla ideální,  to ostatně nelze od školních jídelen očekávat. Díky tomu že kolem stěn stály batohy, srolované spacáky, bedny s jídlem a krabice s výtvarnými potřebami, dalo se to poslouchat. Tóny se trochu rozpíjely jako kdyby kromě strun kmitala i celulosová vlákna v ozvučné desce. Odtahoval ruce od klaviatury s jakousi koketní hravostí, jakoby snímal třešničku z dortu. Kose se koukl kdo to přišel a zase se odvrátil. V očích měl černou hvězdu, která se jen kmitla jako Mars v trhlině mraků.

Že ty barvy nesedí? Kyz má třeba diamantový lesk, díky němuž brož s broušenými kamínky vypadá na první pohled jako diamantová. Zblízka jsou krystalky černé a jako žilky v kameni mají zlatou barvu. Hematit je zase černý s kovovým leskem. Rozdrcený je rudý. Proč by Mars, ta mužská planeta, nemohl bíle jiskřit a být černý? Já stejně nevidím na nočním nebi barvy. Pro mne mají hvězdy jen barvu křišťálově bílou.

Byl to můj první letní tábor s kroužkem pana Joa. Byla jsem tam nejmladší a skoro nikoho jsem neznala. Když jsem se s těžkým batohem propasírovala dveřmi, mazala jsem do rohu, na nikoho jsem se nedívala a dělala jsem, že tam vůbec nejsem. Ale pořád jsem koukala ke klavíru ve snaze zachytit tvář. Teprve když přišel pan Joa, nechal pianista klavír klavírem a pootočil se na stoličce. Navzdory mládí mu vlasy už hodně ustoupily a odhalily protáhlou, skoro špičatou lebku podobnou šikmo posazenému vajíčku. I kdybych byla planetou, nepohrdla bych tak ušlechtilým tvarem. Tvář lemoval krátký, hustý a černý plnovous, ve kterém se skrývala úzká, zvlněná linka citlivých úst. Plnovous navazoval na vlasy a tvář jím byl orámovaná. A ty černé oči, veselé i zádumčivé.

Když nám pan Joa dával pokyny, klavíristovy oči se stočily dovnitř a byly najednou matné. Koukal z okna, ale působil dojmem, že vidí i zátylkem a ohmatává celou místnost. Byl tam všude, i když dělal, že ne. Nebo jsem ho všude viděla? Sledovala jsem to pak víckrát, jak při rozhovoru na chvilku emigroval do svého vlastního světa a pak se musel ptát, co jsem to říkala. Během páně Joovy litanie o uklízení a o chuchvalcích prachu (později se ukázalo, že je jimi doslova posedlý) seděl nehybně a trochu strnule, rovná záda dávala vyniknout dlouhé štíhlé šíji. Hlavu malinko na stranu, jemné ruce na kolenou.  Byl z jednoho kusu. Linie dlouhých svalů na předloktích se opakovala na lýtkách, ačkoli byl vysoký, jeho postava měla na zápěstích a kotnících rys křehkosti. Mládenec ladných údů, jako král David. Jenže král David byl, ač Žid od přírody zrzek a zdaleka se ničím nepodobal čertovské vizáži nového známého.

Nastalo rozdělování do pokojů, vždy traumatizující, protože s výjimkou Ivanových táborů jsem byla notoricky neoblíbená. Nejsem a nikdy jsem nebyla žádný velký sportovec. Leda tak na běžky, na čundr nebo na vodu. Při volejbalu jsem při rozřazování do družstev zbývala vždy poslední, protože mě žádný kapitán nechtěl. Byla-li jsem lichá, seděla jsem chvála bohu na střídačce a nikdo mě nestřídal, aby si nezpůsobil pohromu. Místo abych fandila, četla jsem si, z čehož vedoucí mohl trefit šlak. Komu taky fandit, když jsem nemohla zařídit, aby prohrála obě dvě mužstva. Můj vztah k míči vyjadřuje dostatečně fakt, že dobrá jsem byla jen v uhýbání při vybíjené. Zůstávala jsem poslední v poli a nejednou mě proháněli tak dlouho, až zazvonil konec hodiny a zápas skončil bez výsledku. Když jsem se náhodou dostala k míči, nedokázala jsem se do protihráčů strefit a utkání se donekonečna protahovalo. Jakou já měla srandu z těch uřícených holek s rudými tvářemi a slepenými vlasy! Nemohly dosáhnout na tu svou psí kost, na ten blbej bodík v turnaji družstev! Byly schopné brečet vzteky, když byl time out. Vždy, když  nastala tato situace, spolužáci už věděli, co přijde a otráveně polehávali po lavičkách a žíněnkách. Ježíš a moje tenisové zápasy! To už obecenstvo rovnou odcházelo ke stánky s buřty.

Můj syn si s míčem také nerozumí. V první třídě se z nepochopitelných důvodů přihlásil na fotbal. Jezdívala jsem s ním v sobotu na zápasy a s pobavením jsem sledovala, jak tančí stínový fotbal. Držel se v bezpečné vzdálenosti od míče a dokonale napodoboval pohyby spoluhráčů. Po dvou měsících mi trenér řekl, že chlapec sice běhá jako zajíc, ale do míče se netrefí, tak ať ho raději vezmu domů. Ulehčilo se všem zúčastněným. Běhání ale Myšemu zůstalo a vždy s potěšením sleduji z okna kuchyně, jak běží do školy, sandály mu pleskají a dlouhé vlasy vlají.

Tenkrát v létě s panem Joa ale přišla spása. Ve dveřích se objevila Jitka, mžourala silnými brýlemi do místnosti a pohupovala se jako kyvadlo pod batohem větším, než ona sama. V malých botkách s okrouhlou špičkou připomínala hraboše. No prostě byla trochu vyvoraná.

S Jitkou jsem se znala jen od vidění, protože patřila k jednomu spřátelenému kroužku (páni vedoucí byli přátelé), se kterým jsme mívali společné akce. Vzpomínám na jednu zvlášť vydařenou. Byl to víkend v Děčíně, kde se v odsvěceném kostele konala soutěžní výstava malujících pionýrů a (jiné) mládeže. Večer pánové vedoucí sbalili nějaké učitelky a slehla se po nich zem. Až do následujícího poledne, kdy přivrávorali s krhavýma očima. S osiřelými chovanci těch učitelek jsme celý večer vedli zákeřné boje, které jsme vyprovokovali tím, že jsme na nepřátele volali „lobogo bagoune“. Malej František se dostal do zajetí a byv mučen válečky, měl prozradit, co to znamená. Neznamenalo to nic, ale František jim tvrdil, že to znamená hovno jako ruka. Boje pak propukly s rostoucí intenzitou, ale my měli tajnou zbraň, kterou vymyslel koktavý Michal. Lékař mu předepsal smrdutou vodičku na plíseň na nohou. Měl jí celou půllitrovou láhev a injekční stříkačku k dávkování. Kropili jsme jí protivníky, dokud nás správce objektu nezahnal do pokojů. S bývalými nepřáteli jsme se v pyžamech slezli na jedné ložnici a vyrobili jsme plakát s nejapnou říkankou, ve které jsme zrýmovali jména všech našich vedoucích a nalepili jim jej na dveře.

Jitka v neznámé jídelně okamžitě zamířila ke mně a hned nám bylo líp. Vzpomínaly jsme, jak jsme si loni dělaly v ešusu fondue a zamastily celý vypůjčený stan. To už nám bylo skoro veselo. Následujícího dne jsme se po snídani vydaly hledat motivy nás hodné a zapsaly jsme se do knihy odchodů. Trochu nepřesně, protože jsme to tam ještě neznaly. Kolem poledne vyšel pan Joa na obhlídku a okomentoval práci svých svěřenců, tedy těch které našel. Pak se ponořil do sladkého nicnedělání. Ivan vždycky pracoval s námi a k večerním korekturám nosil i svoje obrázky. Pan Joa byl ale starý unavený člověk, akademický malíř, který se neprosadil.  Viděla jsem nějaké jeho obrazy. Byly to zamžené krajinky, které by se dobře prodávaly na začátku století.

Byly jsme s Jitkou rády, že jsme dvě, protože Kadaň pro nás byla jak z jiného světa. Ve vesnicích jsme byli zvyklí, že se u nás lidé zastavovali, ale nerušili. Občas někdo něco za pár korun koupil, občas byl někdo z nás požádán, aby majiteli namaloval chalupu. To bylo ale ošidné. Malíř mohl být podroben kritice, že náležitě nevystihl brčálovou barvu nově natřených okapů či bezvadnou omítku garáže. My jsme ale byli velcí umělci, takže jsme odmítali cokoli opravit a večer jsme si ještě zanotovali,  jak jsou ti lidi blbý.

V Kadani to bylo jinak. Město vypadalo jako znárodněná šlechtična, která se dala na pití. U Ohře stála fronta historických domů beze střech a bez oken. Z nejedné půdy kývala na kolemjdoucí mladá břízka. V hlubokých sklepích, které vznikly z prvních pater zasypaných při zvyšování náplavky, se dala najít románská sdružená okýnka. Od toho zbytku původní zástavby se táhla louka až k hradbám, podobná vybombardovaným prolukám, které byly ještě v osmdesátých letech k vidění v Drážďanech. Stávalo tam gotické podhradí, které dal před několika lety vybourat místní tajemník. I v ulicích centra byly prázdné domy s propadlými patry a dveřmi zatlučenými prkny jako při moru. Jiné, stěží obyvatelné, byly plné cikánů. Na okraji města stály betonové ubytovny pro dělníky. Jejich úroveň byla otřesná stejně jako úroveň pronároda, který je obýval. V ulicích se i ve dne potulovali opilí muži a s těmi byla potíž. Otravovali tak dlouho, až jsme častokrát musely sbalit nedokončený obrázek a přesunout se do bezpečí. To, že jsme malovaly na ulici, chápali jako vyzývavé chování. V průchodech se potloukalo tolik prostitutek, že si museli myslet, že jiné ženy ve městě nejsou. Příživnice byly pro nás zcela nový živočišný druh. Nejprve jsme jen hádaly, co to ty holky dělají. V našem věku jsme nechodily v noci po Václaváku a neprocházely Perlovou. Neměly jsme je kde vidět. Po mnoha letech jsem si na ně vzpomněla a na ty jejich tanečky s kunčofty. Před Hlavním nádražím jsem se nekonečně loučila se svým budoucím manželem. Popocházeli jsme sem a tam a já jsem občas kousek poodešla, abych se podívala na nádražní hodiny. Tu přistoupil k mému příteli navoněný pán a ptal se: „Za kolik ji prodáváte?“

Večer se konaly korektury. S Jitkou jsme se zařadily na konec. Když pan Joa dobromyslně přistoupil, otázal se: „Čí jsou tohle malůvky?“ Špitla jsem, že moje. Tázavě se na mne podíval, jakoby přemýšlel, kde jsem se tam vzala. „Mno …“ Ajaj, přemýšlí jak to říct slušně. „Víte, vám se ta věž do výšky rozšiřuje, ale měla by se zužovat. Víte, co je to perspektiva?“ Mohla jsem se studem propadnout. Byla to pravda. Najednou jsem viděla tu zrůdnost, jak růžová věž bytní směrem k nebi a nadouvá se jako uzená kýta.

Nebyla jsem ale jediná, kdo to schytal. Jitce, která malovala mnohem lépe, než já, neřekl Joa skoro nic a nad obrázkem Michala Hrdého si zoufal nad nedostatky v kresbě, anatomii, perspektivě a volal jej k tvůrčí kázni a řádu. Na první pohled bylo vidět, že je pan Joa mimo. Lavírovaná kresba, a byla lavírovaná šílenou žlutí, byla záměrně naivistická, byla křivým zrcadlem chodců a kadaňských ulic. Dobré rady nepomáhaly, kreslil pak tak celý život. Jeho kamarád Michal Machat raději nenamaloval vůbec nic. Zarytě odolával otázkám a odpovídal jen: „Nešlo to.“ „Proč to nešlo?“ Nic. Michal hleděl na pana Joa ježkovitýma očima zpod dlouhé patky, palce zabořené do kapes obnošeného semišového saka a mlčel jako Fučík. Pan Joa dal oběma za trest na příští den službu, která zahrnovala úklid chodby a jídelny s kuchyní, nákup a vaření večeře. Pánové to vzali tak zodpovědně, až se panu Joa příští večer protočily panenky.

„Jak se jmenuje ten, co hrál na klavír?“ ptala jsem se holky vedle sebe. Namaloval totiž matissovskou zahradu, neoplývající sice květy, ale bujným listovím. Na obrázku byla břečťanem zarostlá kašna a svatý s uraženou hlavou v obětí planého chmele. Kdepak našel tak pěkné místo?

„To je David Payne.“

„To je přezdívka?“

„Ne, on se tak opravdu jmenuje.“

„Pejn, jak se to píše?“

„P-A-Y-N-E“

„To zní anglosasky.“

„Jeho předkové přišli jako shakespearovští herci na dvůr Rudolfa II. Po pár staletí měli syny,  tak se jméno udrželo.“ Později se ukázalo, že v průběhu desítek let občas nějaký ten Payne z Anglie přišel do Čech posílit rodovou linii a znovu zapsat do matriky své jméno. Ale není to nemožné, setkala jsem se slečnou Lerbletierovou, jejíž předek byl Napoleonův důstojník, slečnou Martinovou jejíž prapraděd byl Hugenot, i s rodinou italského stavitele, která dodnes ví, z které vesnice v Lombardii pochází. Ostatně i já znám sedm generací svých předků a můj manžel ještě víc, až do požáru zemských desek.

Šla jsem se podívat do knihy odchodů a Davidova celodenní adresa zněla: U Františkánů. To nebylo moc přesné. Jít opatrně za ním nebo ho vyzvat, aby mě vzal s sebou? Druhý den z toho vyšel rozpačitý kompromis.

Na večer Michalové uvařili volební guláš a nástěnku v jídelně ozdobili stupidním heslem z minulých voleb: TÁTO, MÁMO, ŘEKNĚTE SVÉ ANO. Nešlo o výzvu nemanželských dětí, ale o to, aby rodiče u voleb volili ano. Jiná možnost byla ne.

Tím to ale neskončilo. Fádní panelový Dům dětí a mládeže s bledězelenou olejovou barvou do výše ramen a šedivým linoleem na pustých chodbách nutně potřeboval oživit. Na dveřích pánského záchoda se objevil nápis TĚLOCVIČNA. Nad sporákem NESPOLÉHEJTE SAMI NA SEBE, MĚJTE OHLED NA TY DRUHÉ. V umývárně stálo na zrcadle SPRÁVNÍ CHLAPCI A DÍVENKY DBAJÍ O SVOU TĚLESNOU TEPLOTU. V šatně v přízemí bylo na dveřích HOLDUJEME PIONÝRSKÉ JEDNOTVÁRNOSTI a ve sprše ZÁKAZ VSTUPU PRO NEPLAVCE. Bývala tam v proláklině nerovné podlahy nevysychající kaluž vody. Nemohla jsem odolat a na dívčí záchody jsem napsala PŘED VSTUPEM SE UJISTĚTE O SVÉM POHLAVÍ. Přepadly jsme tam hned po příjezdu páně Joova asistenta Jiřího, který si spletl nevalně označené dveře.

Pan Joa byl pobouřen. „Já se vás snažím chránit před buzerací ředitelství a vy se mi takhle odvděčujete! Pojďte za mnou“, pokynul Michalům.

Když klucí vylezli z šéfova pokoje, tvářili se, že jsou nad věcí. „Hrozil nám hrozinkami,“ řekl Michal Machat. „Nech si od cesty ty slovní hříčky, chceme vědět, co se děje.“ Michal Machat odpovídal tichým a pokorným hlasem, což u něho nevěštilo nic dobrého. „Ale on mi opravdu hrozil hrozinkami. Divoce gestikuloval a držel jich v pravici celý pytlík.“ Ach ano, věděli jsme, že pan Joa lovívá v sáčku ukrytém v kapse kandované ovoce a mívá upatlané prsty. Obsahem páně šéfovy rozhořčené kritiky nebyla sympatie k režimu. Byl to strach, co jej postihne, jestli se zjistí, co jeho svěřenci vyvádějí. „Zruší nám kroužek, já přijdu o práci a vás zavřou. Jste dospělí, copak nechápete v čem žijeme? Máme tu dva kandidáty strany. Myslíte, že o nás nepodají zprávu? Pak se přidal asistent Jindra s tirádou o právech a povinnostech a nakonec celá rozprava skončila v kopru, či spíše u chuchvalců prachu pod postelemi. V umývárně přibyl na zrcadle nápis JÁ BYSEM CHTĚL BEJT JAK JINDRA ŹÁČEK, ROZUMU MÍT VŽDYCKY PLNEJ SÁČEK.

Ještě ten den, pozdě navečer jsme se slezli na klučičím pokoji a řešili situaci. Počáteční výkřiky úzkosti, které volaly po odhalení kandidátů ztišil David Payne klidnou a neagresivní autoritou. Byl sice nejstarší, ale kdyby nebyl takový, jaký byl nic by se zpanikařenými nesvedl. Hlas měl nehluboký ale melodický, v ironii skoro jakoby zpíval.

„Navrhuji, abychom se nepodezřívali a abychom nehledali kandidáty strany jako možné zrádce. Ty, které se se stranou zapletli (tenkrát už to byla ostuda) vyzývám k zamyšlení, zda je důvěryhodnější důvěra komunistů nebo důvěra nás třiceti. Dělejme si tábor takový, jaký chceme a v případných nesnázích se podporujme. Jestli nastane průšvih, tajemníci budou mít své viníky a na donašeče se vykašlou. Dříve nebo později budou známa jejich jména. V uměleckém světě je pak nebude čekat  nic dobrého.“

Demokraticky jsme to odhlasovali a většina lidí hodila za hlavu strach. Stali jsme se přáteli, i když jsme se sešli ze tří různých kroužků, tří různých škol, byli jsme různého věku i přesvědčení, ale v té noci jsme si byli najednou blízcí. Svobodo, svobodo, svobodo. Kdo byli ti kandidáti strany se nikdy nezjistilo a nikdo nás nenapráskal.

 

Zahrada I.

„Mohu jít s tebou do zahrady?“ zeptala jsem se Davida Payna.

Vůbec mě neposlouchal. Promačkával tuby s barvami, asi zkoušel které nezatvrdly.

“Dlouho jsem nemaloval.“ Nad něčím přemýšlel.

„Promiň, zahrada, ano?“

„Musí se tam přes zeď.“ A věnoval se zas barvám. To tedy děkuji, takhle to určitě najdu.

Koukala jsem ráno kam David jde a pak jsem vedla Jitku s sebou hledat zeď. Ach ta příšerná holčičí starost, jestli se klukům moc nevnucujeme. Měla jsem odvahu říct: Záleží mi na tobě. Ale zároveň jsem byla hrozně křečovitá a nervózní a utíkala jsem ještě před odpovědí. Teď jsem Jitku za sebou táhla jako alibi a ona brzdila všemi čtyřmi tlapkami. Před zamčenou branou zahrady si rozložila stojan a definitivně se zasekla. Nikam nejde.

Bylo to snadné, jen přešplhat drolící se cihlovou zeď.  Blízko vchodu někdo pěstoval na skromných záhonech mrkev, pórek, cibulku. Opršelá klášterní budova v pozadí. Na shnilých dveřích utržený zvonek visící na elektrickém drátě s nápisem ARCHEOLOGIE. Vykoukla mladá brýlatá paní s plédem přes ramena. Tlusté ponožky naznačovaly, že si na parádu moc nepotrpí.

„Jdete k nám? Nezvoní to. Viděla jsem vás z okna.“ Pohlédla na moje desky.

„Jo vy jste z těch, z těch …“

„My tady malujeme,“ pomohla jsem jí.

„Jo ti,“ ulevilo se jí. „A máte něco …“ Zvědavě povytáhla hlavu z deky jako želva a koukla po mých deskách.

„Já jsem dnes ještě nic nenamalovala.“

„Poslyšte, já už jsem mluvila s vaším kolegou, nechtěli byste jít na brigádu? Potřebuji kopat i dělat nákresy. Bylo by to na konci srpna v Krušných horách. Odkrýváme tam středověkou sklárnu. Váš kolega ale říkal, že nemůže.“

„Já bych to brala, ještě se zeptám kamarádky.“ A bylo to. Jitko, Jitko, hurá, dobrodružství! Na dovolenou s rodiči mě už nikdo nedostane!

„Kolegu máte támhle, na druhé terase.“

 Mokrá zvlčilá tráva, slunce skrz mraky nesvítilo. Na balustrádě sochy svatých se zuráženými hlavami. Komu stálo za to, tolik se namáhat jen kvůli ničení?

Maloval akvarel v té džungli, která v rozptýleném světle vydávala celou svou bohatost zelení. Objevila jsem, že ty nejtemnější zelené stíny se dají míchat z černé a žluté. Bylo tam pár exotických stromů s velkými listy. Svízel povázka ve vlhkém počasí vybujel a svazoval nohy brodící se trávou. Slivoně, které zahynuly v tom dlouhém čase, kdy se o sad nikdo nestaral, trčely jako memento mori. Naplněné grafitickou černí, ploché v každé souhře barev, nepříhodný akcent v plastické zeleni, nepominutelná linka ve světle a světelném stínu. Jako když tuší malujete do akvarelu. Něco jako lavírované ráno, všechny rozpité touhy a jedinečná jemná linka mužských úst, kterou jsem nemohla mít.

Maloval tam, utopený v zeleni. Jestli tam ještě chvilku posedí, tak jím ta zeleň proroste, napadlo mě. Napsala jsem si to do deníku s dojmem, že je ten nápad úžasně originální. Kdepak originální, leda jsem zahlédla archetyp podvojného života lidí a rostlin. Výkřik zdušený rty měnícími se v listy,  jak to dokáže namalovat moje dcera Kaa.

Nepřestává mě překvapovat, jak jsou tyto pradávné představy hned po ruce,  ač by měly být kdesi hluboko pohřbeny. Napadnou okamžitě, jako by nad nimi nebyla tlustá vrstva civilizace, technologické zkušenosti, historicky vnímaného dění. Dokážu si představit, že tento pletenec kořenů, jejichž výpovědi jsou mlhavé, někdo chtěl prosvětlit vizí jediného boha,  světla nad džunglí. Zkusil vytvořit transparentní vztah mezi člověkem a bohem slovy snadnými jako občanský zákoník. Mělo to být asi původně srozumitelné, ale z té původní průhlednosti se nakonec stalo něco prostému rozumu se vymykajícího, asi tak nesrozumitelného, jako je občanský zákoník pro normální občany. Transcedence se ihned začne halit do oparu bájesloví, snad že ani bůh nedokáže být tak racionální, jako člověk ve své pečlivě vypleté zahradě.

Pokynuli jsme si s Davidem, našla jsem si místo a udělala první náčrt. Složila jsem si deku pod zadek, protože jsem malovala v sedě bez stojanu. Kvůli počasí barvy neschly, dokonce jsem musela papír zatížit, aby se nekroutil. Zvolila jsem proto akvarely místo temper. Měla jsem s nimi malé zkušenost a hlavně, u akvarelu se nedá přemalovávat. Tak jsem už za chvíli měla kolem sebe několik zahozených čtvrtek. Ani jsem si ho nevšimla, když přišel se svačinou v ruce:

„Myslím, že jsi si svačinu zapomněla.“ Rozlomil chleba. „Když jste tak s Jitkou za mnou tak spěchaly.“

„Jitka určitě chleba má, ta si vše připraví den předem.“

„Chceš se tu porozhlédnout? Mě už to malování ani netěší. Taky to tak cítíš?“

Propána, on cítění považuje za nějaký důvod! Nádhera!

Prošli jsme celou tou kouzelnou zahradou, v níž rostlinná duše nabývala živočišné síly. Hle, růže, skoro zplanělé. Některé pruty kvetly rudě, jiné měly už jen jednoduché růžové kvítky. Přišli jsme ke zdi, pod kterou skála prudce padala k náplavce u Ohře. Já s hlavou skloněnou a s trnutím a s chvěním. Cítila jsem ho právě tak jako závrať jakou cítívám. Brní mě to od kotníků vzhůru a moje představivost mě vyhodí do prostoru, kde není nahoře ani dole. Děsivá ztráta evidence. Nedovolené osvobození. Zakázaná inspirace.

„Koukej, šnek.“ Šnek  odvážně zdolával křemínky vyčnívající z malty. Byl průhledný, malinký, s domečkem pruhovaným. Křemínky byly matné, v posledním slunci však zasvítily. Jejich křišťál oslepil mou lásku. Po objetí se David otřepal, jako to dělávají psi nebo koně po přestálém nebezpečí. „Promiň, nevím co mě to napadlo.“ Už mu hlas zas stoupal a pozpěvoval.

Promiň ??? Můj první polibek. Hladil mě po tváři, po dlouhých vlasech přes uši, šustilo to tak, že jsem nerozuměla, co šeptá.

„Chtěl bych si tě, namalovat, tady na zdi, máš krásně světelnou pleť. Dáma se šnekem.“

„Hlavně ne dáma mezi šneky. Je jich tu trochu mnoho. Co s tím uděláš?“

„Házeli bychom je do té dolejší zahrady pod útesem, jak tam ten chlápek spí ve vaně a má tam nějaký piva.“

A tak jsme házeli ty šnečky jako pírko proti klesajícímu slunci. Snášeli se dolů na chlapa, který asi vyspával, co na té své zanedbané zahrádce zkvasil. Začalo mrholit, pořád silněji. Při cestě ležel na boku naprasklý zvon tak velký, že jsme se do něj z poloviny vešli jako pod deštník. Zvadlé srdce zvonu leželo mezi námi. Ten den jakoby obrazům neměl být konec. Zkoušeli jsme na zvon ťukat a naslouchali dešti, který stále rozjařeněji vřel na jeho bronzovém klenutí.

Milovali jsme se. Ukápla jsem jen růžovou loužičku. Ještě že nikdo nechtěl důkaz panenství. S tímhle bych asi neuspěla. Čelem se mi opíral o rameno.

Večer jsme měly službu s Jitkou a pan Joa se rozhodl dodat nám ještě třetího pomocníka, protože jsme se nezdály dostatečně důvěryhodné. Zoja a Andula nám koukaly přes rameno a skepticky pozorovaly omáčku na boloňské špagety. S Jitkou jsme beze spěchu krájely a míchaly a povídaly si při tom o Kiplingovi. Říkala jsem Jitce, že ty jeho pohádky jsou jako dělané pro její ilustrace. Měli jsme doma starý překlad z dvacátých let, který působil ještě ornamentálněji, než to Kipling napsal. Zoja nakrčila ten svůj hrbolatý chobot: „Holky, možná čtete knížky, ale takhle se vám to připálí.“ A už významně koukala na pana Joa. Tak tu jsme do spolku rozhodně nepotřebovaly. Chystaly jsme překvapeníčko, se kterým nám při ranním nákupu David pomohl.

„Já budu vařit s nimi,“ přidal se k nám David.

“Výborně pane profesore, ať to nedopadne jako včera. Spoléhám na vás.“

Já a Jitka jsme se podívaly na sebe, Zoja a Andula se podívaly na sebe.

„Z toho včerejšího blbnutí bude snad melodrama, prý spoléhám na vás pane profesore,“ ušklíbla se Jitka. Ale já koukala, jak se David zatvářil zodpovědně a ty dvě čůzy zplihly a stáhly se.

„Profesore?“

David omluvně pokrčil rameny: „I takový musej bejt.“

„A co učíš?“

„Češtinu a hlavně muziku.“

„Jé, a kolik ti je?“

„Bylo mi třicet.“

Panebože, v hlavě mi hrklo počítadlo. Nebo spíš hrklo v srdci. Ztichla jsem na zbytek večera. Ani jsem si neužila ten žertík, který jsme s Jitkou připravili. Do vroucí vody ke špagetám jsme přidaly trochu růžového potravinářského barviva a ke zvláštní várce pro opozdilce trochu tyrkysově modrého. Nabízely jsme to jedno k druhému, ale odpor k tyrkysovým špagetám byl tak silný, že je zbaštili jen kluci, kteří déšť přestáli v hospodě. Zoja s Andulou to okomentovaly jako blbosti čtenářských mozečků a velký úspěch jsme nesklidily. Kolem osmé, už za tmy přestalo pršet, proto jsme ještě šli korporativně na procházku. V katovské uličce se Zoja lepila na Davida, že se hrozně bojí.

Po desáté, když jsem se otráveně ploužila do umývárny, stál u okna. Jeho profil bych poznala ještě dnes.

„Nebuď smutná, když jsou na tebe ošklivý. Ošklivý jsou ty holky, ne ty princezno.“

To už mi tekly slzy, které stíral palci, jak můj obličej držel v dlaních. Nad umyvadlem jsem se pak neodvážila ani podívat do zrcadla,  jen jsem chytala dech.

Ráno jsem se plížila do jídelny se sklopenýma očima a zmatkem v srdci. Když se tam neobjevil, devět už bylo pryč, opatrně jsem se na něj zeptala.

„David hned ráno odjel, jeho žena co nevidět čeká dítě, tak ji nechtěl nechávat dlouho samotnou.“

 

Chlapectví a jinošství

Na gymnázium mi říkali Josefe. Vypadá to dost divně, ale já jsem to nevymyslela. Přezdívku používali moji spolužáci, kluci kterých byla ve třídě mohutná přesila. Dávali tím najevo, že vypadám jako kluk. Možná taky že se chovám jako kluk. Do svých třiceti let jsem snad ani neuměla zavrtět zadkem. No, oni moji spolužáci taky nebyli nějak přehnaně mužní. Tak jsem to pojednala jako Gótové, jejichž styl byl Římany hanlivě označen jako gotický. Prostě to přijali a dnes má to slovo vznešený význam. Tak jsem se začala oblékat jako chlapec, ono mi to vlastně vyhovovalo. Chlapecké oblečení mi sedělo lépe než dívčí, a tak jsem je dostylizovala košilí a kravatou po dědečkovi.

Jednoho dne přišli nějací lampasáci dělat nábor na vojenské školy. Všichni chlapci se museli odebrat do velké auly a nechat si vysvětlit výhody tohoto povolání.

„Už jste všichni?“ ujišťoval se lampas.

„Ještě Josef chybí.“

Následovalo desetiminutové hledání nezvěstného Josefa.

Člověk není povinen mít rád všechny lidi a všichni lidé nemají povinnost milovat vaši maličkost. No zamrzí to někdy, ale měla jsem přeci jen pár svých přátel. Dokonce jsem měla svou první naplněnou lásku v době, kdy si o tom spolužačky jen štěbetaly. Byl starší a vzhledem k jeho přístupu k té věci, jsem nemusela mít pochybnosti o tom, že jsem žena. Vydrželo nám to celou řadu let a mám dojem, že hlavně díky jemu jsem gymnázium přežila. A taky díky knížkám. A kresleným postavičkám. Teď se jen divím, proč jsem se přesto všechno cítila tak zoufale osamělá.

Byla jsem při začátku našeho vztahu natolik mladá, že jsem ještě rostla. A přerostla jsem ho. Od té doby nenosím vysoké podpatky. Bohužel se to přerůstání nedalo vyřešit jen těmi podpatky. Když jsem začala studovat první ročník vysoké školy, byl našemu vztahu konec. Ale jsem mu vděčná, za všechno. Když je jednomu patnáct a druhému dvaadvacet, vyžaduje to od obou spoustu tolerance. Často mi nahrazoval otce. Nejdřív dědeček, potom on. Později jsem už otce naštěstí nepotřebovala.

Na gymnáziu jsem chodila do matematické třídy. Byl to omyl. Jednak jsem postrádala spolužáky s humanitními zájmy, jednak mě matematické kompozice děsily i ve snu. Na té hrůze nic neměnilo, že matikář byl podměrečného vzrůstu s měkce zvrásněným obličejem připomínajícím šarpeje. Když zkoušel spolužáky vyšší postavy, bezděčně se stavěl na špičky a před ústa si nabádavě kladl prst. Korzoval mezi tabulí a třetí lavicí. V té třetí lavici jsem bohužel seděla já a kreslila si do čtverečkovaného matematického sešitu zvířátka. Různé žirafy, slepice, doda nejapného, nezbytné peroucí se bagouny, pštrosy a klokana s čepicí, jak sedí na záchodě, medvěda pijícího rum. Spolužák vedle rozvíjel dobývání hradu na kopci a dole stála lod´ a chechtala se .

„Proč se chechtá?“

„Protože má nožičky a na ten hrad jim vyleze.“ A ona opravdu, zezdola vypadala jako stonožka.

Moji rodiče, oba přírodovědci, velmi dbali o mé školení. Poslali mě dokonce do pedagogicko-psychologické poradny stran každoročního testování studentů. Výsledky měly pomoci při volbě vysoké školy a budoucího povolání. Testovali nás dva dny, před obědem i po obědě. Křivka matematicko-přírodovědecká jevila pokles zvící Macochy. Křivka humanitní nárůst zvící Sněžky. „To jsem myslela, že jsou schopnější, tyhle výsledky nestojí za nic, “ pravila matka. Ani přírodovědec se neubrání tomu, aby zavrhl výsledky, které neodpovídají jeho teorii. Ostatně flogistonová teorie vysvětlující proces hoření, byla překonána  v polovině 18. století. Ale poslední vědecký článek  napsaný v intencích flogistonové teorie byl vydán ještě krátce před první světovou válkou. Jiným příkladem exaktního myšlení je stať jistého profesora o neexistenci goril, ačkoli v Londýnské ZOO je v té době již chovali. Gorily prostě nebyly logicky možné. I vědecké teorie, co možná objektivní a na svých tvůrcích snad nezávislé, nesou pečeť povahy objevitelů a žáků. 

Když jsem se hlásila na vysokou školu, volila jsem přírodní vědy. Nebylo to však z pocitu nějakého poslání nebo ambice. Nechtělo se mi studovat filozofickou fakultu zamořenou marxismem. A chemii jsem měla a mám upřímně ráda. Na technice bylo podle mne zdravější ovzduší. Rozhodně se tam, hlavně v prvních ročnících, člověk ztratil v davu. A to jsem po zkušenostech s gymnazijními profesory chtěla. Zmizet. Není v silách profesora pamatovat si 200 studentů, každý rok nových. Když jsem složila státnice, nabídli mi rodiče, že bych mohla studovat ještě další obor, že dostatečně vydělávají, aby mě mohli na studiích vydržovat. „Tak tu filozofii!“ Zajásala jsem. „To tedy ne, myslela jsem něco normálního,“ zněla odpověď. „Matematicko-fyzikální fakultu.“ Po revoluci jsem se již nikoho neptala a jen jsem oznámila, že mě na filozofii přijali. Rodiče se za moji volbu tak styděli, že nepožádali znovu o příspěvek na studující dítě, ač vzhledem k mému věku na něj ještě měli nárok. Museli by do formuláře vyplnit název té děsné fakulty.

Vydržela jsem na filosofii tři roky a pracovala při tom na zkrácený úvazek jako konzervátorka ve Středočeském muzeu. Nakonec mě z fakulty vypudilo řádění středověkářů a religionistů všech vyznání a také stále se měnící bodovací systém, který jsem nikdy nepochopila. A taky boje revolucionářů, z nichž někteří se cítili obléváni morálním kreditem jako svatozáří a nespravedlivě obviňovali i ty profesory, kteří za normalizace těžce udržovali úroveň školy. Ti noví dokázali zblbnout silné ročníky osmnáctiletých, které byli neschopné diskuze. Byly schopné jen řevu. Za tuhle filosofickou průpravu svých žáků byl například zodpovědný Petr Rezek, kterého jsem viděla v akci a styděla jsem se za něho.

Na fakultu se mi už nechtělo chodit a zároveň jsem získala zaměstnání podle svého gusta, které pro mě znamenalo větší výzvu, než prodírání se religionistickou džunglí. Poslední přednáška, na které jsem byla, měla být o Duchu Svatém. Když jsme opouštěli seminární místnost, divil se můj spolužák: „Vždyť nám o něm vlastně nic neřekl!“ Co asi milý kolega čekal? Filosofii?

Ale teď zpět. Dějepisu jsme měli na gymnáziu jen dva roky a naše profesorka došla k názoru, že vzhledem k našemu oborovému zaměření jsme pro ni ztrátou času. Když do třídy přišla, a to nebývalo často, protože se někdy ani neobtěžovala vylézt z kabinetu, vyzvala nás k usednutí slovy: „Ulehněte pinďové.“ V případě slunného počasí se to měnilo na: „Ulehněte hovňouskové.“ K jiným historickým faktům, které jsme se dozvěděli patřilo: „A pak ve zdraví umřel.“ „Vojsko ustoupilo jsouc znechuceno místními poměry.“ „Situace za pozdního císařství měla úroveň pod tlustého jezevčíka.“ (Vysloveno jako „pod tlustyho jezevčika.“) Její styl zkoušení měl často jediný účel – udělat ze studenta blbce. Jednoho spolužáka, trapně ambiciozního zbytečně zkoupala. Ten ale nechtěl mít na vysvědčení jedinou dvojku z dějepisu a před paní profesorkou prohlásil, že se naučí celý dějepis tak, že mu bude muset dát jedničku. Ona slíbila, že mu dokáže, že umí jen na čtyřku. Ten pitomý souboj marnil náš čas celé pololetí a student nakonec tu čtyřku pochopitelně dostal a přišel tak o kýžené vyznamenání.

Často se člověk musí nechat urážet od svého učitele, od nadřízeného, od rodičů, od kteréhokoli ctihodného kmeta. Konat nátlak, fyzický či psychický na lidi vydané vaší moci, je a zůstane zbabělstvím. Myslím, že v tom jsme trochu postoupili. Každí dítě dnes ví, že si to nemusí nechat líbit. To však neznamená, že k odporu není třeba síly, odvahy a sebedůvěry.

Bylo mi jasné, že paní profesorka má vztek na celý svět. Nevím, co se jí přihodilo. Při jednom zkoušení se mě zeptala, jestli jsem už někdy navštívila psychiatra. Bezmyšlenkovitě jsem odpověděla podle pravdy. Babička mě k němu jednou odvedla, protože jí připadalo nenormální, že ji odmítám poslouchat.

„A co vám řekl?“ zeptala paní profesorka s nadějí v hlase.

„Že jsem normální, jen mám k autoritám shovívavě přezíravý postoj.“

Mladý lékař mi to dokonce napsal do chorobopisu. Zděsila jsem se, co že jsem to plácla. Tehdy jsem od spolužáků prvně slyšela: „Ty nedostuduješ.“ K mému překvapení mě poslala sednout a už se o tom nemluvilo. To „nedostuduješ“, jsem pak slyšela ještě párkrát.

Nedávno jsem četla její populárně historickou knížku o českých dějinách a přišlo mi skoro líto, že se s námi o své znalosti nepodělila. Ta knížka je velmi dobrá. Jeden můj kamarád byl svého času jejím kolegou a seděl s ní v kabinetě. Měl ji upřímně rád, tak na ní asi přece jen něco bylo.

Naproti tomu profesorka češtiny a literatury byla nefalšovaná kráva. Její horlivě po léta piglovaná knížka to potvrzuje. Vydržet s jediným tématem po celý život, to vyžaduje silnou náturu. Její téma byly staré stromy a jak kolem nich šel čas. Součástí její tvůrčí metody bylo, že o prázdninách stanovala pod pamětihodnými lípami a duby, aby nasála atmosféru. A pak nás celý školní rok otravovala hlubokomyslnými výkřiky jako: „Je nám třeba životní moudrosti!“  „Tohle ještě nemůžete pochopit, protože jste se ještě nezamilovali. Celý svět se vám pak změní!“ To bylo v prvním ročníku. Ve čtvrtém ročníku jsme byli shledáni příliš starými na to, abychom dokázali ještě něco cítit.

Měla černý plášť s červenou podšívkou po vzoru Karla Hynka a v chladných dnech, kdy se ve škole schylovalo k uhelným prázdninám, ho nosila v hodinách nedbale přehozený, zapnutý jen na knoflík u krku a nonšalantně s ním zametala lavice. V horkých dnech zase nosila příliš krátké sukně a sedávala na katedře s nohou přes nohu. Asi jí nikdo neprozradil, že má ixky. Jednou po návratu z rodičovské schůzky mě můj otec bolestně ranil. Pravil, že je ta splešťule šarmantní.

Opravdu trapný konflikt jsem s češtinářkou měla, když jsem napsala mladistvou milostnou historku, pochopitelně silně autobiografickou, a odeslala ji do literární soutěže. Vrátili ji do školy, kupodivu ne mně, ale třídní. Že je třeba ji přepsat na stroji. Paní třídní ji opět nepředala mně, ale mé matce. Pochopitelně jsem jí prve svůj literární výplod nesvěřila a o soutěži jí nic neřekla. Když jsem přišla domů, už to měla přečtené a začínala to přepisovat. Brečela jsem tenkrát. Vzteky. Nakonec se mě maminka zeptala: „Doufám, že nechodíš k němu domů.“  Bylo jasné, že je to o někom skutečném. Už dva roky jsem nebyla panna. Zajímalo by mě, co si asi tak mohla myslet kde jsem, když jsem chodila ze školy v sedm večer. Připomíná mi to vtip: V kolik má být slušné děvče v posteli? V pět odpoledne, aby mohlo být v sedm doma. Došla jsem si tenkrát do samošky pro láhev červeného.

Krátce po té jsem měla s rodiči další konflikt. Prosila jsem, aby na mé dveře klepali. Žádný z nich to nedokázal pochopit. „To je přece náš byt, ve svém bytě snad nemusím klepat!“ Snažila jsem se o trochu vysvětlení. Klika u pokoje šla ztuha a když po zmáčknutí konečně řachla, vyskočila jsem metr dvacet. Mně samozřejmě napadlo kliky a zámky vymontovat, vyčistit a naolejovat. Byly stále ve stavu, ve kterém je zanechali bývalí nájemníci. Jednou jsem se do toho dala, ale otec udělal scénu.

 „Všecko zničíš, tohle je moje práce. Strhneš šrouby, nedáš to už nikdy dohromady! Klepat jo? Jóó?. Já ti říkám, žádný tajnosti. V mým bytě!“ Přispěchala matka.

„Já chci jen, abyste klepali, když jdete přes můj pokoj do spíže. Já se vždycky leknu.“

„Ale my přes tvůj pokoj nechodíme!“

Se přepravují červí dírou nebo hyperprostorem? Místo vzteklých slzí jsem už měla v knihovně za učebnicemi láhev červeného vína.

Češtinářčinou láskou bylo amatérské divadlo, jehož byli někteří spolužáci nuceni se účastnit. Jeden chlapec byl díky své malé postavě ke své neskonalé radosti poctěn rolí malého bratříčka v divadelní adaptaci Babičky od Boženy Němcové. Trávil dlouhé hodiny na zkouškách, aby mohl přednést svůj klíčový monolog: „Děti, děti, babička přijela.“

Přátelské pozornosti paní profesorky zahrnovaly pokus mluvit studentským slangem. Jenže její slovní zásoba pocházela snad ze svrchní křídy. Mělo to tu komiku, jako když Ivana Trumpová mluví žižkovštinou s americkým přízvukem. Jenže kdyby na vás Ivana Trumpová takhle mluvila sedm hodin týdně po čtyři roky, smích by vás přešel. Trpěli jsme promluvami typu: „Maxim Gorký byl solida chlap. Přes den makal v dokách, pak přišel domů a hodil to na papír.“ Jeden ze spolužáků to nakreslil jako komiks, který končí obrazem, jak Maxim Gorký hází doma na papír deset deka trvanlivého salámu. Další výtvarnou inspiraci poskytl výrok „Ta bába Majerová, tý to psalo! A chlapi jak po ní jeli!“ Zvěčnila jsem to obrázkem, jak Majerová tiskne pod stolem nohu Majakovskému a on jí sahá na koleno. Navzdory neškolené ruce byli oba velmi dobře k poznání.

Kresbičky všeho druhu byly mezi námi rozšířené. Já jsem si kreslila pořád, jak již bylo řečeno. Někteří profesoři nenápadně obcházeli kolem mé lavice, aby viděli, co je nového. Ale spolužáci se taky neflákali. Obrázky pak kolovaly, ale nebyly podepsané, tak o autorech nic nevím.

Další komiks obsahoval kresbu krabičky a maníka s pumpičkou na kolo, který krabičku nafukuje. Na konci se ukazuje, že to byl sálový kompjůtr s nápisem: „Slušovické kapesní počítače“.

Vůbec nejvýživnější byly ilustrace k dějepisu, bohužel si je už všechny nepamatuji. Vynikla kresba bitvy u Sudoměře, kde se postavičky mlátí, až z nich cucky lítají a v popředí leží osoba s šípem v zadku a nápisem: „Hejtman Břeněk“. Tuto historickou osobu zmiňuje Hájkova kronika. Pak si ještě pamatuji na Viléma Dobyvatele s vyceněnými zuby, korunou na hlavě. Zuřivě někam metelí a ukazuje do dáli. Na napřažené ruce má napsáno „GB“.

K oblíbeným žertům patřilo vyvěšování novinových výstřižků na rudou nástěnku. Objevil se tam samozřejmě článek „Kdo je Václav Havel“, hanopis na nějaké muzikanty, protože zpívali: „Měla špinavý, špinavý, špinavý záda, kouřila, nepila, hlavně že to má ráda.“ Ne že bych tenkrát pochopila, co tím mysleli. Rozčilená novinářka to ale zřejmě pochopila moc dobře. Já jsem si v té době totiž ještě myslela, že dát někomu francouzáka znamená podat mu nářadí. Vedle se pak objevil výstřižek z programu Národního divadla, na němž zpívá stárnoucí primadona s falešnými copy Prodanou nevěstu a bylo tam připsáno: „Pravé umění“. Pak ještě k fotce výroční vojenské přehlídky na Rudém náměstí přibyl výstřižek s polonahými Křováky, kteří mávali rybími kostřičkami. Titulek zněl: „Zdravíme slavné vánoční dny“.

Terčem výsměchu ale i zdrojem trápení byl náš zvláštní fyzikář zvaný Sandál. Nosil kalhoty ke kotníkům, jak se to stalo pozdějšímu prezidentovi Václavu Havlovi při první přehlídce čestné stráže. Vešlo to dokonce do lidové slovesnosti pod názvem „kalhoty Havlovky“.  Havel se tenkrát zasmál filmovému záznamu s poznámkou, že to nějak přehnal. Než vyrazil na plac, popotáhl si dle způsobů pánů s bříškem kalhoty nahoru. Trochu moc. Když však už mluvím o Sandálovi, ten si svého směšného zevnějšku nebyl vědom. Až do prvních mrazů chodil v sandálech takové velikosti, že připomínaly lachtaní ploutve.

Jeho přednes, když nám podával základy fyziky, byl naprosto nesrozumitelný. Jeden ze spolužáků ho výborným způsobem imitoval a vyvolával studenty k tabuli s otázkou: „ Napište na tabuli vzorec, na který si právě myslím.“ Když  vyvolaný ani  napotřetí nedokázal pochopit, co po něm Sandál chce,  dostal  za trest vyřešit nějakou úlohu z neblaze proslulé sbírky pana Kružíka. Celou řadu příkladů z této učebnice nedokázala dešifrovat ani moje teta, která absolvovala matfiz a celý život byla vedoucí laboratoře balistiky v Královopolské zbrojovce. Nepochybuji o tom, že ani Sandál neznal řešení. Klíč ke správným výsledkům nebyl na konci knihy uveden, takže sbírka příkladů byla tajemná jak Sybilina proroctví. Ke všemu nás profesor otravoval říkankou: „Ať jdem polem nebo lesem, Kružíka si s sebou nesem.“

Profesorova kariéra na našem gymnáziu skončila velmi brzo.  Jeho žena, se kterou měl čtyři děti, to s ním už také nevydržela a jednoho dne měl kufry za dveřmi. Žil pak nějakou dobu  po chodbách, sklepech a kabinetech naší velmi členité almy mater, až se začalo proslýchat, že v budově straší. Záhadu vyřešily vyšší ročníky chlapců, kteří měli brzo ráno trénink v tělocvičně. Když si můstek, žíněnku a švédskou bednu připravovali k sestavě, bylo třeba snížit bednu o dva díly. Tak byl objeven Sandál, který v této pyramidě blaženě pochrupoval.

 

***

K lidové tvořivosti patřila „Dědečkova sága“. Čtyři z našich spolužáků si pořídili vojenský gumový člun a jezdili s ním v létě na vodu. Nejprve tuším našli na smetišti nefunkční lucernu, kterou si ponechali. Podle vtipu: „Z tohohle sáčku čaje si vařil už tvůj dědeček. A tobě to najednou nechutná?“ ji pojmenovali dědečkova lampa. Byla asi tak stejně užitečná. Do dědečkovy sbírky zakrátko přibyly nějaké klíčky od auta, čímž vznikla dědečkova simca jezdící na zelenou limonádu zvanou amára. Protože byl motor náročný na vysokooktanové palivo, musela mít limonáda bublinky. Také byla objevena dědečkova ryba spatřená na Sázavě. Plavala břichem vzhůru a byla ohnutá přes nějaký klacek.

„Hele, opaluje se!“

„Já bych spíš řekl, že přemýšlí.“

Pány brzo přestalo bavit veslování a gumový člun je, jak známo schopný se o sebe postarat sám. Od břehu se odrazí, na jezu se zachytí. Někdy se ovšem pod jezem sklopí. Tak vznikly stupně dědečkovy racionalizace. Snad to nějak souviselo s propagovanou racionalizací práce a také s regulačními stupni odběru energie, které byly vyhlašovány v zimních měsících. Dozvídali jsme se v energeticky napjatých dobách takové povzbudivé zprávy, jako že na skládkách Ostravsko – Karvínského revíru je pro celou republiku uhlí ještě na tři dny. Jenže pak zapršelo na haldy, zamrzlo a měli jsme uhelné prázdniny.  Z té doby pochází rčení: „Únor bílý – ÚV  šílí“.

Stupně racionalizace byly přibližně tyto: 1. pádluje se, 2. pádluje se pomalu, 3. nepádluje se, 4. leží se v lodi a žvaní se, 5. leží se v lodi a nežvaní se, 6. spí se. Bod 7. nebyl definován, ale řekla bych, že to bylo oživení na jezu.

Kluci také přispěli k vývoji vědy a techniky dědodou. Negativní elektronický prvek. Zatímco normální dioda se značí šipkou s příčnou čárkou na vodiči ve směru, kudy může procházet proud, dědoda měla šipky dvě proti sobě, takže proud prostě neprocházel žádným směrem. S nápisem D.D.D. tento symbol pokroku, nakreslený na pražských zdech úspěšně konkuroval značkám jiných gymnázií, například džíbáku Akademického gymnázia nebo turbáku gymnázia Nad turbovou. Všechno bylo kresleno křídou, tak značky a nápisy nebyly tak agresivní jako nynější grafiti. Byly to výkřiky mladé mlčící většiny.

K nápisům anonymním patřilo klasické „Servít je vůl“, mimochodem v anglické verzi to zní „Byl tu Walter“ a zdá se, že i ten prodělal nekonečnou cestu po všech záchodcích euroamerické civilizace.

Svého času byl po Čechách taky populární nápis „Volej Pavel homosex.“ a jakési telefonní číslo. Tvrdilo se, že tu akci zahájili estébáci, kteří homosexuály chtěli nachytat a získat za konfidenty. Jenže pak se toho ujala mládež a nálepky s touto výzvou po dva roky tapetovaly telefonní budky hlavního města. Moji spolužáci se zúčastnili taky. Aby to nemuseli vypisovat, vyrobili si podle návodu ze školní dílny bramborové razítko a jeho charakteristický otisk se objevil na překvapivém množství veřejných ploch.

K méně známým nápisům patří: „Byli jsme tu - Rychlé Šípy“, „Mažňák není Bahňák“, „Dermatolog je znalec povrchu lidského těla“, „Znáte Oldšetrhuna?“, „Nováková je víte co“ a kmitočty Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky a Rádia Vatikán. Zvláštní kapitolou byla Lennonova zeď na Kampě. Tam se vyskytovala tvorba, která nynější grafiti již trochu připomínala. Byly tam všelijaké srdceryvné výlevy a kupodivu žádné sprosťárny. Na tomto kolektivním díle jsme se s kamarády ale nepodíleli, považovali jsme texty ve stylu hippies za příliš sentimentální. Čas od času ji strážci pořádku přetřeli bílou barvou a vesele se kreslilo dál. Doufám, že na ní zůstaly geologické vrstvy výkřiků a budou moci býti objeveny jako nápisy na domech v Pompejích typu: „Cassius je idiot“.

Jeden exilový novinář to po shlédnutí popsal  vzletně: „Mýtus odporu vypučel v suterénech jako staré brambory na jaře.“ Asi měl tendenci to heroizovat. My, zúčastnění jsme z toho čerpali prostě jen radost a taky naději, byť velmi neurčitou. Když si vzpomínám, co ve mně ty nápisy vzbuzovaly, připodobnila bych to chuti čerstvé pomerančové šťávy uprostřed povadlého zeleninového stánku.

V té době jsme se začínali dozvídat o konceptuálním umění a performancích, které, dle hodnověrných pramenů u nás existovalo v dávnověku šedesátých let. Vymysleli jsme si s přítelem konceptuálního umělce Hloucala. Jednou jsme s kamarády šli ulicí kolem Prašné brány a tam se adaptoval obchod. My dva jsme tam chodívali často, proto jsme věděli, že se obchod adaptuje už dlouho. Nápis na vývěsním štítě hlásal INTERSHOP JZD KRCHLEBY a ve výkladní skříni byly již celé měsíce dvě cihly, kladivo a láhev od piva. „To je nový Hloucal,“ pravil přítel. „Co?“ zaznamenal to jeden z kulturnějších spolužáků. „Hloucal, neznáte Hloucala? Konceptuální umělec. Má tady po Praze několik instalací. Pojďte se podívat třeba na Perštýn.“ Tam se nacházel další objekt. Pomníček padlým z květnového povstání, ta známá bronzová přísahající ruka odkazující na petici Věrni zůstaneme. Nad ní trčel z nově omítnuté zdi kabel zatočený jako prasečí ocas. Zajímalo by mě, jestli byl pod proudem. Nezkoušeli jsme to. „Jo Hloucal, jo?“ divil se spolužák. „To je nářez!“  Uvěřil tomu tak dokonale, že nám už přišlo hloupé přiznat, že šlo o vtip. Tento spolužák se také stal obětí tvrzení, že kolčava je jediný pravý kožešinový pták. Dnes je proděkanem na jedné z fakult UK.

O mnoho let později, za éry Knížákova kralování na Akademii výtvarných umění, dostali ukrajinští dělníci vynadáno, že při úklidu školy vyhodili nějaký bordel, který byl ve skutečnosti uměleckým dílem. Následující týden jeden z dělníků přišel po ránu do práce a našel v hromadě písku zapíchnutou lopatu. Když kolem ní ještě v deset hodin obejdoval, zeptal se ho z okna své přízemní pracovny kvestor, proč nepracuje. Ukázalo se, že si dělník nebyl jistý, zda to není nějaká Knížákova instalace.

Tyhle žertíky odpovídaly mému smyslu pro humor. Jiný z kolegů se v raném věku naučil dobře německy. Jeho rodina byla velmi dobře situovaná a jezdili často na Západ. Otravoval nás pak popisem tak nepředstavitelných věcí jako jsou videa, xeroxy, počítače, hifi soupravy a nejnovější hity zpěváků, o kterých jsme v životě neslyšeli. Ani západní civilizace výhodných výprodejů mu však časem k monologům nedostačovala a tak přešel na veřejně nekomunikovatelné nauky autorů jako byl Freud nebo třeba taky Trockij. Jednoho dne mi zkazil oběd ve školní jídelně svými názory na Oidipův komplex. Oplátkou jsem mu sdělila, že nejnovějším nálezem psychoanalýzy je skutečnost, že jediným zdrojem duševní rovnováhy je vyvážená bisexualita. Již druhý den jsem o přestávce slyšela, jak to vykládá kolegům.  Bohužel se nikdo nesmál, sežrali to i s navijákem.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář